Z pohledu autora.

Poté, co strávila dostatek času osvěžením ve svém do detailu zkopírovaném pokoji, vyšla Aria konečně do tiché chodby. Došla k okraji podesty ve druhém patře a pohlédla dolů na hrozivé, masivní schodiště vedoucí do přízemí. Přestože by pro její unavené tělo bylo mnohem snazší sjet výtahem, tvrdošíjně zvolila schody. Pevně sevřela leštěné mahagonové zábradlí a zahájila pomalý sestup. Ve chvíli, kdy její bosé nohy dopadly na studenou mramorovou podlahu hlavního podlaží, už viditelně lapala po dechu. Fyzické úsilí potřebné ke zdolání těch nesčetných schodů jí zanechalo plíce v jednom ohni a hruď se jí prudce zvedala touhou po kyslíku. Šla za dvojicí uniformovaných služebných, které nesly řadu zakrytých stříbrných podnosů širokou chodbou, a správně odhadla, že míří přímo do jídelny.

Prošla velkolepým klenutým vchodem a zarazila se. Ústa jí klesla v němém úžasu nad tím novým rájem, který se před ní otevřel. Každý centimetr Vanceovy jídelny byl z čistého skla a zdobený masivními zlatými prvky. Obrovský křišťálový lustr visící z klenutého stropu vrhal na dlouhý stůl hřejivou, luxusní záři. Vanceův dům byl ryzím ztělesněním ráje.

„Vážně by sis do toho baráku měl pořídit výtah,“ vydechla Aria ztěžka.

Vance už seděl v čele dlouhého stolu a před sebou měl talíř s jídlem. Se sklenicí čerstvého džusu v ruce se zarazil a zvedl k ní zrak. Jeho temné, dravé oči na její tváři dlouho nezůstaly. Okamžitě sjely níž a pevně se zasekly na odhalených, měkkých křivkách jejího holého břicha. Záměrně si oblékla stylový, těsný bílý crop top a obnošené modré džínové šortky. Roztřepený lem látky dokonale zvýrazňoval hladkou křivku vedoucí od jejích těžkých prsou až k útlým bokům. Ten vyzývavý pohled ho okamžitě lapil. Pomalu zamrkal tmavými řasami a klidně, s rozvahou upil ze sklenice.

„Pro tebe bych udělal cokoliv, holčičko,“ zamumlal Vance hladce.

„Přestaň mi tak říkat, Vancei,“ vyjela Aria, odtáhla těžkou židli a sedla si několik míst od něj.

„Přetvářka tě jednou zničí, Ario. Copak se ti nelíbí, když ti tak říkám?“ popichoval ji Vance. Rty se mu zkroutily do poťouchlého úsměvu, když sledoval, jak sahá po servírovacích kleštích.

Aria v odpověď jen protočila panenky. Zvedla poklop ze stříbrného podnosu a začala si na porcelánový talíř nakládat štědrou porci pečeného kuřete a těstovin. Jakmile se pustili do jídla, rozprostřelo se honosnou jídelnou křehké ticho. Propadli se do tichého, poklidného stolování. Masivní místností se rozléhalo pouze ostré cinkání stříbrných lžic a vidliček škrábajících o porcelán.

Trapný klid se vlekl několik dlouhých minut a houstl nevyřčenými slovy. Najednou toto křehké ticho neomaleně prořízlo hlasité, veselé vyzvánění Ariina mobilu ležícího na stole. Otřela si ústa lněným ubrouskem a přístroj zvedla. Když viděla, jak na displeji jasně bliká jméno jejího přítele Prestona, šťastně a upřímně se zachichotala.

Na druhém konci stolu Vance zaznamenal ten jemný, radostný výraz v její tváři. Jeho pohledné rysy potemněly do zběsilého, výhružného zamračení. Čelist mu ztuhla a klouby na ruce mu zbělely, jak zuřivě sevřel vidličku. Probodával ji pohledem a v duchu zuřil, proč se tak šťastně culí na kousek svítícího skla.

Aria přejela prstem po displeji, aby hovor přijala, a přitiskla si telefon k uchu.

„Ahoj, kotě,“ ozval se z reproduktoru Prestonův plechový hlas.

Aria se zářivě usmála a rychle se napila pomerančového džusu, aby spláchla sousto uvízlé v krku. Věděla, že by měla jeho milá slova opětovat, ale cítila se nesvá, když byla ve stejné místnosti s Vancem a měla mluvit tak láskyplně k jinému muži.

„Omluv mě,“ zamumlala Aria.

Odsunula židli s jasným úmyslem odejít od stolu a vyřídit si soukromý hovor na chodbě. Vance po ní střelil děsivým pohledem ostrým jako břitva. Jeho tmavé oči byly ledově chladné a jeho přísná, neosobní autorita ji paralyzovala strachem.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ vyštěkl Vance.

Aria s námahou spolkla velký knedlík paniky, který jí narostl v krku.

„Haló? Ario, jsi tam?“ ozval se z telefonu Prestonův ustaraný hlas.

„Sedni si,“ poručil Vance nekompromisně.

Jeho hlas nepřipouštěl žádné smlouvání. Aria znala Vance celý život a moc dobře věděla, že o tomto konkrétním, nebezpečném tónu se nediskutuje. Těžce dosedla zpět na čalouněnou židli. Byla chycena do pasti jeho divokého, neúprosného pohledu a donucena hovor vyřídit přímo tady u stolu. V duchu si říkala, proč se chová jako tak bezohledný diktátor.

„Ahoj, miláčku,“ vydechla Aria rychle do sluchátka.

Vance se silně kousl do spodního rtu. Když slyšel, jak Aria oslovuje jiného muže touhle intimní přezdívkou, projel mu hrudí blesk majetnického vzteku. Znovu ji probodl tvrdým, trestajícím pohledem. Aria rychle uhnula očima a nutila se ignorovat jeho drtivou přítomnost.

„Co se tam děje? Už jsi v Seattlu?“ vyptával se Preston.

Aria se roztřeseně nadechla. Nenáviděla, když se dostala do takto napjaté situace. Vance se nechoval o nic lépe než její panovačný otec, dusil její život a diktoval jí každý krok na každém centimetru.

„Kde mám začít, Prestone? Už jsi mi položil tolik otázek,“ odpověděla Aria.

„Klidně začni kdekoli, kotě,“ řekl Preston tiše.

„Už jsem v Seattlu. Ale uvidíme se až zítra. Na přísný tátův příkaz musím bydlet u jednoho blízkého příbuzného,“ vysvětlovala Aria.

Zoufale se snažila nevšímat si zuřivého pohledu, který ji z protější strany stolu propaloval do spánku. Preston si do telefonu ztěžka povzdechl. Aria z jeho hlasu slyšela zjevné zklamání i bublající žárlivost, ale nebyla to její chyba, že tu uvízla jako v pasti.

„Promiň,“ vydechla Aria tiše.

„To je v pohodě. Zítra máme na sebe čas během školy,“ zamumlal Preston.

„To máme.“ Aria se jemně usmála.

Znovu se nervózně napila ze své sklenice.

„Zavolám ti ještě večer. Teď už musím jít. Miluju tě, kotě,“ řekl Preston.

Preston měl k tomu, aby věřil Ariině historce o pobytu u příbuzného, hodně daleko. Vyznání lásky použil záměrně, aby si označkoval své teritorium a ujistil se, že v pozadí neschovává žádného tajného chlapa. Aria nesnášela, že ta slova musí před Vancem opětovat. Věděla, že Preston je žárlivý typ, který by vyvolal hádku, kdyby neodpověděla, jak se sluší. Zároveň si však až příliš uvědomovala, jak Vance sleduje každý její pohyb. Nechtěla muže, kterého milovala, ranit, i když Vance na ni působil jako dusivý poručník.

„Já tě taky miluju,“ vymáčkla ze sebe Aria a rychle klepla na červené tlačítko, aby hovor ukončila.

Vteřinu po skončení hovoru teplota v místnosti dramaticky klesla k bodu mrazu.

„Kdo to byl?“ vyštěkl Vance vztekle.

Pohled měl nehybně upřený na svůj talíř. Nabral si do úst velkou lžíci těstovin a odmítal jí věnovat jediný pohled. Sváděl marný boj ve snaze skrýt svou zuřivou žárlivost a dělal všechno pro to, aby nevypadal vyvedený z míry.

„Do toho ti vůbec nic není,“ ohradila se Aria defenzivně.

Vance prudce zvedl hlavu a vrhl na ni nebezpečný pohled. Byl to ten typ pohledu, který ji výslovně varoval, aby buď řekla pravdu, nebo držela hubu a nikdy nezpochybňovala jeho autoritu.

„Mám plné právo to vědět. Jsi v mém domě a mou povinností jako tvého ustanoveného poručníka je na tebe dohlížet,“ uplatnil Vance chladně svou svrchovanou moc.

Aria vidličkou přehrabovala jídlo na talíři a cítila se zahnaná do úzkých.

„Komu jinému bych podle tebe měla říkat ‚miluju tě‘?“ zamumlala Aria.

„Holky jsou dneska nevyzpytatelné. Co já vím, třeba za zavřenými dveřmi provozuješ lesbické hrátky,“ odvětil Vance.

Jeho přísný hlas odkapával hustým, hrubým sarkasmem. Aria si zpočátku myslela, že jeho hněv pramení z pouhého poručnictví, ale tohle působilo osobně a malicherně.

„Nejsem lesba, Vancei. Mluvila jsem se svým přítelem,“ přiznala Aria na rovinu.

Při tomto potvrzení se Vanceovi bolestně sevřelo srdce v hrudi. V nitru se mu probudila temná, odporná stvůra. Střelil po ní dalším pohledem jako břitva a nemohl uvěřit, že před ním dva roky tajila vztah. Čekal tak trpělivě, až dospěje, držel si odstup, jen aby zjistil, že si její čas nárokuje nějaký jiný usmrkanec.

„Takže ty máš teď kluka?“ zeptal se Vance.

Dokonale zamaskoval svůj vnitřní emocionální zmatek. Z jeho tónu to znělo, jako by spáchala obrovský, neodpustitelný hřích.

„Je s tím snad nějaký problém?“ vypálila Aria zpátky.

„Jak dlouho ho znáš?“ zeptal se Vance a její otázku zcela ignoroval.

„Zhruba dva roky,“ prohlásila Aria s pevnou jistotou.

Vance si hlasitě odfrkl. Sáhl po sklenici s džusem a použil nápoj k tomu, aby uklidnil své napjaté nervy.

„Doufám, že tě ten tvůj kluk dokáže pořádně uspokojit,“ pronesl Vance.

Aria na něj vrhla pohled plný ryzího odporu. Tváře jí hořely.

„V životě se všechno netočí jenom kolem sexu, Vancei,“ vyjela na něj v sebeobraně.

Vance nasadil temný, posměšný úšklebek. Opřel se do židle a očima přejížděl po její odhalené kůži.

„A kolem čeho jiného? Ten tvůj kluk zjevně není dost chlap. Je fyzicky nemožné mít takovou kost, jako jsi ty, a nevymrdat ji jednou nebo dvakrát za den,“ prohlásil Vance bez obalu.

Aria kypěla vzteky. Ruce se jí třásly, jak na něj nevěřícně zírala.

„Co to kurva meleš, Vancei?!“ vykřikla Aria.

„Tvůj kluk tě neumí pořádně vojet, holčičko. Já bych Prestonovo místo v tvé posteli zabral raz dva a ukázal ti, jak chutná skutečný chlap. Kolikrát jste spolu vůbec spali?“ vyslýchal ji Vance bez slitování.

Aria nenáviděla, jak byl sprostý a přímočarý. Celé roky se snažila přizpůsobit tomu, jak neustále posouval hranice, ale tohle už zacházelo příliš daleko.

„Ještě jsme spolu nespali. Jsem panna,“ vyhrkla Aria nechtěně.

Vanceovi zaskočil džus v ústech. Ztěžka polkl a jeho tmavé oči okamžitě vystřelily zpět k její tváři. Při zjištění, že je netknutá, mu žilami projela náhlá vlna intenzivního štěstí a hluboké úlevy. Drtivá tíha na jeho hrudi se rozplynula v prach.

Jeho tmavé oči si nestoudně a hladově prohlížely její tělo. Pohled mu sklouzl z jejího krku, těžce ulpěl na jejích velkých ňadrech deroucích se z těsné látky crop topu a pak sjel k jejím odhaleným stehnům. Myšlenka na to, že bude úplně první, kdo zaboří své tvrdé péro hluboko do její těsné kundy, mu neúprosně hlodala v mozku.

„Na co myslíš? Proč na mě tak mlčky zíráš?“ zeptala se Aria.

„Prostě si jen prohlížím tvé tělo. Otevřeně přemýšlím, jaké by to bylo, být tvůj úplně první. Možná jsem to právě já, čí sex by tě vrátil do továrního nastavení a srovnal tě do latě,“ zamumlal Vance.

Z jeho chraplavého, hlubokého hlasu jí po páteři projely elektrické mraky. Aria nasadila výraz krajního znechucení nad jeho syrovými, sprostými slovy a teatrálně protočila panenky.

„Fakt ses ani trochu nezměnil. Jsi nechutný,“ zamumlala Aria.

Navzdory jejímu vnějšímu odporu se jí však hluboko v podbřišku rozlilo tajné, nepopiratelné vzrušení. V duchu se nenáviděla za to, že se jí jeho sprosté, majetnické řeči doopravdy líbí. Drtivá dominance a hustá žárlivost se rychle proměňovaly v nepopiratelné sexuální napětí, které by se dalo krájet. Vance se temně zasmál.

„U mého jídelního stolu už nikdy žádné telefonáty nepřijímej. Ani na vteřinu nezaváhám, ten telefon rozmlátím na kusy a koupím ti jiný,“ přikázal Vance přísně a chladně.

Jeho pevná autorita nepřipouštěla námitky, ale ten konejšivý, majetnický podtón v jeho hlase způsobil, že se rozechvěla. Napjaté, elektrizující jídlo nakonec skončilo v tíživém tichu. Aria dojedla poslední sousta, dychtivá uniknout z jeho dusivé přítomnosti. Vyčerpaná z cesty a emocionální horské dráhy odsunula židli a vstala. Rozhodla se, že je čas zalézt do postele a vyspat se, aby mohla brzy ráno vstát do školy.

Vyšla z jídelny a dorazila k patě velkolepého schodiště. Když pohlédla na ty tyčící se schody, zaplavila ji vlna děsu. Samotná výška schodiště vypadala jako obrovská hora. Z čisté tvrdohlavosti odmítala použít výtah.

Aria se zhluboka nadechla a pokusila se to masivní schodiště zdolat ještě jednou. Chytila se zábradlí a zahájila mučivý výstup. Stehna jí hořela kyselinou mléčnou. Každých pár schodů se zastavila, aby popadla dech, a těžce oddechovala. V polovině točitého dřevěného schodiště její roztřesené nohy vypověděly službu. Kolena se pod ní podlomila.

Než však stihla dopadnout na tvrdé dřevěné schody, ovinuly se jí zezadu kolem pasu Vanceovy silné, svalnaté paže. Vyšel z jídelny potichu za ní. S lehkostí a silou ji zvedl ze země a přitáhl si ji do náruče v romantickém stylu nevěsty.

Aria překvapením tiše vydechla. Zpočátku se chtěla bránit a žádat, aby ji postavil na zem, ale drtivé teplo sálající z jeho mohutného těla z ní vysálo veškerou chuť k odporu. Poddajně klesla do Vanceova pevného objetí. Ovinula své štíhlé paže bezpečně kolem jeho silného krku a bezděčně nasávala opojnou, mužnou vůni jeho drahého parfému smíchanou s jeho přirozeným pižmem.

Vance ji s lehkostí nesl po zbývajících schodech nahoru a jeho široká hruď se rytmicky zvedala a klesala proti jejímu boku.

„Jsi tak křehká. Říkám si, jak bys do sebe vůbec kdy zvládla vzít moje péro, když nezvládneš ani tyhle schody,“ zamumlal Vance chraplavě přímo do jejího ucha.

Jeho horký dech ovíval její citlivou pokožku. Z těch otevřených, sprostých řečí se jí srdce divoce rozbušilo v hrudi. Její mysl okamžitě odplula a vykreslila si živý obraz toho, jak masivní jeho tlusté péro musí pod těmi ušitými kalhotami na míru být.

„Nejsem křehká. Jenom jsem jemná,“ našpulila Aria rty.

Jakmile zašeptala svůj slabý protest do tichého vzduchu, přenesla váhu a přitiskla se k němu blíž, aby udržela rovnováhu. Vance prudce, přerývaně nasál vzduch. Cítil výrazně měkkou, těžkou váhu jejích ňader, která se tiskla přímo na jeho tvrdou hruď. Ten intenzivní fyzický pocit vyslal do jeho těla divoké jiskry. Těsná blízkost a nepopiratelné tření byly pro jeho sebeovládání až příliš. Během několika vteřin se jeho mohutná erekce viditelně napnula a agresivně tlačila na přední zip jeho tmavých kalhot.