Edgar zabouchl kovové víko kufru. Prudce se otočil k přední brance, srdce mu divoce bušilo do žeber.

„Kdo je to?“ vykřikl Edgar.

Z druhé strany těžkých dřevěných dveří se ozval uctivý hlas: „Pane Vancei, bratr Victor nám řekl, abychom vám přinesli nějaké peníze!“

Přinést nějaké peníze?

Edgar si vyměnil zmatený pohled s Clarou. Připlížil se ke dveřím a nahlédl úzkou škvírou mezi dřevěnými prkny. Poznal muže z dopoledne na ulici, opatrně odsunul závoru a pootevřel dveře.

Na prahu stál Vojenský poradce č. 2. Převzal tu pozici poté, co mladík s brýlemi zemřel, a nervy měl viditelně na dranc. Letmo, paranoidně pohlédl na mohutný dub tyčící se nad dvorkem a pak nasadil okouzlující úsměv.

„Dobrý den, pane Vancei!“ pozdravil.

Edgar zíral na šedý kovový kufřík, který muž pevně svíral v třesoucích se rukou. „Co tady děláte?“

„No, ty peníze, které vám bratr Victor dal, byly o patnáct milionů zkrácené, že ano? Zrovna dostal další hotovost, a tak mi nařídil, abych vám ji hned donesl,“ vysvětlil Vojenský poradce č. 2.

Clara stála u vchodu a oči měla vytřeštěné jako talíře. O patnáct milionů zkrácené? Myslela, že ze stresu toho dne začíná mít halucinace.

Edgar odmítavě mávl rukama ve vzduchu. „Ne, nic mi nedlužíte. Tohle vám musím hned vrátit!“

Vojenský poradce č. 2 při tom odmítnutí nezdravě zezelenal. „Tohle prosím neříkejte, pane Vancei. Bratr Victor dal jasně najevo, že tyto peníze jsou pro vás odškodněním. Pokud je odmítnete převzít, bude mít bratr Victor výčitky svědomí do konce života!“

S tupým žuchnutím pustil těžký kufr na hliněnou cestu. Než stihl Edgar vyslovit jediné slovo protestu, muž se otočil na patě a pelášil Dubovou ulicí, jako by ho pronásledovala smečka divokých psů. Kdyby ty peníze nedoručil a přinesl je zpátky na velitelství, Victor by ho stáhl z kůže zaživa.

Edgar dlouze, vyčerpaně vydechl a sledoval, jak muž mizí za rohem.

Clara přispěchala k manželovi a chytila ho za paži. „Drahý, co se to děje?“

Edgar se sehnul a zvedl nový kufr ze země. Ještě naposledy přelétl pohledem prázdnou ulici, než odvedl ženu dovnitř. „Pojďme dovnitř, promluvíme si tam.“

Zamkl za nimi vchodové dveře a odnesl těžké zavazadlo do stísněného, matně osvětleného obývacího pokoje. Odlupující se tapety a ošoupaný koberec tvořily ostrý kontrast k ryzímu bohatství, které držel v rukou. Položil kufr na poškrábaný konferenční stolek a odcvakl západky. Kovové víko se otevřelo a odhalilo další balíčky nedotčených, nově vytištěných bankovek převázaných pevnými papírovými páskami.

Edgar pohlédl na balíčky a na základě desetiletí obchodních zkušeností odhadl objem. „Řekl bych tak milion.“

Clara lapla po dechu a přitiskla si ruku k hrudi. „Milion?“

Když to připočtou k těm pěti milionům ležícím venku na dvoře, dělalo to šest milionů v chladné, čisté hotovosti. A ten nervózní muž u dveří výslovně zmínil, že jim ještě chybí patnáct milionů. Znamenalo to snad, že je na cestě dalších čtrnáct milionů?

Tváře jí zářily rudě opojným vzrušením z náhlého bohatství, a tak se Clara dožadovala odpovědi: „Miláčku, co se to děje? Můžeš mi to už konečně říct?“

Edgar ze sebe vydal suchý, bezútěšný smích. „Já sám taky nevím, co se děje!“

Edgar si promnul spánky a na čele se mu vytvořila hluboká vráska. „Rozkládal jsem na ulici stánek jako každý boží den. A zničehonic ke mně napochodoval ten bezohledný mafián z Dolního okrsku, Victor Carmine. Přímo tam na chodníku padl na kolena a prosil mě, abych přijal jeho peníze a spolu s nimi list vlastnictví k tomuto pozemku v Dubové ulici.“

Clara na něj zírala v čirém šoku. „On klekl na kolena a prosil tě, sis vzal jeho peníze a pozemek? Zbláznil se ten chlap docela?“

Edgar si zamumlal pod vousy: „Kdo ví? Tvrdil, že je to všechno naše odškodnění.“

Clara se kousla do rtu a skrze vzrušení jí probleskla obava, když se rozhlédla po jejich skromném domově. „Takže nám ten dům zbourají?“

„To si nemyslím,“ odpověděl Edgar.

Krátce, mělce se nadechl a zadíval se na šedý kufr na stole. Pohledem zabloudil k oknu, ven na dvůr, kde čekalo prvních pět milionů. Vzpomněl si na majetkové listiny, které dříve toho dne podepsal. Z té naprosté hladkosti všech transakcí se mu obracel žaludek úzkostí. Proč by krutý, krvelačný šéf gangu jen tak zčistajasna odevzdal celé jmění?

O míle dál kráčel Kaelen opuštěnou uličkou plnou odpadků v Dolním okrsku Zenithu. Vzduch tu byl prosycen zápachem rozkladu a průmyslového odpadu. Měl na sobě elegantní černý trenčkot, který splýval s plíživými stíny soumraku. Silas kráčel vedle něj, oblečený v zářivě bílé, díky níž ve špíně přímo křičel, zatímco po stranách je kryli čtyři Přízrační strážci ve shodné tmavé bojové výstroji.

Silas přeskočil zapáchající louži a ukázal na chátrající budovu dál v ulici. „Šéfe, jsou ve vedlejším bloku.“

Nad vchodem do rozpadající se budovy visela na pantech masivní zrezivělá cedule s nápisem „Diagnostika“.

Kaelen zíral na hnilobou prolezlou stavbu a svraštil obočí. „Jsi si jistý, že se už nepřemístili?“

Silas se na kratičký okamžik odmlčel, aby zhodnotil perimetr. „Tohle by mělo být jejich staré doupě.“

Kaelen zavřel oči a odfiltroval okolní hluk slumu. Zaposlouchal se do slabých vibrací ve vzduchu a pak oči znovu otevřel. Otočil se ke své jednotce. „Dva z vás ohlídají zadní východy. Kdybyste viděli někoho utíkat, prostě ho zabijte.“

„Ano, můj pane,“ odpověděli dva Přízrační strážci sborově.

V bleskovém záblesku pohybu zmizeli v úzkých stínech uličky, aby odřízli veškeré únikové cesty.

Zbývající dva Přízrační strážci předstoupili a uklonili se v pase. „Můj pane, dovolte nám vést cestu!“

Kaelen kývl směrem ke zrezivělým dveřím. „Jděte. Buďte opatrní. Zdejší atmosféra se mi nezdá.“

„Ano, můj pane!“ odpověděli oba muži.

Tasili zbraně, jejichž chladná ocel se zatřpytila v šeru, a vyrazili ke vchodu.

Pět mučivých minut uplynulo v naprostém tichu. Na obloze nepípl jediný pták. Pak klidnou ulici rozťal ostrý, drásavý zvuk tříštícího se skla. Na popraskanou dlažbu se snesl déšť střepů. Z oken v horním patře se zřítila dvě těla a s odporným žuchnutím dopadla na zem. Oba Přízrační strážci leželi v troskách bez hnutí.

Silasovi zaškubalo ve svalu na čelisti. „Šéfe?“

Z rozbitých okenních rámů seskočily tři hrozivé karmínově rudé postavy a dopadly na nohy s těžkým dopadem, který otřásl zemí.

Silas přimhouřil oči na nově příchozí. Všechny tři postavy měly monstrózní tělesnou stavbu, která odporovala lidské biologii. Pod jasně rudou kůží jim vystupovaly tlusté pulzující žíly, jež pumpovaly jejich těly cosi toxického a vypadaly, že každým okamžikem prasknou.

Z temných zákoutí ulice se linula strašidelná, pronikavá melodie flétny.

Jakmile tóny zazněly ve vzduchu, tři rudé postavy se zachvěly. Oči se jim obrátily v sloup a zalily se souvislým, zářivým karmínovým odstínem; pak se jako vzteklé bestie vrhly přímo na Kaelena a Silase.

Kaelen vrhl na svého podřízeného klidný pohled koutkem oka. „Postaráš se o to ty, nebo mám já?“

V Silasových očích bleskl ostrý, dravčí svit. „Já to vezmu!“

Vymrštil se vpřed s rychlostí orkánu. Zkrátil vzdálenost ve zlomku vteřiny a jeho dlaně vystřelily v rozmazané šmouze. Každé ze tří rudých postav uštědřil hromovou ránu otevřenou dlaní.

Kinetická síla jeho úderů zvedla mohutné mračno prachu, které zahalilo celé okolí. Uličkou se rozléhalo těžké dunění pěstí dopadajících na maso, doprovázené bolestným, hrdelním řevem monster. Pod chaosem té rvačky dál zněla zlověstná hudba flétny.

Poryv větru prach rozptýlil. Silas se zhmotnil přímo vedle Kaelena a hrudník se mu prudce zvedal, jak lapal po dechu.

Silas zíral na pohmožděné, avšak vzpamatovávající se postavy v dálce a jeho obvyklou aroganci vystřídala chmurná vážnost. „Šéfe, ti tři chlapi jsou silní. Jsou skoro na stejné úrovni jako Conrad!“

Strašidelná melodie flétny nabrala na hlasitosti a přešla do zběsilého rytmu.

Kaelen vzal zvrácený rytmus písně na vědomí. „Ano, jejich bojová taktika se podobá Brixovu stylu, jsou ale mnohem krutější.“

Otočil se zády k potyčce a pokynul Silasovi, aby držel linii. „Zkus ty tři zadržet. Půjdu najít jejich vůdce.“

Než stihl Silas vůbec odpovědět, Kaelenův trenčkot se kolem něj rozvlnil a on vystoupal přímo do vzduchu, unášen neviditelným proudem k střechám. Tři rudé postavy stočily pozornost vzhůru a chystaly se vyskočit za ním.

Silas dupnul nohou do dlažby a usměrnil svou energii. „Kam si myslíte, že jdete?“

Z konečků prstů vyslal tři ostré, stlačené šípy lokálního tlaku vzduchu. Neviditelné projektily prořízly prostor mezi nimi a zasáhly široké hrudníky postupujících rudých postav se silou dělových koulí. Monstra smykem couvala vzad, tlusté boty jim do hlíny vyrývaly hluboké, zubaté rýhy a z hrdel se jim dralo ryzí bolestné zavrčení.

Silas měkce dopadl na zem a protočil ramena, aby uvolnil svaly. Na bestie zvedl arogantní obočí. „Jestli chcete opustit tuhle uličku, budete muset mít moje svolení!“

Flétna zaječela a dosáhla zběsilého, uši drásajícího tónu.

Tři postavy v rudém zvrátily hlavy a vypustily k nebi ohlušující řev. Jejich kůže začala zářit ještě jasnějším karmínovým odstínem, jako by jim po povrchu těl tekla surová, vroucí krev.

Jeden ze zraněných Přízračných strážců zasténal a zvedl se z trosek. „Pane Crane, zvládnu zpacifikovat dva z nich najednou.“

Silas mávl rukou do vzduchu, aniž se ohlédl. „To je v pořádku. Bude to jen krátký boj. Vy dva zůstaňte v pohotovosti.“

Tempo flétny zrychlilo do chaotického šílenství. V reakci na hudební povely tři rudé postavy pokrčily kolena a vymrštily se vysoko do vzduchu s úmyslem rozdrtit Silase shora.

Silas ze svého místa zmizel. O úder srdce později se zhmotnil ve vzduchu přímo nad prostředním monstrem.

Silas tleskl dlaněmi k sobě s ohlušujícím plácnutím, které se odrazilo od okolních cihlových zdí. „K zemi!“

Využil vířící vír stlačeného vzduchu mezi svými dlaněmi a zastavil vzestupný rozmach monster. Úzkou uličkou projela mohutná tlaková vlna a roztříštila zbývající okna v přilehlých budovách. Proud vzduchu obrátil směr s drtivou gravitační silou a mrštil tři těžké bestie zpátky na neúprosnou zem. Silas měkce dopadl na nohy jen okamžik po jejich dopadu.

Tklivá, strašidelná melodie flétny dozpívala svůj poslední, truchlivý tón a náhle ustala.

Bez hudby, která by je vedla, tři rudé postavy na místě ztuhly a vypadaly jako hrůzostrašné sochy vytesané z krvavého kamene.

Na obloze nad ulicí se zhmotnil hustý, vířící černý mrak. Ze zlověstné mlhy vystoupil Kaelen a snášel se k dlažbě. Nenuceným pohybem švihl zápěstím. Tichem se rozlehlo vlhké, odporné žuchnutí, jak tělo dopadlo na asfalt. Silas pohlédl dolů a spatřil potlučenou, zbitou postavu flétnisty ležící bez hnutí u nohou svého šéfa.

Silas zajásal a přispěchal zajatce prohlédnout. „Skvěle, šéfe!“

O chvíli později se však k nim přihnal další černý mrak, na němž stála neznámá postava. Silas si povzdechl a vykročil vpřed.