Gideonův hromový hlas proťal napětí. Tyčil se jako nepohnutelná hora masa a bez sebemenší námahy odřízl cestu dvěma výrostkům s dýkami. „Vy parchanti! Jak se opovažujete obtěžovat sestru mého pána?“

Mladíci prudce zabrzdili. Když vzhlédli k tyčícímu se obrovi, který jim zahradil cestu, oči se jim rozšířily panikou. Zmocnilo se jich zoufalství a vůdce roztřesenou rukou namířil čepel v pošetilém pokusu zaštítit se jménem místního bosse: „Uhni nám z cesty! Děláme pro Trentona Adlera! Jestli si s námi začneš, seš mrtvej!“

Gideon se jejich nezkrotné hlouposti ušklíbl. „Aha, takže vy jste jeho poskoci. Pojďme si támhle na chvilku popovídat.“

Vymrštil své mohutné paže vpřed. Než ti dospívající chlapci stihli mrknout nebo se zbraněmi máchnout, popadl je Gideon oba za vyzáblé krky. S děsivou lehkostí je zvedl ze země, nohy jim bezmocně kmitaly ve vzduchu. Čirou hrubou silou vlekl zmítající se mladíky pryč od ječícího davu a mrštil jimi do temné, odlehlé uličky vedle školy.

Nedaleký hlídač ten zápas zahlédl. Poznal nechvalně proslulé školní potížisty, jen zavrtěl hlavou a odvrátil tvář – do téhle šlamastiky se plést nechtěl.

Mezitím se Kaelen venku před rušnými kovanými vraty školy soustředil na štíhlou postavu uvězněnou v záplavě studentů. Potřeboval upoutat její pozornost dřív, než ji kamarádka odtáhne dál. „Sienno!“

Když Sienna zaslechla ten hluboký, povědomý hlas, který neslyšela dlouhých šest let, ztuhla v kroku. Vytrhla ruku zmatené Tesse. Srdce jí divoce bušilo do žeber.

Sienna se prudce otočila. Zrakem spočinula na pohledném, impozantním muži stojícím uprostřed davu. Byla po celé střední škole Ravenscroft známá svým ledovým odstupem a tím, že si všechny muže striktně držela od těla – teď však udělala něco, co přihlížející chlapce šokovalo až do morku kostí.

Rozběhla se vpřed, odhodila veškerou svou obvyklou zdrženlivost a bezhlavě se vrhla Kaelenovi do náruče.

Kolem školních vrat se rozlehlo lapání po dechu. Většině studentů se srdce rozpadla na milion kousků. Sienna a Tessa byly nezpochybnitelnými kráskami Ravenscroftu. Každý kluk věděl, že si Sienna drží muže od těla. Vidět ji, jak se vrhá do náruče tajemného mladého muže, byla pro jejich ega zničující rána.

Kaelen ji něžně pohladil po chvějících se zádech a pohled mu změkl. „Už, už. Vždyť už jsi velká holka. Neplač.“

Sienna se mírně odtáhla a otřela si zarudlé oči, i když se jí na tváři rozzářil úsměv. „Já vůbec nebrečím!“

Tessa k nim přistoupila s bradou div nespouštějící se až na chodník. Zírala na Siennu, jako by jí narostla druhá hlava. „Panebože! Sienno, jsi to pořád ta plachá, ledová holka, kterou jsem znala?“

Kaelen povytáhl obočí a prohlédl si naprosto ohromenou dívku. „Sienno, to je tvoje spolužačka?“

Sienna poslušně přikývla; její obvyklý chlad roztával v bratrově přítomnosti jako sníh. „Ano. To je Tessa.“

Kaelen se vřele usmál a nevšímal si utkvělých pohledů davu. „Pojďme. Doprovodím tě domů do Dubové ulice.“

Sienna chytila Kaelena za paži a zamávala své kamarádce na rozloučenou. „Tesso, uvidíme se zítra!“

V potemnělé uličce zatím oba výrostci tvrdě dopadli na špinavou dlažbu. Štrachali se pozpátku, na své dýky docela zapomněli, únikovou cestu jim však zcela zatarasila Gideonova kolosální postava.

Gideon napřáhl ruku a vrazil obří pěst přímo do pevné cihlové zdi těsně vedle hlav obou chuligánů.

Úzkým prostorem otřáslo ohlušující zapraskání. Na bledé tváře chlapců se snesl prach. S ryzí hrůzou zírali na děsivou prohlubeň připomínající kráter, kterou Gideon právě zanechal v pevném kameni. Kdyby ta pěst zasáhla jejich lebky, jejich mozky by byly rozstříknuté po chodníku.

Oba chlapci se vrhli k zemi, tváře bez kapky krve, a odhodili veškerou hrdost. „Pane, smilujte se! Byla to chyba! Už chápeme, co jsme udělali!“

Gideon na ně shlížel mrtvým, nemilosrdným pohledem. Oprášil si cihlový prach z kloubů a varoval je hlasem chladným jako hrob: „Pokud chcete dál dýchat, budete se od Sienny držet hodně daleko. Jestli vás ještě někdy uvidím v její blízkosti, žádná zeď už tu ránu neschytá.“

Výrostci, vyděšení jeho nelidskou silou, zběsile přikyvovali a přísahali na holé životy. „Přísaháme! Přísaháme na své životy! Od Sienny se budeme držet dál a v jejím okolí se už nikdy neukážeme!“

Odpolední slunce vrhalo dlouhé stíny na tichou ulici, když Sienna s Kaelenem dorazili ke starému dubu v Dubové ulici. Povědomý třípatrový dům stál jen kousek odtud, zalitý zlatavým světlem.

Sienna se zastavila a zoufale zatahala Kaelena za rukáv. Vzhlédla k němu s prosebnýma očima. „Kaelene, jsi si jistý, že nechceš jít dovnitř a vidět tátu? Tolik se mu stýskalo.“

Kaelen se toužebně zadíval na zvětralé veřeje svého rodného domu. V hrudi se mu usadila těžká bolest a mysl mu zaplavily vzpomínky na minulost. Natáhl ruku a jemně ji pohladil po hedvábných vlasech. „Až vejdeš dovnitř, řekni Edgarovi, že jsem všechno vyřešil. Musíš otci říct, že už si nemusí dělat starosti s dluhem ani s těmi rváči.“

Sienna našpulila rty. Hluboce zraněná a frustrovaná jeho dlouhým zmizením už v sobě nedokázala dál dusit zatrpklé výčitky. „Zmizel jsi beze stopy na šest let. A teď, když jsi konečně zpátky, pořád odmítáš vkročit do vlastního domu. Clara je zlá! Tys tehdy jenom bránil svou holku a ona ze všeho dělá takový problém!“

Kaelen projevil nezměrnou zralost; jeho tón zůstával klidný a vyrovnaný i navzdory citlivému tématu. „Už dost, Sienno. Pozdívá se. Každý má své důvody. Musíš se na to podívat z Clařina pohledu. Je to teď těhotná, vystresovaná ženská. Její nálady jsou jako na houpačce a můj náhlý návrat by otce jen postavil do bolestivé, těžké situace. Běž už dovnitř.“

Jemně popostrčil Siennu k brance a povzbudivě se na ni usmál.

„Tak jo,“ odvětila Sienna neochotně, loudala se k domu a ještě naposledy se ohlédla přes rameno.

Kaelen se tiše posadil na tlusté kořeny dubu. Mlčky přihlížel, dokud Sienna nezmizela ve dveřích.

Nad hlavou mu v listoví zašuměl jemný vánek. Kaelen si přiznal přetrvávající touhu vrátit se domů. Nepřál si nic víc než obejmout otce, smířil se však s krutou realitou. Clařina vznětlivá povaha znamenala, že by jeho náhlá přítomnost uvnitř způsobila jen zmatek.

A přesto, když tam seděl a zíral na staré zdi, cítil nesmírnou vděčnost. Osud mu dovolil vrátit se právě včas, aby ochránil svou rodinu před demolicí a násilím. Kdyby přišel jen o pár dní později, ztratil by všechno, co mu bylo drahé.

„Ještě je dost času všechno napravit,“ zamumlal si Kaelen pro sebe a v té myšlence nacházel útěchu.

Nakonec vstal a oprášil si kalhoty. Otočil se zády k domu a chystal se uličku opustit.

Sotva dorazil k ústí ulice, když se rychle přiblížily těžké kroky. Přispěchal k němu Gideon. Obvykle stoický výraz obrovitého muže byl tentokrát hrobově vážný a čelo měl stažené hlubokými obavami.

Kaelen vycítil prudkou změnu v atmosféře a tázavě svraštil obočí. „Co se děje?“

Gideon sklonil hlavu a nedokázal se Kaelenovi podívat do očí. „Pane, právě jsem dostal zprávu. Vaše dcera měla nehodu.“

Při těch slovech úzkou uličkou zachvěl hluboký, dunivý tón. Samotný vzduch jako by pod nesmírným tlakem pukal. Z Kaelenova těla prudce vytryskla neviditelná, mrazivá energie. Děsivá aura v okruhu deseti metrů v mžiku proměnila vzduch v mrtvolné ticho. Teplota prudce klesla a kyslík nesnesitelně zřídl.

Kaelenův černý trenčkot se v naprostém bezvětří divoce třepotal a v očích mu plála děsivá, apokalyptická naléhavost. „Jak je na tom má dcera?“