V půl sedmé večer stála Valerie u oken sahajících od podlahy ke stropu ve svém apartmá v hotelu Lumina. Odtáhla cíp sametových závěsů a pohlédla dolů do rušného Lotosového sálu. Velkolepý sál přetékal vybranou společností gratulantů. Uprostřed místnosti stál Archibald ve smokingu ušitém na míru a opíral se o leštěnou dřevěnou hůl.

Dole na příjezdové cestě k hotelu hladce zastavil elegantní Bentley. Dveře spolujezdce se otevřely a vystoupil Declan. V padnoucím černém obleku působil velmi elegantně. Z protějších dveří se vynořila svůdná žena. Podpatky jí klapaly o dlažbu, když zamířila přímo k Declanovu boku a zavěsila se do něj. Společně vstoupili do hotelu v záři blesků nedočkavých fotoaparátů. Valeriiny rty se zkroutily do chladného, vědoucího úsměvu. Sledovala, jak se Camilla vyhřívá ve světlech reflektorů Lotosového sálu a nasává tlumený šepot i pohledy davu.

Valerie nechala těžký závěs spadnout zpět. Odvrátila se od okna a tiše vklouzla do stínů svého apartmá, připravená uvést svůj plán do pohybu.

Dole v sále šeptání sílilo. Archibald vrhl na vnuka zlostný pohled. Poklepal holí o mramorovou podlahu.

„Co to má znamenat? Kde je Valerie? Ty mě jednou přivedeš do hrobu!“ vyštěkl Archibald.

Declan si zachoval neutrální výraz, ale náznak podráždění mu zatnul čelist. Podíval se na dědečka.

„Vzal jsem si ji podle tvého přání, ale to neznamená, že mi budeš diktovat doprovod pro každou společenskou i pracovní příležitost.“

Declana náhle zaplavila vlna odporu, jakmile pomyslel na svou novou nevěstu. Prakticky cítil její lepkavé, od cukru ušpiněné prsty, jak se sápou po jeho drahém obleku. Říkal si, jestli ta slabomyslná holka jeho dědečka nějak nepobláznila.

„Valerie je jediná žena, kterou uznám za manželku svého vnuka! Jakákoli jiná tvá dámská společnost se mnou narazí!“ zahřímal Archibald.

Zvýšil hlas a nechal to varování zaznít před celým shromážděným davem. Chtěl mít jistotu, že Camilla uslyší každé jednotlivé slovo.

Camilla vycítila to dusivé napětí. Věděla, že musí pročistit vzduch, než se její ponížení ještě prohloubí. Se sebejistým úsměvem vystoupila kupředu a natáhla ruku s elegantní krabičkou potaženou sametem.

„Všechno nejlepší k narozeninám, pane Thorne. Přinesla jsem vám dárek.“

Archibald na ni vrhl mrazivý pohled.

„Kdo řekl, že jste tady vítána?“

V sále se rozhostilo hrobové ticho. Camilla ztuhla s krabičkou visící ve vzduchu. Po krku se jí rozlil prudký ruměnec rozpaků, zatímco přítomní hosté v šoku zírali. Její stisk kolem sametové krabičky zesílil. Stočila pohled k Declanovi a čekala, že zakročí a ochrání ji před tímto krutým odmítnutím.

„Declane, zdá se, že tvého dědečka má přítomnost netěší. Co kdybych raději odešla?“ zeptala se Camilla roztřeseným hlasem.

Byla to jen manipulační taktika, čekala, že bude trvat na tom, aby zůstala. Declan však nepronesl ani slovo. Jeho mrazivé, kamenné ticho ji nechalo stát napospas uprostřed sálu. Bez špetky opory od muže po svém boku zůstala Camilla stát jako přimrazená, ochromená těžkým společenským ponížením.

Archibald si odfrkl a otočil se k ponížené ženě zády. Pohlédl na svého věrného komorníka.

„Přiveď sem Valerii. Hned. Představíme hostům skutečnou manželku mého vnuka.“

„Ano, starý pane Thorne. Hned ji přivedu.“

Arthur se uklonil a pospíšil si z napjatého sálu. Dav se zatajeným dechem čekal a šeptal si o tajemné nevěstě. Minuty v mučivém napětí ubíhaly. Právě když šuškanda dosáhla vrcholu, mohutné dvoukřídlé dveře se rozletěly. Do sálu vtrhl Arthur, tvář bledou a lesknoucí se divokou panikou. Pospíchal přímo k Archibaldovi a nevšímal si stovek zvědavých očí.

„Starý pane Thorne! Paní Thorneové se podařilo v hotelu uniknout ochrance! Zmizela!“