Pohled třetí osoby.

Nad ranvejí zaburácely proudové motory a prořízly jasnou modrou oblohu bez mráčku nad letištěm Vanguard. Obrovské dopravní letadlo pojíždělo po přistávací dráze, jeho lesklý stříbrný trup odrážel zářivé ranní slunce. Přes netknutý beton se táhl honosný červený koberec, který vedl přímo ke kolosálnímu rudému praporu třepotajícímu se v ostrém větru. Zlaté písmo na těžké látce hrdě hlásalo vřelé přivítání Audrey Lennoxové, vážené prezidentky Obchodní komory Wyrm, z pověření Obchodní komory města Zenith.

Roland Graves si uhladil drahé sako a hrdě se postavil do čela tuctu elegantně oděných manažerů. Jako generální ředitel skupiny Triumph a přední osobnost Zenithu vyžadoval dokonalost. Dveře soukromého tryskáče se otevřely a do slunečního světla vystoupila Audrey. Měla na sobě béžový trenčkot šitý na míru a vyzařovala auru nedotknutelné autority a bohatství. Roland okamžitě vykročil vpřed a natáhl pravici s nacvičeným, přívětivým úsměvem vyhrazeným pouze pro elitu.

Pohledný mladý počítačový génius oděný v elegantním černém trenčkotu sledoval toto velkolepé divadlo z povzdálí a jen žasl. Šťouchl do muže stojícího vedle sebe a oči se mu leskly neskrývaným obdivem.

„Silasi, dočkáme se my někdy tak luxusního zacházení? Podívej se na všechny ty kravataře, jak se před ní klaní až k zemi. Těším se na den, kdy červený koberec rozvinou před námi.“

Silas Crane nadšení svého podřízeného nesdílel. Otočil hlavu a s tvrdým výrazem ve tváři mladšího muže odmítavě odbyl:

„Klidně. Řeknu šéfovi, aby neocenitelného génia tvého formátu přeložil do provozního oddělení. Můžeš tam vítat hosty od rána do večera.“

Pohledný mladík zavrtěl hlavou a prohrábl si pečlivě upravené vlasy.

„Na to zapomeň. Mám rád sám sebe takového, jaký jsem. Nesnáším navlékat se do těsných obleků a míchat se mezi tyhle panáky. Dávám přednost práci ze stínů.“

Silas přimhouřil oči a vrhl na něj pohled, který by dokázal zmrazit vroucí vodu.

„Tak proč tu stojíš a meleš nesmysly? Měl bys radši vymyslet, co řekneš, až se setkáme se šéfem. Komorník to včera večer řekl naprosto jasně. Kaelen požadoval schůzku brzy ráno a na ničem jiném nezáleží. Už teď riskujeme životy tím, že se tu zdržujeme.“

Mladý počítačový expert si promnul bradu a na tváři se mu usadil lehkovážný úšklebek. Tleskl rukama, jakmile ho napadl skvělý nápad.

„A proč to zpoždění prostě nesvedeme na přílet paní prezidentky Audrey? Mohli bychom šéfovi říct, že jsme za ním chtěli přijít včas, ale ona trvala na tom, abychom zůstali a zajistili perimetr.“

Silas popadl mladíka za límec trenčkotu a hlas mu klesl do nebezpečného, vražedného zavrčení.

„Máš v plánu urazit náš hlavní zdroj příjmů? Kaelen nepřijímá žádné výmluvy a rozhodně netoleruje neúctu k našim obchodním partnerům. Jsi blázen. Naštěstí jsem připravil záložní plán, abychom nepřišli pozdě.“

Silas látku pustil a rázně odvedl mladíka pryč z rušného letištního davu, přičemž zrak upíral na jejich únikovou cestu. Měli neodkladnou schůzku a Silas nehodlal dopustit, aby je tenhle idiot nechal zabít.

Mezitím se na rušné pěší zóně, míle daleko od letiště, dál odvíjela šokující a surreální podívaná. Po dlažbě se rozlehlo dunivé žuchnutí. Victor Carmine, obávaný Tygr z Jihu, zůstával na kolenou. Sklonil svou těžkou hlavu a čelem narazil přímo do studeného betonu před Edgarovým laciným pouličním stánkem.

Ostřílení členové gangu tvořící ochrannou zeď za Victorovými zády stáli v ochromeném úžasu. Jejich obvykle bezcitný vůdce se plazil jako zbitý pes. Tohle byl ten obávaný boss syndikátu, který velel stovkám věrných mužů, surovec, který bez rozmýšlení ničil životy a lámal kosti. A teď se pokořoval před chudým, křehkým starcem, který by mu za normálních okolností nestál ani za letmý pohled.

Victor cítil, jak se mu v žaludku zvedá odporná vlna ponížení. Hrdost v něm křičela, ať vstane a povraždí všechny, kdo jsou svědky této veřejné potupy. Jenže děsivá, krví nasáklá vzpomínka z předešlé noci mu držela kolena přikovaná k zemi. Edgarův syn Kaelen Vance rozpoutal v místní posilovně krvavé peklo. Kaelen byl démon v lidské kůži, smrťák, který Victorovy muže zlikvidoval s děsivou lehkostí. Victor věděl, že pokud nebude prosit o milost tady a teď, ještě před západem slunce zbarví městské ulice jeho vlastní krev.

Edgar vyskočil zpoza skládacího stolu, celý vyvedený z míry a zmatený. Zběsile mával mozolnatýma rukama ve vzduchu a v obličeji byl rudý čirou panikou.

„Pane Victore, prosím vás! Co to děláte? Okamžitě vstaňte!“

Victor držel tvář skloněnou ke špinavé ulici a hlas se mu chvěl zoufalým přesvědčením.

„Nevstanu! Pane Vancei, zvednu se, až když přijmete tyto peníze a podepíšete přiložené dokumenty. Jinak přísahám na svůj život, že tu budu klečet, dokud si pro mě nepřijde smrt!“

Edgar klopýtl vzad a zády narazil do dřevěné konstrukce svého stánku s cetkami. Ranní vánek působil na jeho zpocené kůži nepřirozeně chladně. Zíral na nechvalně známého zločineckého bosse a nedokázal absurditu celé situace pobrat.

Victor natáhl ruku a odklopil těžký kovový kufřík ležící na stole. Ostré cvaknutí západek prořízlo napjaté ticho. Uvnitř leželo pět milionů v nových, neposkvrněných bankovkách svázaných do úhledných balíčků. Vedle té hory peněz ležel nedotčený úřední list vlastnictví k pozemku v Dubové ulici – prvotřídní nemovitosti v závratné hodnotě osmdesáti milionů mincí.

Victor vzhlédl a ve tvářích se mu mísil stud s přetrvávající hrůzou. Třesoucími se prsty ukázal na otevřený kufřík.

„Dnes jsem přinesl pět milionů v hotovosti a list vlastnictví k Dubové ulici. Vím, že jsem vám včera slíbil dvacet milionů, ale mé okamžité likvidní prostředky jsou vyčerpané. Musel jsem vyplatit odškodnění pozůstalým rodinám mých třiceti padlých mužů. Dávám vám své slovo, že zbývajících patnáct milionů, které vám dlužím, doručím přesně za dva dny.“

Edgar zíral na to doslovné moře bohatství. Obočí se mu hluboce stáhlo a vytvořilo na jeho stárnoucím čele drsné rýhy. Důrazně zavrtěl hlavou a odmítal se poskvrněných peněz dotknout.

„Pane Carmine, tyhle peníze si vzít nemůžu! A už vůbec nemohu jen tak pro nic za nic přijmout neuvěřitelně cenný pozemek v Dubové ulici!“

Victor cítil, jak mu z neúprosné země vystřeluje do kolen ostrá bolest. Přinutil se k napjatému, zoufalému úsměvu a pokusil se ten obrovský, nezasloužený dar odůvodnit. Potřeboval, aby si Edgar ty peníze vzal. Pokud by Edgar odmítl, Kaelen by si to vyložil tak, že Victor selhal v nápravě svých chyb, což by zpečetilo jeho osud.

„Pane Vancei, neříkejte prosím, že je to pro nic za nic. Moji neukáznění podřízení jednali bezhlavě. Během svého pošetilého řádění málem zničili vaše drahé sídlo. Toto jmění je oprávněným odškodněním za naprostou neschopnost mého gangu a za citovou újmu, kterou způsobili vaší vážené rodině. Musíte to přijmout.“

Edgar se rozhlédl po svém skromném pouličním stánku, naprosto vyvedený z míry tou bizarní logikou. Žádné drahé sídlo nevlastnil. Žil ve stísněném bytě, kde táhlo a loupala se tapeta. Přesto ho intenzivní, dusivý tlak vycházející z klečícího mafiánského bosse zahnal do kouta. Mohutní muži držící hlídku kolem stánku zírali do země a jejich mlčení jen umocňovalo nesnesitelné napětí.

Edgar pochopil, že Tygr z Jihu neodejde, dokud nebude transakce dokončena. Třesoucí se rukou stařec sáhl přes stůl a vzal nabízené drahé pero. Přiložil hrot k dokumentu a na tečkovanou čáru přidal svůj roztřesený, nerovný podpis.

Victor ze sebe vypustil mohutný výdech. Na jeho zjizvenou tvář se vlila úleva. Naposledy s úctou sklonil hlavu, než se zvedl z dlažby. Oprášil si špínu ze zničených kalhot a jeho chování se v okamžiku proměnilo, jakmile se otočil ke svým ohromeným podřízeným.

„Na co čumíte, idioti? Zmizte, než panu Vanceovi způsobíte další potíže!“

Členové gangu pod jeho ostrým štěknutím trhli sebou. Rychle zrušili formaci a rozutekli se po pěší zóně, aby unikli té ponižující scéně.

Edgar zůstal v náhlém ranním tichu úplně sám. Na jeho křehkém skládacím stole těžce spočíval masivní kovový kufr s pěti miliony v hotovosti. List vlastnictví k panství v hodnotě osmdesáti milionů mincí ležel hned vedle jeho levných, ručně vyráběných výrobků. Ranní vánek svištěl ulicí a Edgar se v chladu otřásl.

Objal se pažemi a zíral na to nepředstavitelné jmění. Těžké balíčky bankovek se vysmívaly jeho desetiletím bídy. Věděl, že kufr váží víc než pět kilo, psychická tíha však byla nesrovnatelně větší. Majitelka nedalekého klenotnictví – žena, která celé měsíce ignorovala jeho existenci – se k němu náhle přiloudala. Vyzývavě vlnila boky a na namalovaných rtech měla přilepený svůdný úsměv. Její přístup se po zhlédnutí toho, jak se místní boss podsvětí plazí Edgarovi u nohou, rázem změnil.

„Krásný den, bratře Vancei. Nikdy bych do tak tichého muže neřekla, že má ve městě tak mocné známosti.“

Edgar její okaté flirtování ignoroval. Hleděl přes její rameno a hlavu měl jako v kolotoči. Neskutečné jmění ležící na jeho stole mu připadalo jako podivný horečnatý sen. Místo radosti mu hruď naplnil hluboký, provinilý neklid. Ty peníze s sebou nesly neviditelnou tíhu násilí, hrozeb a temného podsvětí, s nímž nechtěl mít nic společného.

S vědomím, že sám nedokáže rozhodnout, co s tak astronomickým bohatstvím udělat, se ho zmocnila čirá panika. Potřeboval ten kufřík schovat. Pospíchal a neohrabaně smetl drobné zboží ze stolu do lepenkových krabic. Trhavými, splašenými pohyby složil stánek, zoufale toužící utéct domů a zamknout se na závoru dřív, než si otevřeného kufru všimne někdo další.

Majitelka klenotnictví se naklonila blíž, její parfém byl těžký a vtíravý, jak se znovu pokoušela upoutat jeho pozornost.

Prázdným pohledem se podíval na tu flirtující ženu a v rozpacích pomalu zavřel ústa.