„Bratranče?“ Clara přejela prstem po zářící zelené ikoně na displeji. Na tváři se jí rozlil zářivý úsměv, když přitiskla telefon k uchu. „Bratranče, jak to, že máš dneska tolik volného času, žes mi zavolal?“

Edgar ji sledoval z plyšové pohovky v obývacím pokoji a čelo se mu stáhlo do hluboké vrásky. Muže na druhém konci linky si pamatoval velmi dobře. Clařin bratranec byl pouhým řadovým tajemníkem v Zenithské obchodní komoře. Známý prospěchář, který se příhodně vypařil, jakmile rodina Vanceových čelila bankrotu.

Clara živě štěbetala, hlas jí přetékal sladkou náklonností a dychtivostí po uznání. Edgar mávl rukou ve vzduchu, aby zaplašil mrzutost, která se mu vkrádala do hrudi. Po několika minutách hihňání a přikyvování Clara telefon odtáhla. Otočila se k Edgarovi a oči jí zářily čirým triumfem.

Vzrušeně ukázala na tyčící se štosy nově vytištěných bankovek ležících na nízkém konferenčním stolku. „Drahý, drahoušku! Můj bratranec mi právě řekl pravdu! To on nařídil tomu gangu, aby nám ty peníze poslal!“

Edgar si odfrkl a nevěřícně zakroutil hlavou. „Jak by to bylo možné?“

„Jak to myslíš?“ Clařin úsměv zakolísal a tón hlasu přešel do defenzivy.

Edgar si nebral servítky a odmítal ji nechat žít v klamu. „Ten chlap je do morku kostí chamtivý. Nikdy by nenechal někoho odejít se šesti miliony, kdyby si je mohl snadno shrábnout do vlastní kapsy. Pověz mi, proč by k nám byl tvůj bratranec z ničeho nic tak milý, bez jakéhokoli důvodu? Vykašlal se na nás, když jsme neměli vůbec nic.“

„Edgare, jak můžeš takhle mluvit o mé vlastní krvi? Je to rodina! Jen se nám snažil podat pomocnou ruku!“ Clařina tvář okamžitě potemněla. Zaťala čelist a klouby na prstech svírajících telefon jí zbělely.

Edgar se předklonil a ukázal na obrovskou hromadu hotovosti. „Jsem jen realista. Je to šest milionů, Claro. Ne šest tisíc. Nenapadlo tě, že Victor možná změnil názor a nabídl tohle odškodnění kvůli Kaeovi?“

„Cos to právě řekl? Dám ti ještě jednu šanci to přeformulovat.“ Clara zlostně pohlédla na manžela a v očích jí při pouhé zmínce o synovi zajiskřil zatvrzelý odpor.

Edgar si unaveně povzdechl a promnul si spánky. „Podívej, o tvém bratranci jsme neslyšeli celou věčnost. Pokud to nezařídil on, pak to musel být Kaelen. Neexistuje žádné jiné logické vysvětlení, proč by ti bezohlední gangsteři nabízeli tolik hotovosti a pozemků. Kae na to má sílu.“

Clara hrdě zvedla bradu a odmítala ustoupit. „Můj bratranec a já jsme spolu vyrostli! Minulý měsíc byl díky svým skvělým výsledkům jmenován ředitelem Zenithské obchodní komory! Má konexe na vysokých místech, aby to dokázal zařídit. Tvůj drahocenný syn se zrovna vrátil z vězení. Co by tak asi mohl odsouzený kriminálník dokázat?“

„Jdu připravit večeři.“ Edgar vstal a zavrtěl hlavou. Její slepá důvěra v toho chamtivého podvodníka byla k vzteku a věděl, že další hádka by spor jen vyhrotila. Otočil se k ní zády a beze slova zamířil do kuchyně.

„Nelíbí se mi, když vytahuješ svého syna, takže nemáš žádné právo pomlouvat mého bratrance!“ Clara ohrnula nos. Pevně si zkřížila ruce na prsou a sledovala jeho vzdalující se postavu.

Mezitím venku za plotem Vanceova sídla vrhaly večerní stíny pod mohutným dubem dlouhé temné siluety. Po Dubové ulici kráčel mladý muž v elegantním obleku šitém na míru a v naleštěných kožených botách. Upravil si límec a v očích se mu zaleskla chamtivost, jak se blížil k bráně pozemku. Doslechl se o obrovském vyrovnání a měl v úmyslu si pro sebe nárokovat tučný podíl.

Než však stihl udělat další krok ke vchodu, z okolní tmy se plynule zhmotnily dvě postavy. Přízrační strážci stáli jako nehybné kamenné sochy a svými impozantními postavami mu zahradili cestu.

„Koho hledáte?“ dožadoval se strážce po levici a v hlase neměl ani špetku lidského tepla.

Mladík se zarazil. Zvedl bradu a vypjal hruď, aby si dodal falešné zdání autority. „Kdo jste vy? Nevíte, kdo já jsem? Uhněte!“

Strážce po levici ani nehnul brvou, postoj měl neoblomný a velitelský. „Nepovolaným osobám je vstup na tento pozemek zakázán.“

Mladík se ušklíbl a zpražil hlídače povýšeným pohledem, aby využil své postavení k jejich zastrašení. „Tohle je snad váš dům? Co uděláte, když budu trvat na tom, že jdu dovnitř? Víte vůbec, pro koho v Obchodní komoře pracuji?“

Přízračný strážce po pravici neřekl ani slovo. Pouze sáhl do své taktické vesty. Plynulým, nenuceným švihem zápěstí vystřelil chladným nočním vzduchem stříbrnou dýku.

Žuch.

Smrtící čepel se zaryla hluboko do tlustého, pevného kmene nedalekého dubu a zachvěla se jen několik centimetrů od mladíkova ucha.

Bratranec ztuhl. Veškerá falešná kuráž z jeho tváře v jediném zlomku vteřiny vyprchala. Těžce polkl a ohryzek mu poskočil čirou hrůzou. Na čele mu vyrazil studený pot, když zíral na jílec zbraně.

Zatáhl krk a hlas se mu zlomil v ubohé, pisklavé zapištění: „To je nedorozumění! Jenom nedorozumění! Spletl jsem si dům. Na shledanou!“

Otočil se na patě a pelášil uličkou tak rychle, jak mu to jen naleštěné společenské boty dovolovaly. Oba Přízrační strážci si vyměnili krátké, lhostejné pohledy. Nad tou zbabělou podívanou unisono zavrtěli hlavou a znovu splynuli se stíny; zmizeli z dohledu, jako by tam nikdy nebyli.

Uprostřed ulice se mladík odvážil k vyděšenému, bezdechému pohledu přes rameno. Když viděl, že ho žádní smrtící zabijáci nepronásledují, zpomalil zběsilé tempo a těžce se opřel o cihlovou zeď, lapaje po dechu. Třesoucí se rukou sáhl do vnitřní kapsy kabátu. Prsty nahmatal tlustou, naditou obálku nacpanou hotovostí.

Na bledé tváři se mu usadil potměšilý, lasiččí úšklebek. Olízl si suché rty a chamtivost převážila nad přetrvávajícím strachem. Přesto se mu podařilo vymámit slušnou sumičku, než ho odehnali. Pevně tiskl obálku k hrudi, přispěchal k sedanu zaparkovanému u kraje hlavní silnice, vklouzl dovnitř a odjel do noci.

O několik mil dál, v hotelu Canopy.

Uvnitř rozlehlého, přepychového VVIP apartmá panovala atmosféra, která byla v ostrém kontrastu s vnějším chaosem. Kaelen seděl se zkříženýma nohama na plyšovém tkaném koberci a oči měl zavřené v tiché, soustředěné meditaci. Tlumené osvětlení vrhalo dlouhé stíny přes jeho ostře řezané rysy.

Těžké dubové dveře se s tichým cvaknutím otevřely. Do pokoje vstoupil Silas s digitálním tabletem úhledně zastrčeným pod paží. „Šéfe, právě jsem dostal zprávu z naší zpravodajské sítě. Někdo shání řidiče pro mou neteř.“

Shání řidiče pro jeho dceru?

Kaelen pomalu otevřel oči. Nehybnost v rozlehlé místnosti se zachvěla. Naklonil hlavu a náhlá příležitost v něm okamžitě vzbudila zájem. „Kdo je ten zaměstnavatel?“

Silas stál v pozoru. „Hazel Kensingtonová.“

Hazel Kensingtonová?

Kaelen svraštil obočí a zalovil v paměti plné jmen. O několik okamžiků později se mu v mysli vynořil obraz mladé, energické dívky se dvěma tlustými, poskakujícími copánky. Byla to mladší sestřenice Lyry Braddockové. Ta hezká, bystrá a nekonečně bezstarostná holka, která se vždycky dožadovala toho, aby směla jít s nimi, ať šli kamkoli.

Na Kaelenových rtech se mihl slabý, nostalgický úsměv. Kolik zášti k ní v minulosti choval? Bylo pochopitelné, že jí tehdy opovrhoval. Měla jedinečný dar zničit jakoukoli romantickou atmosféru, kdykoli si s Lyrou vyrazili na rande – chovala se jako dokonalé, nevyhnutelné třetí kolo u vozu.

Kdyby tehdy nebyla Lyřinou nejbližší a nejmilovanější příbuznou, byl by s radostí někomu zaplatil tučnou sumu, aby ji odtáhl a zamkl do skříně, jen aby si koupil pár hodin klidu. Ty vzpomínky, kdysi tak hluboce otravné, teď působily jako drahocenné, nenahraditelné poklady z doby před celým životem.

Když si Silas všiml zvláštního, nepřítomného úsměvu na Kaelenově tváři, znepokojeně se ozval: „Šéfe?“

Kaelen si odkašlal a rychle znovu nabyl svého obvyklého chladného, impozantního vystupování. „Proč Hazel shání řidiče pro mou dceru? Její dědeček si zase poranil nohu?“

Silas přikývl. „Ano. Starý pán měl nedávno nehodu, takže nutně potřebují někoho spolehlivého, kdo zvládne každodenní vození do školy. Je to pro vás dokonalá, přirozená příležitost, jak se k nim dostat blíž.“

Kaelen rytmicky poklepával prsty o koleno a promýšlel další krok. „Rozumím.“

Silas přistoupil blíž a jeho výraz zvážněl, jakmile změnil téma. „Je tu ještě jedna věc. Asi před půl hodinou poslal jistý úředník ze Zenithské obchodní komory někoho do Dubové ulice.“

Kaelen zúžil oči a teplota v luxusním apartmá jako by klesla o několik stupňů. „Koho? Co tam pohledávali?“

Silas držel ruce vzpažené podél těla. „Jmenuje se Bates. Je to bratranec paní Vanceové. Podle našich sledovacích týmů přinesl malý finanční obnos, aby sehrál divadélko a připsal si zásluhy za těch šest milionů. Přízrační strážci ho ale zastavili na perimetru dřív, než stačil vkročit do domu.“

Bratranec?

V Kaelenových temných očích se mihl chladný, dravý záblesk. Clařin bratranec byl známý podvodník, příživník, který se snažil přiživit na jejich nečekaném bohatství.

Kaelen odmítavě mávl rukou a v jeho hlase zaznělo ledové odhodlání. „Nepovolaní lidé nesmějí k mé rodině ani na krok. Ujisti se, že perimetr zůstane neprodyšný.“

Silas poslušně sklonil hlavu. „Rozumím, šéfe.“

Silas však neodešel hned. Zůstal stát uprostřed místnosti a prsty silněji sevřel okraje tabletu. Ticho mezi nimi se natahovalo, těžké a hutné nevyřčeným napětím.

Když Silas konečně zvedl hlavu, čelist měl pevně zaťatou. Podíval se na Kaelena se směsicí váhání a chmurného odhodlání. „Šéfe, musím vám nahlásit ještě něco. Ale... potřebuji, abyste zůstal v klidu. Nesmíte se kvůli tomu rozrušit.“

Kaelen přestal poklepávat na koleno a zabodl do svého podřízeného pronikavý pohled; vycítil závažnost zprávy. „Nechoď kolem horké kaše. Mluv.“

Silas narovnal ramena a připravil se odpálit bombu. „Podle hloubkového vyšetřování Přízračných strážců, spojeného s mým vlastním analytickým úsudkem... na smrti slečny Braddockové něco zásadně nesedí.“

Ta slova visela ve vzduchu jako rozsudek smrti.

„Já to věděl!“ zamumlal Kaelen a pěsti se mu bezděčně sevřely.

Silasův hlas se zadrhl potlačovaným hněvem. „Nebyla to pouhá nehoda. Ta havárie, která ji připravila o život, byla do detailu nastrčená. Podrobnosti o nehodě nesedí a policejní protokoly byly záměrně pozměněny. Někdo vlivný to celé zosnoval tak, aby to vypadalo jako náhodná tragédie.“

Vzduch v místnosti rázem zamrzl.

Kaelen prudce vstal a z celého jeho těla vytryskla nebezpečná, vražedná zášť. „Cos to řekl?“