Opilecký jásot posádky zní dutě v náhlém, dusivém tichu oceánu. Kůži mám stále lepkavou studeným potem. Zírám na masivního mořského muže v bezvědomí, který klesá ke dnu dočasné zadržovací nádrže. Ta nepochopitelná skutečnost jeho spojení s bouří mi drží nohy přikované k mokré palubě.

„Zajistěte nádrž!“

Mick vyštěkne rozkaz. Trhnu sebou. Kouzlo se rozplyne. Námořníci spěchají upevnit těžká vodotěsná těsnění přes horní část bioboxu. Kovové západky v mrtvém nočním klidu hlasitě cinkají.

Hledím na zadržovací schránku. Pro tvora jeho velikosti je to prakticky rakev. Biobox sice reguluje teplotu vody pro hlubokomořské vzorky, ale je stavěný na běžné ryby a malé korýše. Mořský muž měří od špičky svalnatého trupu po konec hadovitého ocasu dobrých deset stop. Jeho tlusté, měňavé šupiny dřou o zesílené sklo. Je uvnitř namačkaný, přeložený v odporně těsném záhybu. Široká hruď se mu tiskne k akrylovým stěnám. Působí lapeně, zlomeně a nepatřičně.

Vrhnu se dopředu a chytím Micka za paži. „Co to děláte? Nemůžete ho držet v tak malé nádrži. Vůbec netušíme, kolik kyslíku jeho organismus potřebuje k přežití.“

Mick mi svou ruku ze sevření vytrhne. Otočí se ke mně a tvář se mu zkřiví úšklebkem. „Ta věc žije na dně ledového oceánu. Myslím, že pár dní v nádrži zvládne.“

Shlíží na mě po svém křivém nose. Myslí si, že z něj vyzařuje drsná autorita. Působí však jen jako tyran hrající si na zrezivělé lodi na boha.

„Nemáme jediný vědecký důvod se domnívat, že je to pravda. A i kdyby byl, ta nádrž je nevhodná a vy to víte. Jakmile sedativa vyprchají, roztrhá se na kusy, jak se bude snažit dostat ven,“ vyjedu na něj a odmítám ztišit hlas.

Vítr ustal, takže se můj hlas nese po rovné ploše paluby. Ukážu směrem k podpalubí. „Na téhle lodi je vestavná nádrž. Je z pevného akrylu a třikrát větší. Můžeme ho přesunout tam, abychom ho mohli řádně pozorovat.“

Cinkání kovu ustane. Pohlédnu Mickovi přes rameno. Posádka přerušila práci. Will stojí u ovládacího panelu bioboxu. Ruku má zavěšenou nad tlačítkem hydraulického zámku. Dívá se ze mě na Micka, oči ve svitu hvězd vytřeštěné. Posádka ví, že mám pravdu. Váhají. Will těžce polkne a čeká, kdo tento souboj vůlí vyhraje, než sepne zamykací mechanismus.

Mick si ticha všimne. Prudce otočí hlavu a vidí svůj tým stát bez hnutí, jak okatě ignoruje jeho rozkazy.

„Všichni se kurva okamžitě vraťte do práce!“ zavrčí Mick.

Posádka jako jeden muž ucukne. Will vší silou udeří do tlačítka. Hydraulické zámky se syčením zaklapnou nad mořským mužem. Studenti se okamžitě vrátí ke svým povinnostem, zastrašení k poslušnosti. Jsou to jen kluci a Mick strávil celý semestr tím, že lámal jejich vůli.

Mick se otočí zpátky ke mně. Ruka mu vystřelí kupředu. Tlusté prsty mi sevřou biceps jako svěrák. Bolest mi vystřelí až do ramene.

„A ty. Ty jdeš se mnou,“ zavrčí Mick hluboko v hrdle.

Nečeká na odpověď. Trhne mnou dopředu. Boty mi na kluzké palubě podklouznou, ale jeho železný stisk mě udrží na nohou, zatímco mě táhne ke schodišti. Zaryju paty do kovového roštu. Zkroutím rameno a snažím se jeho sevření zlomit.

„Micku, pusťte mě!“ zatnu zuby a bojuji s ponižujícím pálením slz.

Nevšímá si mě. Táhne mě úzkou, slabě osvětlenou chodbou dolní paluby. Ramenem narazím do ocelové přepážky. V chodbě páchne zvětralé pivo, vlhká plíseň a naftové výpary. Prudce se zastaví před svou kajutou. Otočí se a trhne mnou k sobě za límec košile. Tváře máme od sebe jen pár centimetrů. Cítím z jeho dechu kyselou whisky. Žíly na spáncích a kolem očí mu divoce tepou. Zorničky má rozšířené. Ať už si dnes večer vzal jakoukoli látku, jen to přiživuje jeho vztek.

„Být tebou, zavřu tu svoji hezkou hubičku dřív, než si vykopeš ještě hlubší posranou díru, beruško,“ vmete mi ta slova do tváře.

Otočí mosaznou klikou a prudce do mě strčí.

Klopýtnu do jeho kajuty. Boty se mi zachytí o hromadu pohozeného oblečení a těžkých učebnic. Tvrdě se zřítím na kovovou podlahu. Dlaně schytají hlavní náraz a odřou se o hrubou ocel. Těžké dveře se za mnou zabouchnou. Zámek s cvaknutím zapadne. Klaustrofobie mě zasáhne jako fyzická rána. Kajuta je dusivý nepořádek plný odpadků, špinavého prádla a prázdných lahví od alkoholu. Zrcadlí hnilobu v jeho nitru.

Vzepřu se na kolena. Chytím se okraje jeho neustlané pryčny a vytáhnu se na nohy. Hruď se mi prudce zvedá, jak na něj zlostně zírám.

„Zbláznil jste se snad úplně?“

Mick přistoupí blíž. Prostor je příliš malý. Uvězní mě mezi kovovou stěnou a svou těžkou postavou.

„Jsem naprosto při smyslech, holčičko. To ty jsi zapomněla, kde je na téhle lodi tvoje místo.“

Ruka mu bleskově vyrazí. Chytí mě pod bradou. Tupé prsty se mi zaryjí do čelisti a pohmoždí jemnou kůži. Zakloní mi hlavu dozadu. Krk se mi bolestivě prohne. Jsem nucena dívat se přímo do jeho kalných, krví podlitých očí.

„Tady venku platí to, co řeknu já. Nikdy, ale nikdy nezpochybňuj mou autoritu před mou posádkou.“

Zvednu ruce a vší silou do něj vrazím dlaněmi. Sotva se pohne.

„Nejste žádný skutečný kapitán a tohle není žádná námořní posádka. Jsou to vaši postgraduální studenti. Já jsem vaše studentka. A na moři nebudeme věčně. Univerzitní etická komise se o tomhle dozví, profesore,“ procedím ten titul skrz zuby jako kletbu.

Mick mi pustí čelist. Vydá ze sebe temný, skřípavý smích. Ten zvuk se odrazí od kovových stěn. Oči se mu zúží do krutých štěrbin, které smetou jakoukoli iluzi profesionality.

„A co uděláš? Necháš mě vyhodit? Když jsem jediný člen fakulty na celé univerzitě, který byl ochotný tě nechat žít si ten tvůj sen o honění mořských panen?“

Sevřu ruce podél těla v pevné pěsti. Nehty se mi zaryjí do dlaní v půlměsíčcích.

„Jsme tady všichni za naprosto stejným vědeckým účelem,“ řeknu skrz zaťaté zuby.

Mick znovu vstoupí do mého osobního prostoru. Přitlačí mě k pryčně.

„Ne, zlato. To je přesně to, co holčičky jako ty nedokážou pochopit. Pořád se jen motáte kolem nohou větších mužů. Beze mě žádná expedice není. Žádné peníze z grantu nejsou. Žádný objev není.“ Skloní se, ústy se mi otře o ucho. „Když řeknu slovo, ta věc venku nikdy neexistovala. Rozumíš mi?“

Dech se mi zadrkne v hrdle. Srdce mi zběsile buší o žebra.

„To byste se neodvážil,“ zašeptám a zírám na zrezivělé šrouby na stěně za ním.

Mick mě znovu chytí za bradu. Tentokrát je jeho stisk trestající. Instinktivně ho chytím za zápěstí. Zaryju mu nehty do kůže, připravená mu z paže vytrhnout kus masa, pokud budu muset. On se jen usměje. V šeru kajuty má zuby úplně žluté.

„Přemýšlej o tom, o co všechno můžeš přijít, když nebudeš sekat latinu, Tesso. Tohle je pro tebe životní šance.“

Odmlčí se. Zírá mi na krk a sleduje, jak mi pod kůží splašeně tepe krev. Hrozba visí těžce ve vlhkém, odporném vzduchu jeho pokoje.

„Já jsem uznávaný, respektovaný vědec. Ty jsi nikdo. Kdyby došlo na tvrzení proti tvrzení, univerzitní etická komise se pokaždé postaví na mou stranu. Tvoje akademická kariéra skončí. Budeš zostuzená a na černé listině. Mezitím já budu na další lodi plout do Tasmanova moře a honit se za svým dalším velkým průlomem. A budu to dělat po svém.“

Ta hrozná, zahnívající pravda jeho slov se mi zavrtá do morku kostí. Má pravdu. Akademická sféra je bezohledná hierarchie. Mé slovo nemá žádnou váhu proti profesorovi s definitivou, obrovským egem a hlubokými vazbami na vedení univerzity. Přesně proto Will a ostatní kluci snášejí, že se k nim chová jako k nevolníkům. Přesně proto jsem poslední tři týdny polykala svůj odpor, ignorovala jeho dotěrné pohledy a uhýbala před jeho nenechavýma rukama. Jsem tady odříznutá od světa. Nemám žádnou oporu. Lidská posádka patří jemu.

Jenže teď jsou sázky jiné. Na mé hrdosti nezáleží. Jediné, na čem záleží, je ten desetistopý, dýchající bůh spoutaný ve skleněné krabici na horní palubě. Když se Mick dostatečně rozzuří, nechá mořského muže v tom malém bioboxu chcípnout jen proto, aby mi ublížil. Musím chránit svou práci. Musím chránit jeho.

Svěsím ruku z jeho zápěstí. Vynutím si uvolnění ramen. Sklopím zrak k podlaze a podvolím se jeho zvrácené hře na dominanci.

„Máte pravdu. Přestřelila jsem. Omlouvám se, profesore.“ Můj hlas je plochý, zbavený emocí.

Mick ze sebe vydá tiché, souhlasné zamručení.

„No vidíš, přesně tohle rád slyším.“

Než se stačím připravit, Mick se skloní a vrazí svá ústa do mých. Ztuhnu. V krku se mi zvedne žluč. Bojuji s prvotním, ječícím nutkáním ho odstrčit. Mou nehybnost bere jako svolení. Tlustá ruka mu sjede z mé čelisti do týlu, vplete se mi do vlasů a drží mě na místě. Svůj vlhký, oslintaný jazyk mi silou vrazí mezi rty. S nechutnou agresivitou se mi přehrabuje v ústech. Chutná jako vykouřené cigarety a zkyslý alkohol. Ten pocit zneuctění se mi plazí po kůži jako tisíce hmyzích nožek. Nechávám oči pevně zavřené. Snáším ten útok a v duchu se odpojuji od vlastního těla, abych ten okamžik přežila.

Konečně se odtáhne. Ten maniakální, sjetý lesk v jeho očích vyprchal do samolibého uspokojení.

„Mnohem lepší. To přece nebylo tak těžké, viď, beruško?“

Kousnu se silně do vnitřní strany tváře, až ucítím měď. Přinutím koutky úst zvednout se do tichého, poddajného úsměvu.

Mick sjede rukou na můj zadek a pevně ho stiskne jako odměnu.

„Hodná holka. A teď, abych se vyjádřil naprosto jasně. Nechci, abys k tomu vzorku nahoře chodila sama.“ Čelo se mu svraští. Ve tváři se mu mihne stín neklidu. „Něco na něm nehraje. Nelíbí se mi, jak se tváří. Mohlo by to být nebezpečné. Rozumíš mi?“

Sklopím hlavu a sehraji roli poslušné studentky k dokonalosti.

„Ano, profesore.“

„Velmi správně.“ Otočí se ke mně zády a zamíří k těžkým kovovým dveřím. Sáhne po klice, pak se zarazí a ohlédne se přes rameno. „Protože jsi tak povolná, co kdybych ti vyšel vstříc, co? Ukážu ti, že umím být taky hodný. Vlastně s tebou nechci dělat nic jiného než být hodný, pusinko.“

Jeho pohled sjede po mém těle. Očima přejede přes má ňadra a boky. Ten pohled je tak těžký a dotěrný, až mám pocit, jako by na mém oblečení zanechával skutečnou skvrnu.

„Řeknu klukům, ať připraví tu akrylovou vestavnou nádrž dole v nákladovém prostoru. Tu rybu přesuneme ještě dneska v noci. Ale pamatuj na mé pravidlo. Sama tam nevkročíš.“

Zaplaví mě vlna upřímné úlevy. Mořský muž bude mít prostor dýchat. Nebude rozdrcený v té ubohé skleněné rakvi, až sedativa vyprchají. Pohlédnu na Micka a věnuji mu skutečný, klidný úsměv.

„Děkuji vám, Micku,“ vypustím ta slova s těžkým výdechem.

Čelist mu ztuhne. Ve tváři mu zaškube sval.

„Profesore,“ opravím se hladce, hlas tichý a uctivý. „Děkuji vám, profesore. Slibuji, že k té nádrži sama nepůjdu.“

Stručně přikývne a vyjde z kajuty, přičemž mě nechá o samotě v tom dusivém nepořádku.

Zírám na zavřené dveře. Srdce mi tluče v pomalém, pevném rytmu čistého, ledového vzteku. Jeho chuť mám na jazyku stále jako odpornou pachuť nemoci. Hřbetem třesoucí se ruky si otřu ústa. Ten slib jsem dala bez sebemenšího zaváhání. A moc dobře vím, že nemám v úmyslu ho dodržet.