Slova kouzla splynula z Aldousových rtů a přenesla na neklidnou šedou klisnu jemný klid. Zvíře sklonilo těžkou hlavu, vyfouklo do mrazivého vzduchu dlouhý oblak páry a nechalo ohnivého mága přivést Maevu blíž. Nabídl jí ruce a podpíral její váhu, zatímco se neobratně soukala nahoru. Těžké zimní šaty jí neposkytovaly žádnou volnost pohybu. Silné vrstvy vlny a hedvábí jí svazovaly nohy k sobě, takže jí nezbývalo než jet v dámském sedle. Nejistě zaklesla nohy přes koženou rozsochu a zoufale se snažila najít oporu. Ztuhlými, mrznoucími prsty se křečovitě držela sedlové kůže.

V dálce prořízlo zamrzlý les táhlé, teskné vytí. Byl to ledový vlk. Maeva zalapala po dechu a vzduch se jí zadrkl v hrdle. Připravila se na to, že šedá klisna splašeně vyrazí a mrští jí po hlavě do nemilosrdného sněhu. Magie však držela. Kůň pouze přenesl váhu a zůstal stát na místě. Maeva pevně zavřela oči. Vyslala tichou, zoufalou modlitbu k Nereovi a prosila boha moře, aby jí dovolil dorazit k Panovnickému hradu v jednom kuse.

„Chyťte se otěží!“ pobídl ji Aldous, když vedle ní nasedal na vlastního koně, a jeho ostrý povel prorazil její narůstající paniku.

„Nemohu je chytit. Mám prsty úplně necitlivé zimou.“ Maeva se snažila udržet hlas klidný a odmítala ukázat plnou hloubku svého strachu, ale další vzdálené vytí její sebeovládání roztříštilo. Těkala očima k temné, zubaté linii stromů. Tep jí v uších bušil zběsilým, ohlušujícím rytmem.

„Ledových vlků se nebojte. Povedu oba koně. Jen se pevně držte.“ Aldous se naklonil, zachytil otěže její klisny a omotal si silnou kůži kolem pěsti v rukavici.

Maeva sevřela ledovou přední rozsochu sedla. Zrak jí sklouzl k Aldousovu těžkému hábitu. Hrubá černá látka měla podél širokého lemu vyšité jasně červené plameny. Byl to typický oděv ohnivého mága. Fyriona, boha ohně a stvořitele světa, sice neuctívala, ale situace si žádala každou špetku božské přízně, kterou mohla sehnat. Přesto k němu v duchu vyslala rychlou modlitbu.

Cesta se vlekla a proměnila se v pomalou, vyčerpávající noční můru. Neúprosná skovgardská zima neměla s její křehkou tělesnou schránkou žádné slitování. Ramena jí sice halil tlustý vlněný plášť, ale pronikavý chlad látkou bez potíží procházel a usazoval se jí hluboko v morku kostí. Mrazivý vzduch jí bičoval tváře jako roztříštěné sklo. Zuby jí v lebce nekontrolovatelně drkotaly. Svaly jí zachvátila hluboká, mučivá bolest a do zad i nohou se jí zakously křeče. Třásla se tak prudce, až jí v kloubech planula palčivá, trestající trýzeň.

Aldous zastavil koně. Prohlédl si její bledou tvář a suše, bez pobavení se uchechtl. „Než tenhle úsek opustíme, musím se ujistit, že neumrznete. Nemyslím si, že by byl Kaelen nadšený, kdybychom do klanu Kladiva dorazili s vámi jakožto ledovou sochou.“

Maeva měla chuť si odfrknout. Král Kaelen jí pohrdal stejně hluboce jako ona jím. Bylo by mu úplně jedno, kdyby na hřbetě tohoto ubohého zvířete promrzla na kost. Drkotající zuby jí však překazily jakoukoli šanci na břitkou odpověď.

Aldous sáhl do levé kapsy a vytáhl malý, zubatý kámen. Magickou ohnivou runu. Podržel pravou ruku nad kamenem, nechal prsty v kousavém větru vykreslovat neviditelné, zářící obrazce a přitom rytmicky odříkával zaříkadlo. Maevino chvějící se tělo náhle zaplavilo sálavé teplo. Pálivá bolest v kůži ustoupila a vystřídalo ji konejšivé horko. Cítila, jak jí v prstech u nohou mravenčí probouzející se život. Neúprosné třesení, při němž jí drkotaly kosti, konečně ustalo.

„Lepší?“ Aldous bedlivě sledoval její tvář a v hnědých očích pátral po jakýchkoli přetrvávajících stopách trápení.

„O něco. Děkuji.“ Maeva přinutila oči se otevřít. Náhlé teplo s sebou přineslo hluboké, těžké vyčerpání. Nesnesitelná jízda vyčerpala její zásoby energie a připadala si, jako by nespala celé týdny.

Aldous se zamračil nad její bledou, zranitelnou tváří, ale pak znovu stočil pozornost k zasněžené stezce. Zůstávat za soumraku poblíž prastarých lesů se mu příšerně příčilo. Stíny se příliš prodlužovaly a les působil až příliš tiše. Měl chuť pobídnout koně do ostrého cvalu, ale rychlejší tempo by princeznu nepochybně smetlo do závějí. Kaelen vydal přísné, neoblomné rozkazy dopravit Maevu v bezpečí na Panovnický hrad. A Aldous hodlal tento příkaz bez zaváhání splnit.

Pokračovali dál v napjatém tichu. Magie ohnivé runy měla vydržet celé hodiny jako stálý štít proti zimě, ale krutý mráz si našel cestu zpět do Maevina masa až příliš brzy. Nepřirozený chlad prosakoval jejími póry a vsakoval se jí do krve. Ryzí trýzeň mrazu se vrátila s novou silou a vysávala poslední zbytky jejích sil. Víčka jí ztěžkla. Tmavé kmeny zimních dubů se slévaly do souvislé šedé a černé šmouhy, jak upadala do nebezpečného, těžkého polospánku. Její sevření na sedle povolilo.

„Jak se cítíte?“

Aldousův ostrý hlas ji vytrhl z okraje bezvědomí.

„Je mi z-zima.“ Maeva ze sebe ta slova vykoktala. Čelist se jí třásla tak prudce, až se slabiky srážely v trhaném, zmateném rytmu.

Koně se zastavili. Náhlý konec pohybu způsobil, že se v sedle nebezpečně zakymácela.

„Proč stojíme?“ Chytila se kožené rozsochy pevněji, až jí klouby křídově zbělely.

Aldous si ji měřil pohledem. Na čele se mu rýsovaly hluboké starosti. „Mám o vás starost. Zima by vám být neměla. To ohnivé kouzlo, které jsem před chvílí seslal, vás mělo udržet v teple, dokud nedorazíme na Panovnický hrad. Vaše tělo tu magii odmítá.“

„Jak to, že vám zima není?“ vydechla Maeva a sledovala oblak bílé páry stoupající z jejích rtů.

„Můj hábit.“ Aldous nespouštěl oči z její chvějící se postavy.

Slunce konečně zapadlo za zubatou korunu stromů. Pohasínající denní světlo uvrhlo les do hlubokého, tíživého šera. Aldous zamumlal několik drsných kleteb ve staré skovgardštině. Zašmátral v pravé kapse a vytáhl další magickou runu; jeho pohyby byly uspěchané a napjaté.

Než stačil kámen aktivovat, ze stromů zaznělo ostré, pronikavé zavytí. Tentokrát bylo děsivě blízko. K prvnímu hlasu se přidalo několik dalších a slily se v mrazivý, dravý sbor. Maeva se zakousla do spodního rtu, aby spolkla výkřik.

Aldous zvedl ruku k temnému nebi. Nad jeho hlavou se zableskla a zazářila jasná koule magického světla. Koule vrhala ostré, tančící stíny přes zasněženou cestu a ozařovala mrtvé větve kolem nich.

„Co je s vaším hábitem?“ vypravila ze sebe Maeva. Nutně potřebovala rozptýlení. Nemohla si dovolit myslet na bestie, které je stopovaly v dusivé tmě.

„Je vyrobený z kůže černého trola. Do látky jsou přímo vetkaná magická kouzla, která regulují teplo a odrážejí slabší útoky.“ Aldous těkal pohledem po okolním lese a přejížděl očima mezi hustými shluky borovic a dubů.

„Takže je to kouzelný hábit?“

„Ano, je to kouzelný hábit. Každý mág nějaký má.“ Aldous trhl pohledem zpátky k ní, čelist pevně zaťatou. „Nevypadáte vůbec dobře. Kromě toho, že je vám zima, jak se cítíte?“

Vlci jí nedopřáli odpovědět. Tichou nocí otřáslo zlostné zavrčení. Husté křoví zašustilo, suché větve zapraštěly pod obrovskou vahou a na zamrzlou stezku vystoupil mohutný ledový vlk. Srst měl v barvě špinavého sněhu a jeho bledé, prázdné oči se upřely na Maevu s čirým, vražedným úmyslem. Ze stínů se vyplížily další tři bestie a seřadily se do těsné formace po boku svého vůdce.

Člověk a zvířata na sebe hleděli v napjatém, bezdechém souboji vůlí. Ticho se natahovalo, až působilo jako hmatatelné břemeno drtící Maevinu hruď.

Pak se vůdce smečky vrhl vpřed. Ostatní jeho úder napodobili a vymrštili svá masivní, svalnatá těla přes sníh s děsivou rychlostí.

Jeden z vlků chňapl krvelačnými čelistmi jen pár centimetrů od nohou šedé klisny. Maeva ze sebe vydala vyděšený, pronikavý jekot. Kůň zpanikařil, vzepjal se na zadní a divoce sekal předními kopyty do vzduchu. Maeva ztratila své křehké sevření sedla. Gravitace ji strhla dozadu do prázdna a poslala ji střemhlav dolů k dupajícím kopytům.

„Telekineze!“

vyštěkl Aldous rozkaz a mrštil levou rukou směrem k ní. Do Maeviny hrudi narazila neviditelná síla. Hrubou mocí ji zatlačila zpět do sedla, přilepila ji ke kůži a zachránila před smrtelným pádem.

Vlci překonali zbývající vzdálenost během jediného tlukotu srdce. Odrazili se ze závějí a s obnaženými tesáky mířili přímo na nechráněná hrdla koní.

Aldous napřáhl pravou ruku kupředu a jeho hlas se rozlehl mýtinou: „Štít!“

Kolem koní právě včas vzplála třpytivá, průsvitná klenba. Mohutní ledoví vlci narazili hlavami do neviditelné zdi s odpornými, kosti drtícími tupými ranami. Odrazili se od magické bariéry a s ostrým, zmateným zakňučením neohrabaně dopadli do sněhu.

Vzpamatovali se během několika málo vteřin. Šelmy začaly zářící kopuli obkličovat. Vrčely, cvakaly čelistmi a znovu a znovu narážely svými těžkými těly do bariéry v zuřivé snaze najít v magii slabé místo. Zachytily sytý pach kořisti a lov rozhodně nehodlaly vzdát.

Aldous horečně zašmátral ve vnitřní kapse. Vytáhl malou skleněnou lahvičku naplněnou zářivě modrou tekutinou. Lektvar many. Jeho magické rezervy prudce krvácely. Udržování štítu proti neustálým fyzickým nárazům čtyř obřích vlků z něj vysávalo magii každou vteřinu. Pokud by jeho mana klesla na dno, ochranná bariéra by se roztříštila na tisíc zbytečných střepů.

Palcem vyrazil zátku a lektvar jedním rychlým, zoufalým lokem obrátil do sebe. Modrá tekutina mu hrdlem protekla jako ohnivá stopa, ale výsledná vlna obnovené magie byla žalostně slabá. Sotva nahradila zlomek energie, kterou propálil během dlouhého dne na cestě.

Tento lektvar stačit nebude.

Aldous zaťal zuby, když se vůdce smečky vrhl přímo před ním proti třpytící se kopuli. Magická bariéra nebezpečně zablikala. Místo nárazu na okamžik protkaly tenké pavučinky modrého světla, než se znovu zatáhly. Jeho mana byla na kritické úrovni a hladová smečka venku nejevila žádné známky únavy. Byli v pasti, obklopeni smrtícími šelmami, a to jediné, co je drželo naživu, jim rychle selhávalo.