Aldous vrhl na Maevu přes rameno tvrdý pohled. „Princezno Maevo, dobře mě poslouchejte. Musím ten štít zrušit. Vyšlu ohnivého ptáka, abych zalarmoval Kaelena, a pak smečku napadnu ohnivými koulemi. Budeme muset utíkat, protože moje mana je téměř pryč. Držte se toho sedla, jako by vám šlo o život. Kývněte, jestli rozumíte.“

Maeva trhla bradou v horečném přikývnutí. Sevřela kůži, až jí zbělely klouby, zoufalá touhou přežít tuto noc.

Aldous sevřel levou ruku v pevnou pěst. Sledoval vlky skrz mihotavou modrou magii a čekal, až se shluknou k sobě. Na provedení celé řady kouzel měl jen několik vteřin. Zhluboka a prudce se nadechl, aby uklidnil svůj splašený tep.

Zrušil bariéru.

Průsvitná kopule se roztříštila v neškodné modré jiskry a přelil se přes ně závan ledového vzduchu. Z jeho levé dlaně okamžitě vytryskl planoucí pták utkaný z čistých plamenů a vystřelil vysoko k temnému nebi.

„Leť domů!“ zařval Aldous za magickým ptákem. Otočil se k útočící smečce a vymrštil obě ruce vpřed. „Ohnivá koule!“

Z jeho dlaní vytryskla masivní koule stlačeného žáru. Spalující úder zasáhl tři ledové vlky přímo do hrudi. Dvě z mohutných šelem se zřítily do sněhové závěje, vydaly ostré zakňučení bolesti a pak zcela znehybněly. Třetího vlka kouzlo pouze škráblo, sežehlo mu hustou srst a zpomalilo jeho smrtící hybnost.

Zraněná bestie zavrčela a skočila kouřem přímo po hrdle ohnivého mága.

Aldous švihl zápěstím. Ve vzduchu se zhmotnil plamenný šíp, vystřelil kupředu a probodl zvíře přesně mezi planoucíma očima. Vlk dopadl s těžkým žuchnutím na zmrzlou zem, mrtvý dřív, než doklouzal na místo.

V mrazivém vzduchu na zlomek vteřiny zavládlo ticho. Aldous svíral dřevěnou hůl a hruď se mu divoce zvedala vyčerpáním. Spálil i ty poslední zbytky magie.

Čtvrtý a poslední ledový vlk obkroužil to krveprolití. Vyrazil ze stínů a chňapl čelistmi po Aldousově boku.

Aldous máchl magickou holí jako obouručním mečem. Těžké dřevo křachlo o lebku šelmy s brutální silou. Vlk zakňučel a zatřásl omráčenou hlavou. Když si uvědomil, že smečka je rozprášená a boj prohraný, stáhl ocas mezi nohy a prchl zpět do hustého lesa.

Aldous prudce vydechl a otočil se ke svému koni. „Držte se, má paní! Už nemám manu na další telekinezi. Jestli z toho koně spadnete, Kaelen si přidá mou hlavu do sbírky.“

Maeva pevně zavřela oči, když koně vyrazili do zoufalého trysku. Tiskla se k přední rozsoše sedla a hlavou se jí honily splašené myšlenky. *Sbírka hlav? Král přece žádnou nemá.*

Těsné setkání s ledovými vlky v ní zanechalo ledový uzel děsu v žaludku. Doma ve Valorii o těchto predátorech četla v Panovnické knihovně. V knihách stálo, že ledoví vlci jsou nesrovnatelně větší a silnější než obyčejní vlci a ustupují pouze krvelačným vargům. Jejich silné čelisti dokázaly rozdrtit páteř obrovského ledového bizona za méně než minutu. Čelit jim ve skutečnosti byla noční můra, kterou už nikdy nechtěla zažít.

Koně bušili kopyty do zasněženého terénu a unášeli je blíž k území klanu Kladiva. Těžká kopyta vířila hustá mračna jinovatky a rozstřikovala led do temné noci. Kousavý vítr jí šlehal vlasy do tváře, ale bodavého chladu si nevšímala. Raději by čelila hluboce zakořeněné nenávisti krále Kaelena, než aby ji v lesích roztrhaly divoké šelmy.

„Tamhle!“ vykřikl Aldous přes hučící vítr a ukázal přímo před sebe.

Maeva přimhouřila slzící oči. Míli za okrajem temného lesa vystupovaly ze zamrzlé krajiny mohutné kamenné zdi. Impozantní pevnost klanu Kladiva hrdě vzdorovala zimní noci.

Ten poslední úsek cesty jí připadal jako celá věčnost. Každý stín vypadal jako skákající dravec, každý závan větru zněl jako hladové zavrčení. Maeva křečovitě svírala sedlo zmrzlými prsty a modlila se k bohům, aby se dostali dovnitř dřív, než se ze sněhu vyhrabe cokoli dalšího. Těžká kopyta konečně zaduněla o kamenný most vedoucí k pevnosti.

„Jsme doma!“ oznámil Aldous, když zastavili u tyčících se železných bran.

V okamžiku, kdy ta slova opustila jeho ústa, prudký příval adrenalinu, který Maevu držel zpříma, jako mávnutím proutku zmizel. Do kostí jí narazilo duté, drtivé vyčerpání. Před očima se jí začaly míhat tmavé skvrny. Znecitlivělé prsty jí sklouzly z hladkého koženého sedla. Svět se naklonil na stranu, jak se přepadla z koně dozadu.

„Princezno!“ vykřikl Aldous.

Gravitace ji strhla dolů, ale tvrdý dopad na zmrzlou zem nikdy neucítila.

Čas ztratil veškerý smysl. V temné prázdnotě mohla uplynout vteřina, nebo celá hodina, než se do její mysli začalo pomalu vracet vědomí. Pevné, teplé paže ji tiskly k tvrdé hrudi a zvedaly ji z bodavého mrazu. Maeva ztěžka pootevřela těžká víčka.

Aldous ji nesl přes obrovské kamenné nádvoří. Na tyčících se zdech plály pochodně a vrhaly dlouhé, kmitající stíny přes dláždění. Nikdy by ji nenapadlo, že ohnivý mág vládne takovou ryzí fyzickou silou. Byl o několik palců menší než Kaelen, ale pod tlustým hábitem nesl její bezvládné tělo s naprostou lehkostí.

„Mám vás, princezno. Už jste v bezpečí,“ zamumlal Aldous a udržoval stálý krok.

Maeva s námahou pootevřela suché rty. „S-s-slibujete?“

Aldous se zastavil. Shlédl na její bledou tvář a čelo se mu stáhlo do hlubokých vrásek starostí.

„Co je s ní?“ zeptal se Aldous a namířil otázku do stínu těsně za hranicí jejího rozmazaného zorného pole.

„Myslím, že je nemocná,“ odpověděl ze tmy hluboký, povědomý mužský hlas.

Maeva se zachvěla, když se ten neviděný hlas rozlehl klenutým prostorem. Nemohla otočit hlavu, aby se na mluvčího podívala. Krk měla jako zlomené rákosí.

Aldous si tiše zaklel a přivolal řadu prastarých bohů. Pevněji ji sevřel kolem třesoucích se ramen. „Slibuji vám to, Maevo. Jste v bezpečí. Postarám se o vás. Vždycky.“

Maeva slabě, neznatelně kývla. Zavřela oči a opřela rozpálenou tvář o jeho teplou hruď. Aldous mluvil dál, jeho hlas byl hlubokým, konejšivým bručením u jejího ucha, ale její vyčerpaný mozek nedokázal poskládat slabiky dohromady. Zabořila studený nos do jeho tlustého hábitu. Voněl po čerstvém sněhu a hořícím dřevě. Voněl jako Skovgard.

Aldous spěšně vstoupil do Panovnického paláce. Teplý vzduch chodeb Maevu obklopil a vtáhl ji ještě hlouběji do matoucího oparu. Svět se střídal mezi prchavými záblesky jasného světla pochodní a dusivým sevřením temného bezvědomí. Rázoval klikatými chodbami a nesl ji k jejímu novému vězení.

Pružiny měkké matrace zasténaly, když ji Aldous opatrně položil na postel. Přetáhl přes její třesoucí se tělo těžkou kožešinovou přikrývku a zašeptal do tichého pokoje uspávací formuli.

Maevinu hruď probodla panika. Vymrštila ruku zpod kožešin a chytila hrst jeho kouzelného hábitu. Sevřela látku zoufalou silou vyděšeného dítěte.

„N-n-neodcházejte! N-nechci b-být s-sama,“ vydechla Maeva a hlas se jí zlomil čirou hrůzou.

Aldous neuhnul. Posadil se na okraj matrace, znovu ji vzal do náruče a vytvořil kolem ní ochrannou ulitu proti krutému chladu, který se jí zažíral do kostí. Maeva se nakonec nechala stáhnout do temnoty, ukotvená jistotou, že ohnivý mág bude její život střežit.

Těžká horečka propukla o několik hodin později a proměnila její krev v oheň. Delirium jí v mysli vykreslovalo živoucí hrůzy. Noční můry z jejího minulého života, z Valorie, z krve a zrady jí z hrdla rvaly srdceryvné výkřiky. Během každé té děsivé vize zůstával Aldous po jejím boku. Otíral jí z čela studený pot, šeptal uklidňující slova a držel její zmítající se tělo. Jeho přetrvávající vůně zimního sněhu ji uzemňovala, zatímco se propadala hlouběji do mučivé nemoci, uvězněná v hořícím spánku, zatímco totožnost muže ve stínu na nádvoří mizela v temnotě.