Při komorníkově hysterickém oznámení Declanovi konečně přes kamennou tvář přelétl záblesk emocí.

Archibald udeřil těžkou holí o vyleštěnou mramorovou podlahu. „Jak to myslíte, že zmizela? Vůbec to tu nezná a může mít obrovský malér! Přestaňte tu postávat a pošlete své lidi, ať ji v tuto chvíli začnou hledat!“

V Lotosovém sále okamžitě propukl zmatek. Téměř padesát členů ochranky zaplavilo prostory a v panickém zátahu se prodíralo elegantním davem. Náhlý rozruch roztříštil vytříbenou atmosféru galavečera a zanechal hosty z řad smetánky v dohadech o Declanově tajemné choti. Ohromný rozsah pátrání dával jasně najevo, jak moc si Archibald té mladé ženy cení.

Uplynulo deset bezdechých minut. Tým ochranky se znovu shromáždil u hlavního pódia a poraženecky kroutil hlavami. Jejich zběsilé úsilí nepřineslo žádné výsledky.

Camilla vycítila dokonalou příležitost, jak situaci obrátit ve svůj prospěch a ponížit zmizelou nevěstu. Se soucitným nakrčením čela přistoupila ke starému muži. „Pane Thorne, možná si uvědomila, že se k muži, jako je Declan, tak docela nehodí, a tak se rozhodla...“

Napjatou místností otřásl děsivý rachot klavírních kláves.

Nesourodé bouchání se ozývalo z křídla umístěného na pódiu tanečního sálu. Všechny hlavy v místnosti se trhnutím otočily za hlukem – včetně Declana.

U nástroje stála nápadná žena a s bezhlavým zápalem bušila oběma dlaněmi do sněhobílých kláves. Byla to Valerie.

Jeden z hostů ukázal roztřeseným prstem k pódiu. „Starý pane Thorne, to vypadá jako paní Thorneová.“

Velkolepým sálem se prohnala bouře šepotu. Pověsti o tom, že Archibald přinutil svého úspěšného vnuka vzít si hlupačku, kolovaly už celé dny. Vidět ji však na vlastní oči vyvádět jako nevychované batole zničilo i poslední špetku důstojnosti rodiny Thorneových. Důstojná narozeninová oslava se kvapem zvrhla v cirkus plný drsného posměchu a potlačovaného smíchu.

Declan zaťal zuby a ve tváři se mu usadil temný mrak. „Na co čekáte? Dostaňte ji z toho pódia! Hned!“

Arthur pokynul dvěma nedalekým sloužícím a vyběhl po schůdcích na pódium. „Paní Thorneová, tady nemůžete hrát. Pojďte prosím dolů a pozdravte starého pana Thornea.“

Valerie naklonila hlavu a tupě zírala na zbroceného komorníka. S přehnaným vzdorem zavrtěla hlavou. „Nechci! Tohle je legrace!“

Arturovi vyrazil na čele studený pot. Nemohl paní domu před stovkami vážených hostů násilím táhnout z pódia. Celý zklesl a uchýlil se k zoufalému prošení. „Paní Thorneová, snažně vás prosím. Přestaňte hrát na ten klavír.“

Camilla sledovala tu komickou podívanou z parketu a dusila v sobě samolibý smích.

Tak tohle je ta zámožná partie, kterou ten staroch Declanovi vnutil. Není ničím víc než tupou husou. Pro mé postavení nepředstavuje sebemenší hrozbu. Místo skutečné paní Thorneové patří mně.

Camilla potlačila škodolibost a před okolním davem nasadila vlídný tón. „Co kdybych tam šla a zkusila si s ní promluvit?“

Ani nečekala na odpověď a s neotřesitelným sebevědomím vystoupala po schodech na pódium. Věřila, že má navrch. Přistoupila ke klavíru a natáhla ruku, aby Valerii chytila za zápěstí.

„Paní Thorneová, myslím, že je čas, abychom...“

Valerie se otočila a pohlédla jí do tváře.

Z Camillina hrdla unikl výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách.

Zdvořilý úsměv z Camilliny tváře zmizel a vystřídala jej náhlá maska oslepující hrůzy. Z kůže jí vyprchala každá kapka barvy. Zavrávorala vzad, zakopla o vlastní vysoké podpatky a oči měla přikované k nevěstině tváři. V dřívějším zmatku v hustém davu se na Valerii nestihla pořádně podívat.

Teď ji viděla přímo před sebou. K jejímu hlubokému zděšení byla Declanova přitroublá manželka věrným obrazem oběti, které se před třemi lety zbavila. Žena, které stála tváří v tvář, byla až na pár bledých jizev lemujících tvář přesně tou samou osobou, o níž si myslela, že ji zavraždila. Camilla stála jako ochromená v noční můře za bílého dne, přerývaně dýchala a zírala do očí přízraku.