Kousavý vítr proudící otevřenými dveřmi kočáru bodal Maevu do bledých tváří. Přitáhla si těžký plášť těsněji k ramenům a klouby jí zbělely, jak křečovitě svírala hrubou látku. Král Kaelen zmizel v hustém, zasněženém lese a nechal ji o samotě s jejími vířícími myšlenkami. Když se král ani neobtěžoval zavřít dveře kočáru, vzkaz byl jasný. Měla ho následovat ven do mrazivé pustiny.

Maeva se zvedla ze sametové lavice. Na prahu zaváhala a pohlédla dolů na netknutý sníh. Přestalo sice sněžit, ale obloha nad prastarými duby měla ponurou, břidlicově šedou barvu. Zrcadlil se v ní temný, bezedný hněv, který spatřila v Kaelenových černých očích.

Sestoupila dolů. Boty se jí hluboko zabořily do sněhu.

Nemohla Kaelenovi jeho nenávist vyčítat. Mezi jejich královstvími leželo třináct let krveprolití, utrpení a smrti a každá kapka té krve ulpěla na rukou jejího otce. Válku rozpoutal král Varon. Hnala ho pouhá chamtivost, byl posedlý touhou ovládnout skovgardské doly na magickou rudu. Jediný valoun toho zářícího kamene měl hodnotu nejméně deseti zlatých mincí. Takové bohatství by z jejího otce učinilo nejmocnějšího vládce na celém kontinentu. Když král Valgard – Kaelenův otec – obchod odmítl, král Varon odpověděl brutálním masakrem.

Vyhladil celý pohraniční klan. Každý muž, každá žena i každé dítě v oné vesnici zemřeli téhož dne. O čtyři roky později padl v bitvě i král Valgard. Varon si myslel, že zbytek Skovgardu snadno podrobí, ale nepočítal s Kaelenem. Chlapec, který přišel o celou rodinu, se stal králem v sedmnácti letech. Od té doby barbarský král chladnokrevně zmasakroval nespočet valorijských mužů. V jejím zlatém vězení se šeptalo, že ho v boji ještě nikdo nikdy neporazil.

Maeva vklouzla levou rukou pod plášť. Chvějící se prsty nahmataly matčin amulet. Přejela po chladném kovu a vyslala k Nereovi, bohu vody, zoufalou tichou modlitbu.

Přinutila se vykročit a obešla kočár. Král a jeho muži čekali u řady mohutných válečných koní. Maeva se rázem zastavila jako přikovaná.

Dech se jí zadrkl v hrdle. Vedle mužů se krčila Nyra, Kaelenova magická sněžná kočka. Šelma byla ve své plné bojové podobě. Maeva věděla, že to stvoření bude obrovské, ale knihy jejího otce tuto děsivou skutečnost nedokázaly vystihnout. Nyra měla velikost válečného koně. Z čelistí jí trčely šavlovité tesáky, které se leskly v mdlém zimním světle. Její mohutné drápy vyrývaly do zmrzlé země hluboké brázdy. Těmito drápy dokázala rozsápat horského trola – jedno z největších zvířat, jaká vůbec existovala. Nyra byla smrtící zbraní.

„Tudy, má paní!“

Maeva zamrkala a odtrhla pohled od nebezpečné šelmy. U koní stál Aldous a mával na ni rukou v rukavici. Přinutila své ztuhlé nohy k pohybu. Upírala oči na ušlapaný sníh pod nohama, vyděšená představou, že kdyby pohlédla na ty obrovité válečníky nebo na tu smrtonosnou bestii, podlomila by se jí kolena. Chlad jí pronikal zimními botami. Nenáviděla krále Kaelena za to, že ji odvlekl do této pusté noční můry. A ještě víc nenáviděla Daria za to, že ji vyměnil s nepřátelským králem jako toulavého, bezcenného psa.

Došla k Aldousovi a skupině obrněných rytířů a zastavila se několik kroků od nich. Zkřížila ruce na prsou a čekala na rozkaz.

Kaelen vydal povel hlasem tvrdým a chladným jako zimní led: „K Panovnickému hradu nám zbývá ještě asi dvacet minut cesty. Odsud pojedeš na koni.“

Maeva trhla bradou nahoru. Podívala se do jeho netečné tváře, pak na tyčící se, neklidné válečné koně a nakonec znovu na něj. Hlas se jí zachvěl, ač se ze všech sil snažila znít vyrovnaně. „Nemohl by mě k Panovnickému paláci dovézt kočár?“

Jeho temné oči se zúžily do nebezpečných štěrbin. „Nevyjádřil jsem se snad jasně, když jsem řekl, že pojedeš na koni?“

Maeva se objala ještě těsněji a po páteři jí přeběhl ostrý mráz. „Mám s jízdou na koni jen pramálo zkušeností.“

Bylo to obrovské zlehčení. V celém svém životě na hřbetě koně neseděla. Její otec to zakazoval a trval na tom, že urozené ženy mají cestovat výhradně v kočáru.

Kaelen přistoupil blíž a tyčil se nad ní. „Jedno z kol kočáru se zlomilo. Buď nasedneš na koně, nebo půjdeš pěšky. Tak či onak se k válečnickému klanu V’kerya dostaneš.“

Za králem propukl drsný sborový smích. Několik paladinů a rytířů se její zjevné panice pošklebovalo. Maeva spolkla těžký knedlík hrůzy. Kaelen vrhl přes rameno jediný ostrý pohled. Smích v mžiku utichl. Ticho, které následovalo, bylo k zalknutí.

*V’kerya? Co to při Nereovi vůbec znamená?* pomyslela si Maeva a srdce jí tlouklo o žebra jako o závod.

Pokusila se znovu zaprotestovat: „Ale— “

Kaelen se k ní otočil širokými zády dřív, než stačila doříct jediné slovo. S ladnou lehkostí se vyhoupl do sedla. Do jedné velké ruky shromáždil těžké kožené otěže. „Pojď, Nyro. Jedeme domů.“

Kaelen nevěnoval Maevě jediný pohled, když pobídl svého mohutného koně vpřed.

Obří sněžná kočka sjela Maevu mrazivým, dravým pohledem. O vteřinu později se zvíře otočilo, vyrazilo za svým pánem a zmizelo v houstnoucím šeru prastarého lesa.

Jeden po druhém nasedali paladini a rytíři na své oře. Pobídli koně do těžkého klusu a nechali za sebou oblaka ledové mlhy. Maeva stála ve sněhu jako zkamenělá, hruď se jí zvedala a klesala v mělkých, vyděšených nádeších.

Brzy zůstala mýtina prázdná, až na rozbitý kočár a dva zbývající koně. Aldous vykročil kupředu, hluboký sníh mu křupal pod botami. Ohnivý mág popadl těžké kožené otěže tmavě šedé klisny a přivedl zvíře blíž k místu, kde se Maeva třásla.

Jemně, povzbudivě na ni kývl. „Pojďme vás dostat na koně, princezno Maevo.“

Z jejích rtů unikl hořký, drsný smích. Ten zvuk působil v tichém, stmívajícím se lese nepatřičně. Hleděla na své ruce a odmítala se mu podívat do očí. „Už nejsem princezna, Aldousi. Už ne.“

Aldous nezvýšil hlas. Trpělivě stál v kousavém mrazu a čekal. „Podívejte se na mě, paní Maevo.“

Pomalu, zdráhavě Maeva zvedla bradu. Čekala soucit nebo posměch, ale v jeho měkkých hnědých očích našla pouze klidné teplo.

Aldous pronesl ta slova s neochvějným přesvědčením: „Ať se stane cokoli, nikdy nezapomínejte, kým jste. Jste a navždy budete princeznou. A pokud jde o Kaelena, není to zlý člověk. Slibuji vám, že vám nikdy neublíží.“

Maeva zavrtěla hlavou a udělala váhavý krok vzad. „Nemůžete přece vědět, co mi král Kaelen udělá.“

Aldous přistoupil blíž, jeho postoj byl uvolněný a neútočný. „Ale vím. Znám Kaelena celý svůj život.“

Ta pravda jí v ústech chutnala jako popel. „Ale můj otec... Byl to zapřisáhlý nepřítel krále Kaelena. Zničil mu život.“

„Vy nejste váš otec, a proto nejste Kaelenovým nepřítelem. A teď nasedněte na koně. Slunce brzy zapadne a vy tu nechcete zůstat, až k tomu dojde. Věřte mi.“

Maeva prudce otočila hlavu. Stíny mezi prastarými zimními duby se prodlužovaly a natahovaly se po sněhu jako temné spáry. Les působil živým a hladovým dojmem. Čekala, že se ze šera každou chvíli vyplíží stínová bestie, nebo ještě hůř – divoký ork pátrající po snadné kořisti. Teplota rychle klesala, mráz pronikal jejím tlustým vlněným pláštěm a zmrazoval jí krev v žilách.

Upírala zrak na hustou, zlověstnou hradbu stromů a pátrala po jakémkoli pohybu. Ticho se natahovalo, až jí v uších zběsile bušilo srdce. Otočila se zpátky k ohnivému mágovi a hlas jí klesl do vyděšeného šepotu: „Aldousi? Já nikdy nejezdila. Nevím, jak se to dělá.“

Aldous zavřel oči. Jednou rukou pustil otěže a zvedl prsty do mrazivého vzduchu.

„I’zoratxu,“ zamumlal ohnivý mág zaříkadlo pod vousy a jeho hluboký hlas nesl zvláštní, podmanivou moc.