Masivní pletená síť se pohupuje nad chaotickou palubou, zavěšená na sténajících ocelových lanech. Zableskne se a ozáří nádhernou a děsivou postavu uvězněnou uvnitř. Jeho kůže se třpytí v ostrém záblesku bouře. Měňavé šupiny odrážejí každý zubatý úder světla z nebe. Jeho těžký ocas naráží do tlustých lan a otřásá celým hydraulickým jeřábem. Bojuje se syrovou, nespoutanou zuřivostí, oči má vytřeštěné a sleduje každý pohyb na lodi.

Klopýtám po kluzké, zmítající se palubě a chytím Micka za mokrou bundu. „Micku, počkej! Tohle nemůžeme udělat!“

Mick se mnou zatřese a setřese mě, pohled přilepený na kořist zmítající se ve vzduchu. „Tady píšeme historii, Tesso! Nic nás nezastaví!“

Posádka kolem nás pobíhá, tváře zkřivené chamtivým triumfem. Těžký ocas znovu udeří do sítě a vyšle přes palubu oslepující spršku ledové mořské vody.

„Zajistěte prostor dopadu! Ať se nevyvlékne z háku!“ zařve Mick přes ohlušující hromobití.

Námořníci zápasí s vodícími lany v zoufalém, zběsilém tanci. Tlačím se dopředu, boty mi podkluzují na promočeném dřevě. Očima visím na mořském muži. Pod zuřivostí a bojem mu v pohledu hoří mrazivá jiskra inteligence. Není to bezduchý oceánský predátor jednající na základě zvířecího instinktu. Je to myslící bytost.

„Micku, prosím tě! Musíme ho pustit!“ křičím přes vítr a znovu se natahuji po jeho paži.

Mick mě odstrčí tak silně, až narazím do zábradlí. „Uhni z cesty, Tesso! Spusťte ho dolů!“

Křečovitě svírám studené ocelové zábradlí a hrudník se mi divoce zvedá. Mořský muž pohlédne dolů skrz tlustou síť a jeho tmavé oči najdou ty mé. Na zlomek vteřiny burácející oceán i křičící posádka ustoupí do pozadí. Drtivá tíha Mickovy slepé ctižádosti zmizí. Zbýváme jen my dva, uzamčení v okamžiku čisté, neodvratné zkázy.

Těžký naviják povolí. Síť padá k zemi.

Masivní tělo mořského muže dopadne na dřevěnou palubu s odporným, kosti drtícím žuchnutím. Loď pod náhlým nárazem zasténá. Posádka propukne v divoký jásot a zvedá ruce k deštivé noční obloze. Zůstávám jako přimrazená u zábradlí a v žaludku se mi usazuje olověná tíha. Tvor z mých nejtemnějších snů leží zkroucený na palubě, polapený a krvácející.

Mick vyrazí kupředu a cestou odkope volné lano. „Garrete, připrav zadržovací nádrž! Wille, chci, abys natáčel každou vteřinu!“ Otočí se na patě a ukáže tlustým prstem na mou hruď. „Tesso, dones silné sedativum. Hned!“

Intuice na mě křičí, ať uteču, schovám se v kajutě a zamknu dveře. Všechno na tomhle mi připadá z gruntu špatné. Kolem páteře se mi ovine mrazivá jistota. Tvor ležící na palubě je tou nejnebezpečnější věcí na tomto oceánu. Představuje mnohem větší hrozbu než jakýkoli vrcholový predátor, kterého jsme mohli z propasti vytáhnout.

Potápěči přispěchají s těžkými tyčemi a snaží se jeho obrovskou, zmítající se váhu vmanévrovat k připravené nádrži s vodou. Donutím nohy k pohybu. Ze zdravotnické soupravy vytáhnu nadrozměrnou stříkačku; ruce se mi třesou tak silně, že sotva dokážu sundat kryt z jehly. Kolem nás zuří bouře a bičuje loď přívaly deště, ale mé soustředění se zúží výhradně na kluzký, šupinatý ocas zmítající se u mých bot.

Kleknu si k okraji nádrže a vrazím tlustou jehlu do masitého kořene jeho ocasu.

Prudce sebou škubne. Ostrý trn lemující jeho hřbetní lem mi hluboko rozetne předloktí. Vydechnu bolestí a trhnu rukou zpět, ale škoda už je napáchána. Z kůže mi kape teplá krev a stříká přímo na jeho měňavý ocas.

Ztuhnu s dechem zadrženým v hrdle. Rudé kapky déšť nesmyje. Místo toho se tmavé šupiny pohnou a na mikroskopické úrovni se otevřou, aby mou krev vstřebaly. Karmínová tekutina beze stopy mizí v jeho brnění.

Mořský muž se přestane zmítat. Zvedne hlavu, nevšímá si křičící posádky a zabodne své oči do mých. Divoký vztek v jeho výrazu měkne a s tím, jak mu sedativum proniká do krevního oběhu, taje v něco děsivě majetnického. Pohne svým masivním tělem a táhne ocas po mokré palubě. Těžký, svalnatý přívěsek mi sklouzne kolem lýtek a pokusí se ovinout kolem mých stehen v přivlastňujícím, ochranitelském sevření. Ten pocit vyšle mým tělem rázovou vlnu horka. Je to naprosto přesný, fyzický odraz těch erotických, dusivých snů, které mě pronásledují už celé měsíce.

Mick přiskočí a škubne mnou dozadu za límec bundy. „Tesso, ustup a zvedni dávku!“

Klopýtnu pryč od nádrže, srdce mi buší o žebra. Stlačím píst a vpravím mu do těla zbytek chemikálie. Mořskému muži ztuhne čelist. Jeho mocná postava ochabne u zesíleného skla a zůstane nehybná. Zaplaví mě vlna hluboké, nevysvětlitelné viny, která pálí mnohem víc než čerstvá rána na paži.

Přistoupím blíž ke sklu a pozoruji ho v tlumených, blikajících nouzových světlech. Dlouhé vlasy se mu pletou kolem širokých ramen jako tmavé chaluhy. Má ostře řezané, uhrančivě pohledné rysy. Jeho horní polovina těla patří masivnímu, mohutně osvalenému dospělému muži.

Můj pohled sjede po jeho trupu, sleduje tvrdé linie břišních svalů až k místu, kde lidská kůže přechází v tlusté, lesklé šupiny. Přímo v ohybu jeho boků je masivní, zřetelná vyboulenina napínající brnění. Samotná, nepopiratelná velikost jeho tlustého údu ukrytého pod šupinami mi vyšle prvotní zachvění přímo do klína. Je to strohá, těžká připomínka té děsivé přitažlivosti z mých nočních můr, dokazující, co přesně se pod tímto biologickým pouzdrem skrývá.

Z konzole popadnu vysoce výkonnou svítilnu a namířím silný kužel světla do kalné vody v nádrži.

Světlo dopadne na jeho tvář a on se pohne. Hlava mu vystřelí vzhůru. Oči se prudce otevřou.

Nejsou v nich žádná bělma, žádné duhovky. Jsou to temně černé, bezedné propasti. Ta naprostá, drtivá hloubka jeho pohledu mi zastaví srdce. Je to pohled smrtícího predátora. Prvotní, instinktivní zrak upřený na svou vyvolenou kořist.

Klopýtnu dozadu, boty mi podklouznou na mokré palubě. Jeho nemrkající oči sledují každý můj pohyb. Inteligence hořící za tou černou prázdnotou je cizí, prastará a nepopiratelně smrtící.

Mick se otočí k nádrži zády a zběsile ťuká do monitoru životních funkcí. „Odstup od toho skla, Tesso. Musíme mít jistotu, že spí, než začneme odebírat vzorky.“

Polknu suchý knedlík v krku. Tíha této noční můry mi tlačí na hruď. Tohle není vědecký vzorek. Tohle je dýchající, myslící bytost.

„Micku, musíme být opatrní. Je v něm mnohem víc, než si uvědomuješ.“ Sevřu okraj konzole, až mi zbělají klouby.

Mick po mně střelí jedovatým pohledem přes rameno. „Jsme vědci. Naším úkolem je zkoumat a podrobit si, ne soucítit s rybou.“

Jeho slova nijak neuklidní paniku stoupající v mé krvi. Černočerné oči mořského muže zůstávají upřené na mně. V těch temných hlubinách číhá tiché, těžké varování. Navzdory Mickovým rozkazům udělám pomalý krok zpět k zadržovací nádrži. To poznání v očích toho tvora mi sahá až do samého nitra duše.

„Tesso, ustup!“ vyštěkne Mick.

Už je pozdě. Ocas mořského muže sebou trhne – nepatrné napnutí svalu, které Mickovi i posádce unikne. Já to však vidím. Vím, že je stále při vědomí a bojuje s těžkými chemikáliemi, které mu zaplavují žíly. Hruď mě bolí těžkým uvědoměním, že jsme uvěznili boha ve skleněné krabici.

Nakloním se blíž k akrylové stěně. Pohled mořského muže se změní, smrtící ostří roztaje v něco neuvěřitelně měkkého. Zamrká – je to pomalý, rozvážný pohyb, který překlenuje propast mezi našimi druhy. Přitisknu třesoucí se dlaň naplocho na studené, mokré sklo. On ten pohyb sleduje. Skrz bariéru zazní hluboké, nevyslovené pouto a rozvibruje se mi v morku kostí. On mi rozumí.

Mickova těžká ruka mi dopadne na rameno a odtáhne mě od nádrže. „Máme práci. Nedovol svým křehkým emocím zničit tenhle objev.“

Ztuhle přikývnu a vytrhnu se z jeho sevření, ale očima od mořského muže neuhnu. Silné sedativum nakonec bitvu vyhraje. Nekonečně černé oči tvora se pomalu zavřou. Jeho masivní, svalnaté tělo se uvolní a klesá ke dnu zadržovací nádrže.

V přesně tu samou vteřinu, kdy usne, burácející vítr utichne.

Bičující déšť se zastaví v půli cesty. Masivní vlny se vyhladí jako sklo. Nadpřirozená bouře zmizí jako pára nad hrncem a zanechá za sebou na oceánu strašidelné, dusivé ticho.

Posádka propukne v opilecký jásot a oslavuje své vítězství pod náhle vzešlým svitem hvězd. Stojím jako přimrazená v tom mrtvém klidu a po kůži mi vyrazí studený pot. Počasí je svázané s jeho vědomím. Neulovili jsme jen nový druh. Uvěznili jsme samotný oceán a neodvratná zkáza toho, co se stane, až se probudí, hrozí, že mě celou pohltí.