Ve Valeriině pohledu probleskla ryzí stopa nenávisti, když spatřila bledou, zděšenou tvář té ženy. Nebezpečný záškub v obličeji netrval ani vteřinu. O zlomek úderu srdce později jej dokonale zakryl široký, přitroublý úsměv.

„Paní, vy si jdete taky hrát?“ zeptala se Valerie. Naklonila hlavu a pod oslňujícími světly pódia nasadila protivně dětinský, nevinný tón.

Camilla se zajíkla mělkým nádechem, hrudník se jí sevřel, jako by z místnosti vyprchal veškerý kyslík. Uvnitř se dusila ochromujícím šokem. Žena, kterou před celou věčností srazila z útesu, tu stála z masa a kostí. Nejenže dýchala, ale byla právoplatně provdaná za nejmocnějšího muže v sále. V krku ji jako stoupající žluč pálila trpká vlna paniky a žárlivosti. Potlačila nutkání křičet, zaťala zuby a na rty vytlačila bolestně křečovitý úsměv. Vsadila na předpoklad, že tato dvojnice je skutečně mentálně zaostalá. Ta hlupačka si způsobí jen katastrofální ostudu a Declana navždy znechutí.

„Přesně tak, paní Thorneová. Zahrajeme si spolu, ano?“ konejšila ji Camilla povýšeným tónem, v duchu si jistá svým vítězstvím.

„Tak jo!“ zachichotala se Valerie vesele. Poposedla na klavírní stoličce a dychtivě poplácala prázdné místo. „Paní, jak se to hraje?“

„Já ti to ukážu. Jen se dívej a dělej to po mně.“

Camilla se s grácií posadila a položila prsty na klávesy. Povzbuzena vlastní pověstnou hudební zdatností se pustila do náročné klasické skladby. Tóny se valily v nacvičeném rytmu a po dohrání obratně vyloudily okamžitý, povrchní potlesk snadno ovlivnitelných hostů. V úmyslu využít nastalé chvíle k upevnění svého postavení Camilla vstala. S elegantním držením těla se obrátila k vybrané společnosti.

„Ráda bych pronesla přípitek na starého pana Thornea. Přeji mu...“

Z křídla za jejími zády vytryskla dechberoucí melodie, která její velkolepý proslov bez milosti utnula v půli věty. Nová skladba byla spletitým mistrovským dílem a nesla v sobě hloubku, jež Camillino ochotnické vystoupení v jediném okamžiku zcela zastínila.

Ohromená Camilla se otočila, aby spatřila nemožné.

Valerie seděla u klavíru v dokonalém držení těla. Její štíhlé prsty létaly po klávesách ze slonoviny s ohromující dravostí a neuvěřitelnou technickou zručností. Plně si vědoma ochromené nevěřícnosti své sokyně, Valerie úmyslně zrychlila tempo. Vyhnala spletitou melodii až k horečnatému vrcholu. Pod svou maskou bezduchosti si tuto chvíli vychutnávala. Proměnila svůj skrytý talent ve zbraň a kochala se naprostým zničením Camilliny manipulativní pasti, která její hrdost roztříštila na nenávratné kousky.

Dole v davu Declan přimhouřil oči. Jeho stoická apatie praskla, když pronikavým pohledem zkoumal profil své ženy. Usilovně analyzoval do očí bijící rozpor mezi její domnělou tupostí a tímto mistrovským výkonem. Na krátký, nevysvětlitelný okamžik mu v chladném pohledu zajiskřilo divoké poznání. Něco na jejím vyzařování v tuto konkrétní chvíli mu připadalo hluboce, bytostně povědomé, ačkoli nedokázal určit proč.

Valerie rázně udeřila do posledního, zvučného akordu.

Sál se propadl do omráčeného, bezdechého ticha. O vteřinu později ticho roztříštil hromový, užaslý potlesk.

„Je fenomenální! To je lepší než od světového virtuoza!“ nesly se mezi smetánkou vzrušené šeptanice, v nichž domnělou blázinku přirovnávali k hudebním legendám.

Camillina tvář zrudla vzteklým purpurem. Pohltil ji oslepující stud. V zoufalé snaze získat zpět kontrolu se vrhla kupředu a s pěstěnými nehty zatnutými vztáhla ruku k Valeriině paži, aby ji podrobila výslechu.

„Paní Thorneová, netušila jsem, že vy...“

Valerie hbitě uhnula zlomyslnému chňapnutí. Nechala svou sokyni hmátnout do prázdna a seskočila z velkého pódia. Přesně jako nezbedné dítě, které si není vědomo své geniality, přiběhla přímo k vyjevenému Declanovi. Vší silou se zavěsila do jeho padnoucího rukávu.

„Manžílku!“ vykřikla radostně před zkoprnělým shromážděním.