Druhá kulka prořízla vzduch a mířila přímo na Kaelenovu hruď. Kaelen ani nemrkl. Uhnul tělem o zlomek centimetru a nechal smrtící projektil škrtnout o rukáv, než se zavrtal do dřevěných podlahových prken.

Gideon zařval, mohutné pěsti zbrocené krví rváčů, které právě roztrhal. „Zatraceně!“

Ale Kaelen už byl v pohybu. Rozmazal se po podlaze tělocvičny a překonal vzdálenost v mžiku oka. Zhmotnil se přímo před střelcem – obrýleným mladíkem, jehož tvář byla smrtelně bledá hrůzou.

Obrýlený muž zaječel, oči doširoka rozevřené v šíleném, zoufalém běsu. „Já tě zabiju!“

Znovu a znovu mačkal spoušť a pálil jednu ránu za druhou.

Prásk! Prásk!

Kulky se řítily na Kaelena z bezprostřední blízkosti. Kaelen jednoduše zvedl ruku a s nenucenou lehkostí máchl prsty.

Fí!

Vzduchem proťal ostrý poryv větru. Střelec strnul. Oči se mu obrátily v sloup, jak se mu přes hruď otevřela hluboká rána, z níž vytryskl proud krve. Zhroutil se na podlahu, na místě mrtvý.

Kaelen pohlédl na mrtvého střelce s chladnou lhostejností. Sehnul se, vzal z mužovy bezvládné ruky pistoli a prudce švihl zápěstím. Zbraň se v mžiku rozpadla – kovový závěr, pružiny i úderník se rozlétly po podlaze jako bezcenné plastové hračky.

Victor Carmine sledoval celou scénu z několika kroků; po krku mu stékal studený pot. V páteři ho bodalo mrazivé tušení smrti.

Kaelen odhodil prázdný zásobník stranou a pomalu stočil zrak k mafiánskému bossovi.

Tlak v místnosti ztěžkl. Victorovi pod tíhou toho ledového pohledu vypověděly nohy službu. Zhroutil se na krví nasáklou podlahu a třásl se. Když zbývající rváči choulící se v rozích tělocvičny viděli svého vůdce na kolenou, vrhli se kupředu a jako jeden muž padli na zem.

Kaelen pohlédl na tu žalostnou sebranku. Neměl zájem pobíjet muže, kteří se vzdali vůle bojovat. V mysli mu však vyvstala vzpomínka na vyděšenou tvář jeho otce. Tyto stvůry ohrožovaly jeho rodinu. Nechat je odejít bez trestu nepřipadalo v úvahu.

Kaelen se otočil ke svému pobočníkovi. „Co myslíš?“

Gideon, z něhož stále vyzařovala smrtící aura, překvapeně zamrkal. Poškrábal se na hlavě a na okamžik se zatvářil zmateně.

Victor pochopil, že jeho život visí na vlásku. Zmocnila se ho panika a v hlavě horečně pátral, čím by si mohl vykoupit přežití. Popolezl po kolenou kupředu a hlavu držel u země. „Pane! Byl jsem hlupák, že jsem urazil vás i vašeho otce! Prosím, ušetřete můj život! Jako odškodné vám přenechám celý pozemek v Dubové ulici!“

Kaelen se zamračil a shlížel na třesoucího se podsvětního bosse. „Ten pozemek už mám na dosah. Nepotřebuji tvé svolení, abych si ho vzal. Vy jste vyhrožovali, že zbouráte dům mé rodiny, a terorizovali jste mého otce. Myslíš, že jediný kus země to smaže?“

Victor zaječel v zoufalé snaze odvrátit blížící se popravu: „Dvacet milionů! Zaplatím dvacet milionů dolarů v hotovosti! Prosím, smilujte se! Přísahám, že se nikdy nepokusím o pomstu! Jestli v sobě jen na vteřinu zrodím myšlenku na odvetu, ať do mě uhodí blesk nebo ať mě na ulici přejede auto!“

Kaelen sledoval to žalostné divadlo. Vražedné nutkání v jeho hrudi začalo ustupovat a nahradila ho chladná, praktická rozvaha. Finanční injekce by zajistila otcovu budoucnost, ale pouhý slib věrnosti od hada neměl žádnou cenu.

Kaelen zvedl ruku a švihl zápěstím. Vzduch prořízl bleskový výboj vnitřní energie.

Victor ze sebe vydal přiškrcený sten a okamžitě si přitiskl ruku na pravé oko. Mezi prsty mu prosakovala krev, ale neodvážil se vykřiknout. Místo toho přes nesnesitelnou bolest vykouzlil bledý úsměv. „Děkuji vám, pane. Děkuji, že jste ušetřil můj život!“

Kaelen na něj shlížel s naprostým odporem. „Takový člověk jako ty si rychlou smrt nezaslouží. Máš tři dny na to, abys doručil všechno, cos slíbil.“

Aniž by čekal na odpověď, Kaelen se otočil a vyšel z Iron Boxing Gymu; Gideon mu kráčel v patách.

Uvnitř zavládlo těžké ticho, přerušované jen pachem železa a čerstvé krve. Victor pomalu vstal a držel si zničené oko. V srdci mu plála zášť, ale jediný pohled na rozsekanou mrtvolu střelce v něm udusil jakoukoli myšlenku na odpor.

Victor se otočil ke svým přeživším mužům a hlas se mu třásl vztekem i strachem. „Na co čumíte, vy idioti? Okamžitě tenhle bordel ukliďte!“

Rváči zamumlali, jejich duch byl naprosto zlomený: „Ano, šéfe.“

Venku před budovou Gideon Kaelena dohonil. „Pane, opravdu je necháme jít? Jestli je nevyhladíme i s kořeny, můžou sebrat síly a zaútočit, až to budeme nejméně čekat.“

Kaelen odpověděl klidně, zdánlivě lhostejný: „Nejsou nic než obyčejní pouliční grázlové. Jestli máš vážně obavy, klidně se tam vrať a dodělej je.“

Odmlčel se a pohlédl na svého obrovitého podřízeného. „Tak co? Chceš se vrátit?“

Gideon zavrčel a zavrtěl hlavou. „Nemám chuť špinit si ruce s odpadem, který už ztratil zuby.“

Kaelen odmítavě mávl rukou. „Pak je to vyřešené. Musíme si však dávat pozor. Nech několik našich mužů tajně proniknout do jejich řad. Pokud ten parchant projeví sebemenší náznak nepřátelství vůči mé rodině, zlikviduj ho.“

Za chůze si upravil kabát. „Nasaď jednotku Přízraků, ať je hlídá dnem i nocí. Pokud do tří dnů nedoručí peníze i pozemek, popravte do jednoho každého z nich.“

Gideon s úklonou odpověděl: „Rozumím, pane.“

O hodinu později se železná vrata střední školy Ravenscroft rozlétla a vyvrhla do ulic Dolního okrsku proud studentů.

Uprostřed davu kráčely dvě dívky bok po boku. Jedna byla vysoká a sportovně založená, druhá světlovlasá, s jemnou, půvabnou postavou.

Ta vysoká přehodila kamarádce ruku přes rameno a se zářivým úsměvem se zeptala: „Sienno, nechceš jít o víkendu do obchoďáku?“

Sienna Vanceová si povzdechla a svěsila ramena. „Asi ne, Tesso. Poslední dobou na to vážně nemám náladu.“

Tessin úsměv vystřídalo zamračení. „Pořád ještě musíš trčet u tety?“

Sienna frustrovaně mávla rukou. „Jo. Teta i strýc jsou nesnesitelní. A k tomu ten jejich tupý synáček.“

Tessa vytřeštila oči hněvem. „Zase ten tvůj úchylný bratranec něco zkoušel? Říkala jsem ti, že jestli na tebe sáhne, máš ho kopnout tam, kde to nejvíc bolí! Počkej… Sienno? Proč jsi zastavila?“

O několik metrů dál, kde tiše postával u okraje školních vrat, je sledoval Kaelen. Z jeho přísné tváře na okamžik vykouzlil jemný, vřelý úsměv.

Uplynulo šest let. Ta malá holčička, která za ním kdysi všude běhala a dožadovala se jeho pozornosti, vyrostla v překrásnou mladou ženu. Ten pohled ho naplnil hlubokým, ochranitelským teplem.

Sienna zůstala stát jako přimrazená a nevnímala studenty, kteří se kolem ní tlačili. Její oči byly upřené na vysokou, impozantní postavu stojící v davu.

Tessa chytila kamarádku za ruku a zatřásla jí. „Sienno? Hej, Sienno! Co je s tebou?“

Než však Sienna stihla odpovědět, Tessa náhle vyjekla. Prudce se otočila a srazila cizí ruku ze svého pasu. „Dej ty prasečí pracky pryč!“

Chlapec v uniformě Ravenscroftu se ušklíbl a s posměšným smíchem popošel blíž. „No ne, nějaká divoká!“

Jeho kumpán se přidal a po tváři se mu rozlil sprostý škleb: „Neříká se jí královna školy pro nic za nic. Když se vzteká, sekne jí to ještě víc!“

Tessa odsekla, popadla Siennu za ruku a táhla ji pryč. „Vypadněte!“

Oba výrostci si vyměnili pohled a se smíchem se vydali za nimi.

Ušli sotva tři kroky, když na ně padl stín. Přímo do cesty jim vstoupila vysoká, tyčící se postava a zablokovala jim východ.

Chlapci zvedli hlavy a úšklebky jim zamrzly na rtech, jakmile pohlédli do tváře muže s ledovým, nelítostným výrazem. Drtivá tíha Kaelenova pohledu do nich narazila jako rozjetý vlak a přiměla je zavrávorat vzad.

Jeden z nich zakoktal a hlas mu přeskočil: „Co… co si o sobě myslíš? Uhni nám z cesty!“

Omráčení a sevření náhlou panikou pod Kaelenovým chladným pohledem se oba chlapci kousli do rtu, vytáhli z batohů dýky a rozběhli se k Sienně.