Z pohledu autora.

Cesta z letiště je zavedla hluboko do přísně střeženého areálu ve východním Seattlu. Luxusní SUV konečně vjelo na pozemek. Vteřinu poté, co pneumatiky zastavily na dokonalé příjezdové cestě, přispěchala ozbrojená stráž, aby otevřela těžké dveře pro pasažéry. Aria vystoupila z vozu a její boty dopadly na dlážděný kámen.

Ústa se jí pootevřela v ryzím, instinktivním úžasu. Zaklonila hlavu a zírala na Vanceovo velkolepé sídlo připomínající mrakodrap. Impozantní stavba se tyčila nad krajinou a její elegantní skleněný design směle konkuroval dechberoucím velikánům New Yorku. Rozlehlý pozemek lemovaly početné hlídky ozbrojené ochranky. Při pohledu na neoblomné strážce se jí v hrudi sevřel těžký uzel úzkosti, přesto však nedokázala popřít ohromující úžas, jaký toto luxusní panství vzbuzovalo. Kdyby nebyla zvyklá na bezbřehé bohatství, stála by na příjezdové cestě celý den a žasla nad tou nepokrytou opulencí.

Vance přistoupil nebezpečně blízko k jejímu boku. Zastavil se pouhé centimetry od ní, s velkýma rukama ležérně sepnutýma za zády.

„Ten dům tě neopíchá, maminko. Nerozbij mu to sklo tím svým upřeným pohledem,“ rýpl si Vance a v hlase mu zaznělo chraplavé pobavení.

Aria zlostně protočila panenky a pevně si založila ruce na prsou, aby se před ním uzavřela. „Tvůj dům je krásný, to ti neberu. Ale říkej si tomu, jak chceš, Vancei. Mám hlad.“

Vance naklonil hlavu a rty se mu zkroutily do hravého úšklebku. „Snad ses přes noc neproměnila v nenasytnou gurmánku? S takovou bych si totiž nevěděl rady.“

Aria narovnala ramena a vrhla na něj ledový pohled. „Klidně mě hned teď můžeš vyhodit, jestli chceš. Nemám sebemenší zájem tady zůstávat.“

Vance se uchechtl a jeho hluboký smích bez námahy prořízl napjatý vzduch. Mírně se k ní naklonil.

„Moc dobře víš, že tvůj táta by byl mnohem radši, kdybych tě za ten tvůj pas držel kurevsky pokaždé já, než aby to dělal jinej chlap,“ namítl Vance hladce.

Loudavě na ni mrkl.

Aria ze sebe vydala prudké, naprosto poraženecké odfrknutí. Věděla, že bojovat s ním je předem prohraná bitva. Jakožto nejbližší důvěrník pana Thorna už od tragické ztráty vlastního bratra měl Vance v zásobě neprůstřelný protiargument na každý záchvěv její vzpoury.

„Jdeme.“ Vance pokynul směrem k honosnému vchodu a pobídl ji dovnitř té masivní budovy.

Prošli opulentním foyer k soustavě kovových dveří zasazených do protější stěny.

„Výtah bude mnohem lepší, maminko. Ze schodů by tě bolely nohy.“ Vance dal přednost výtahu a rázným stisknutím zmáčkl přivolávací tlačítko.

Aria si změřila impozantní dveře. „Proč stavět něco tak obrovského, když v tom bydlíš úplně sám?“

„Ještě pár chlapů z ochranky,“ opravil ji Vance klidně, čímž jí okamžitě zavřel pusu.

V přesném okamžiku, kdy se za nimi kovové dveře s cvaknutím zavřely, zasáhla Ariu prudká vlna klaustrofobie jako fyzická rána. Fobie z uzavřených prostor, kterou v sobě nosila, jí sevřela hrdlo a ukradla jí všechen kyslík. Nohy se jí začaly nekontrolovatelně třást. Křečovitě zavřela oči, zatímco její dech se změnil v zběsilé lapání. Zpocenými dlaněmi v čiré hrůze svírala vlastní oblečení a sváděla marný boj s třesem, který ovládl celé její tělo.

Vance její náhlou, stupňující se paniku okamžitě postřehl. Upřeně se na ni zadíval a sledoval nefalšovaný strach, který ovládl její tvář.

„Do prdele!“ zaklel Vance drsně, když si uvědomil své obrovské přehlédnutí.

Neztrácel ani vteřinu. Natáhl se a silou přitáhl její třesoucí se tělo přímo do své silné náruče. Aria instinktivně zapřela ruce o jeho hruď ve snaze fyzickému kontaktu zabránit, ale Vance jí ovinul mohutné paže kolem zad a pevně, neodbytně ji přitiskl ke své jako kámen tvrdé hrudi.

„Zůstaň tady, maminko,“ vydechl konejšivý příkaz přímo do jejích vlasů.

Při hlubokém chvění jeho hlasu Ariinými žilami bleskově projely nepochopitelné, elektrické jiskry. Přestala se vzpírat a musela se podvolit jeho ochranitelskému sevření. Její měkké tělo se těsně přimklo k jeho pevné, svalnaté postavě. Vanceovy velké dlaně se zabořily do jejího útlého pasu a přitáhly ji k sobě tak těsně, aby její chvějící se tělo upevnil proti sobě.

Výtah tiše cinkl. Aria se pod jeho železným stiskem prudce zachvěla a zadrhl se jí dech.

„Jsem tady, maminko,“ zamumlal Vance tichým, uklidňujícím hlasem.

Jemně a rytmicky ji hladil po vlasech a jeho plynulé pohyby pomalu uklidňovaly její roztřesené nervy. Vůbec poprvé našla Aria skutečnou útěchu a bezpečí v náručí muže, o kterém celá léta vehementně tvrdila, že ho nenávidí. Protivilo se jí, že je slavným módním ředitelem, idolem neustále obklopeným krásnými ženami, a přesto nemohla popřít nepopiratelnou úlevu, kterou jí jeho pevné sevření v této zranitelné chvíli poskytovalo. Uvolnila se v jeho objetí a vnímala dunivý rytmus jeho tepu.

Těsný prostor však tvrdě zkoušel i Vanceovo sebeovládání. Zatnul zuby a z hloubi duše nenáviděl ten prudký, smyslný nával, který se mu těžce hromadil v rozkroku. Mít její měkké tělo přitisknuté tak důvěrně k jeho zatnutým svalům vysílalo přímo do jeho nitra šok ryzího, drsného vzrušení. Byla tady teprve první den a ta bezprostřední blízkost je už teď dostávala do nebezpečně kompromitující situace. Vážně pochyboval o své mentální schopnosti udržet od ní ruce dál, pokud mají žít pod jednou střechou.

Dveře se konečně s hladkým zasyčením otevřely. Oba si zhluboka oddechli a odtáhli se od sebe, aby unikli tomu dusivému napětí.

Aria vyrazila z výtahu jako první. Vance šel hned za ní a vedl ji dlouhou, elegantní chodbou lemovanou vybranými dekoracemi. Nakonec zastavil své kroky před nádhernými dřevěnými dveřmi.

„Tohle bude tvůj pokoj, maminko,“ oznámil Vance a otočil se k ní.

„Aria. Jmenuju se Aria.“ Vrhla na něj divoký pohled a prudce ho opravila.

Vance si odfrkl a opřel se širokým ramenem o zárubeň dveří. „Nezní to divně? Říkat ti Aria? Nevypadalo by to, jako bych volal sám na sebe? Říkám si, proč to všechno muselo být tak podobné.“

Aria jeho sarkastickou logiku ignorovala. Natáhla ruku a zatlačila do těžkých dveří.

Vteřinu poté, co si její oči zvykly na prostor, se veškerá její frustrace rozplynula jako pára nad hrncem. Zůstala stát jako přikovaná. Zadrhl se jí dech a do očí se jí okamžitě vehnaly husté slzy. Ten obrovský prostor byl naprosto přesnou, do detailu dotaženou kopií její milované ložnice v Nevadě. Do posledního umístění nábytku i jemné barevné palety bylo všechno identické.

Pomalu otočila hlavu a srdce jí roztálo při pohledu na její nejcennější obraz, který visel přesně tam, kde měl být. Odejít z otcova domu ji hluboce ranilo a zanechalo v její hrudi bolestnou prázdnotu. A přesto se teď, když stála uprostřed tohoto pokoje, cítila hluboce a naprosto v bezpečí.

„Jak jsi to dokázal?“ zeptala se Aria a hlas se jí pod tíhou návalu emocí mírně zlomil.

Vance strčil ruce do kapes. „Zaplatila bys mi, kdybych ti to prozradil?“

Aria ze sebe vydala ubrečené odfrknutí. „Ty jsi neuvěřitelný.“

Vstoupila hlouběji do pokoje a konečky prstů přejela po známém toaletním stolku. Když se k němu otočila čelem, veškerý její předchozí chlad byl pryč.

„Děkuju ti, Vancei,“ vydechla tichá, upřímná slova.

Vance klidně zamrkal. „Dej se do pořádku a pojď dolů do jídelny. Nechám služebné připravit tvoje oblíbené jídlo.“

„Děkuju,“ zašeptala znovu jemně.

Vance se na ni ještě jednou upřeně zadíval, pak pomalu ustoupil a přitáhl těžké dveře, čímž ji nechal o samotě, aby mohla obdivovat dokonalost svého nového pokoje.