Nad obzorem Zenithu vyšlo slunce a zalilo Kaelenovo dva dny staré služební auto hřejivou zlatavou září. Zastavil před povědomým bytovým domem a zaparkoval u chodníku. Uplynulo deset minut, než se vchodové dveře konečně otevřely. Do svěžího ranního vzduchu vyšla Hazel, oblečená v elegantním kostýmku. Pár kroků za ní se batolila malá holčička a mnula si z očí ospalky.

Kaelen vystoupil z vozu a dřepl si na úroveň dětských očí. Se zářivým úsměvem k ní natáhl svou velkou, zjizvenou ruku. „Dobré ráno, princezno!“

Holčička nesměle ucouvla. Chytila se látky Hazelina kalhotového kostýmu a schovala tvářičku za její nohu.

Hazel dívce uhladila rozcuchané vlásky a dřepla si k ní. „Slíbila jsi mi to, pamatuješ? Buď hodná holčička a pozdrav pana Grovera.“

Holčička se nespokojeně zavrtěla a vykoukla velkýma, váhavýma očima. Pod fousy zamumlala: „Dobrý den, pane Grovere.“

Kaelenovou hrudí projela obrovská, zaplavující vlna čisté něhy. Měl pocit, že mu srdce při tom tichém hlásku pukne láskou. Usadil je do auta a sám vklouzl za volant. Během ranní cesty nedokázal odolat a neustále pokukoval do zpětného zrcátka, aby zahlédl spící dítě na zadním sedadle. Připadal si, jako by se roztápěl v kaluži bezbřehé lásky.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Kaelen a snažil se udržet hlas v nenucené rovině, zatímco pevně svíral volant.

Hazel se na sedadle spolujezdce narovnala. „Jmenuje se Mia Vanceová.“

*Mia Vanceová.*

Kaelen pevněji sevřel kožený volant. V očích, skrytých pod stínítkem nad ním, se mu rozzářilo bezmezné nadšení. Upíral pohled na silnici, aby zamaskoval syrové emoce, jež hrozily přetečením. *Děkuji ti, Lyro. Děkuji ti za tvou nesmírnou vytrvalost, s níž jsi udržela jméno mého rodu naživu.* V duchu poslal vděčnost své ztracené lásce. Navázal první smysluplný kontakt se svou dcerou, což v něm upevnilo divoké, bezvýhradné odhodlání chránit ji za každou cenu.

Poklidné ráno však náhle vzalo za své vteřinu poté, co Kaelen zastavil před rušným vchodem do mateřské školy. Rodiče zrovna vykládali své děti, což u brány vytvářelo mírný špunt. Elegantní černé auto jedoucí za nimi se opřelo do klaksonu. Ohlušující zatroubení prořízlo vzduch a hlasitě se odrazilo od zdí školy.

Mia se polekala právě ve chvíli, kdy vylézala ze zadního sedadla. Její drobná nožka sklouzla z obrubníku. Převážila se dopředu a málem spadla obličejem přímo na tvrdou dlažbu. Hazel se vrhla vpřed a zachytila ji za paži v pravý čas, čímž vyděšené dítě zachránila před pádem.

Kaelen zaťal čelist. Skřípal zuby, ale ruce nechal pevně podél těla. Trpělivě čekal u dveří auta a sledoval, jak Hazel bere Miu za ruku a vede ji k bráně. Mia se svými buclatými ručkami otočila a zamávala na rozloučenou. Kaelen jí věnoval zářivý úsměv a udržoval masku, dokud mladá učitelka nevzala Miu bezpečně do budovy.

Ve chvíli, kdy se za nimi těžké školní dveře zavřely, hřejivý otcovský úsměv z Kaelenovy tváře zmizel. Jeho místo zaujala ostrá, nevýslovná krutost.

Arogantní řidič černého auta práskl dveřmi. Mladý muž vykročil ke Kaelenovi a tvář měl zkroucenou v odporném úšklebku.

„Jsi hluchej a slepej? Nevidíš, že tu blokuješ provoz?“ chrlil ten mladík sprosté urážky přes chodník dřív, než k němu vůbec došel.

Kaelen přimhouřil oči. Ostré ranní slunce se odráželo od mužových nevkusných zlatých hodinek a oslepovalo ho. Změřil si rozzuřeného řidiče a stál pevně na svém místě.

„Tohle je školka. Měl byste vážit slova,“ pronesl Kaelen varování klidným, vyrovnaným hlasem.

„Kašlu na vaši školku!“ odplivl si mladík v čirém vzdoru.

Kaelen přenesl váhu. V plynulém, sotva postřehnutelném záblesku pohybu se otočil na patě. Zasadil zničující úder pěstí přímo do mužova žaludku, až v něm zakřupaly kosti.

Mladík se zlomil v pase. Šokem nekontrolovatelně kašlal a oči mu lezly z důlků. Nohy pod ním povolily a zhroutil se na zem jako ubohá, lapající hromádka neštěstí.

Vzduch prořízl pronikavý jekot. Ze sedadla spolujezdce černého auta se agresivně vysoukala korpulentní, zlatem ověšená žena. Na zápěstích jí zacinkaly těžké zlaté náramky. Hned za ní se ze zadního sedadla vyškrábal tlustý chlapec.

„Za to, žes napadl mého manžela, zaplatíš!“ ječela tlustá žena a mašírovala ke Kaelenovi s prsty zahnutými jako spáry.

Kaelen otočil hlavu. Zabodl do ní pohled a uvolnil tak vražedný pohled, že to ženu zmrazilo uprostřed kroku. Obličej jí v čiré hrůze zacukal. Silná vrstva těžkého make-upu na jejích tvářích jako by popraskala a sesypala se na zem jako prach.

Kaelen zvedl obě ruce na odiv v předstírané kapitulaci. „Neučíme přece další generaci špatným věcem.“

Hazel spěšně vyšla z brány školky a její pohled těkal mezi lapajícím mužem na zemi a vyděšenou ženou. „Co to tady má znamenat za povyk?“

„Nic to není.“ Kaelen vyhladil svůj výraz a vrátil se ke svému mírnému vystupování.

Hazel po něm vrhla varovný pohled, když nasedala na sedadlo spolujezdce. „Odvezte mě do kanceláře. Přijdu pozdě.“

Kaelen vklouzl za volant a odlepil vůz od chodníku. Nechali scénu za sebou, aniž by tušili o zběsilých plánech na pomstu, které se mezitím rodily na chodníku.

Korpulentní žena přispěchala k manželovi a pomáhala mu na třesoucí se nohy. Tiskl si břicho a tvář měl bledou ponížením a vztekem.

„Jak se opovažuje ten bezvýznamný šofér na mě vztáhnout ruku? Zničím ho,“ syčel mladík skrz zaťaté zuby.

Břichatý chlapec poskakoval a ukazoval tlustým prstem směrem k odjíždějícímu Kaelenovu autu: „Mami! Tati! Ta paní je teta mého spolužáka! Viděl jsem ji tady i včera!“

Na tváři mladého muže se rozlil zlověstný úšklebek. Měli dokonalou stopu, jak vystopovat arogantního šoféra, který se opovážil ponížit jejich zámožnou rodinu.

O třicet minut později zastavil Kaelen s modrým autem před tyčící se prosklenou budovou Obchodního centra. Hazel si odepnula bezpečnostní pás a vzala si ze sedadla kabelku.

„Vyzvedněte Miu v půl čtvrté. Neopovažte se přijít pozdě,“ pronesla Hazel přísné připomenutí, než vystoupila na rušný chodník.

„Rozumím.“ Kaelen přikývl.

Sledoval, jak mizí ve firemní hale. V koutcích úst se mu mihl široký úsměv. Podíval se na hodinky a uvědomil si, že má před odpoledním vyzvedáváním spoustu volného času. Byla to dokonalá příležitost navštívit sestru. Chtěl vidět otcovu reakci na ty miliony, které jim předchozího dne poslal.

Kaelen vjel s autem zpátky do městského provozu. Obratně kličkoval ucpanými ulicemi města a v hlavě se zaobíral myšlenkami na dceru a budoucnost své rodiny. Hustá městská zástavba nakonec ustoupila podstatně volnější, osamělé dálnici na okraji Zenithu.

Cesta byla klidná, lemovaná prázdnými odbočkami a tyčícími se betonovými svodidly. Sešlápl plyn a užíval si plynulou jízdu.

Náhlé nebezpečí však udeřilo bez varování.

Z úzké boční uličky s řevem vyrazilo obrněné vozidlo. Na jeho tmavých bočních panelech se skvěla tučná bílá písmena: „Ministerstvo bezpečnosti“. Těžký vůz vjel na silnici, s tvrdou přesností smykem zablokoval pruhy a zastavil napříč vozovkou, čímž mu zcela odřízl cestu.

Uvnitř kabiny Kaelenovi náhle začal zvonit telefon a na displeji blikalo Silasovo jméno – právě ve chvíli, kdy z nedaleké uličky se skřípěním pneumatik vyrazilo další černo-bílé auto.