„Manžílku, uděláme si miminko!“ zaječela nad ním Valerie.

Nevšímala si tvrdého, těžkého penisu, který se jí přes látku jeho kalhot tiskl přímo do břicha. Křečovitě se chytila jeho luxusního oděvu. Drásala drahou látku a v neohrabané nápodobě intimity se mu neobratně pokoušela rozepnout košili.

„Takhle to přece dělají v televizi, manžílku!“ dodala a nasadila masku divokého, pomateného nadšení.

Uvnitř jí však tep ochromila ledová úzkost. Declan měl děsivě pronikavý pohled. Rychle si skládal střípky dohromady a ona cítila, že její vykonstruovanou hloupost začíná pomalu prohlížet. Aby svou roli upevnila, musela sáhnout k extrémním opatřením. Musela dokázat, že postrádá sebemenší zábrany. Zatala zuby, nechala jeho knoflíčky na pokoji a sjela rukama ke svým vlastním šatům. Byla připravená svléknout se do naha, jen aby tu groteskní komedii dotáhla do konce.

Prsty nahmatala zip.

Vtom její ruku jako do svěráku sevřela Declanova mohutná dlaň. Jeho pohledné rysy zkřivil ryzí odpor. Své ponižující fyzické vzrušení zamaskoval tím, že ji ze sebe bezohledně shodil. Odmrštil její ruku stranou a v horečném, zoufalém spěchu se vyškrábal z pomačkané postele. Zlostně na ni pohlédl.

„Přestaň! To, že nosíš zákonný titul paní Thorneové, ti ještě nedává právo na mé tělo. To raději zemřu, než abych spal s mentálně zaostalou.“

Urovnal si zmačkaný oblek, otočil se na patě a vyrazil ze salonku. Těžké dveře za sebou zabouchl, aniž by se na ni jedinkrát ohlédl.

Místnost pohltilo tíživé ticho. Hloupý, nepřítomný úsměv zmizel z Valeriiny tváře v jediném zlomku vteřiny. V očích se jí rozhostil pronikavý, chladně kalkulující svit. Vstala, uhladila si rozcuchané vlasy a její dech se zklidnil do rovnoměrného rytmu. Zadívala se na zavřené dveře a v duchu začala neomylně odpočítávat. Svou kořist znala až příliš dobře.

Uběhlo třicet vteřin. Těžké mahagonové křídlo se rozlétlo. Do místnosti vpochodovala Camilla.

Valeriina neomylná intuice se potvrdila. Camilla číhala na chodbě, aby si na ni počíhala. Valerie v okamžiku nasadila zářivý, tupý úsměv.

„Paní! Vy si jdete taky udělat miminko?“ zeptala se Valerie a naklonila hlavu.

Camillina tvář se stáhla do zlomyslného šklebu. Rázovala k ní, vší silou dloubla Valerii do čela a soptila čirý jed:

„Udělat miminko? Podívej se do zrcadla! Žádný chlap by se nechtěl množit s odpornou, zjizvenou retardkou, jako jsi ty. Dobře poslouchej. Skutečnou paní Thorneovou se mám stát já. Okamžitě vyklidíš pole, jinak tě zničím.“

Výhrůžka se vzápětí zvrhla v hysterický, krev tuhnoucí jekot. S bleskovou rychlostí a neobyčejnou hbitostí Valerie vyrazila vpřed. Prsty zachytila výstřih Camilliných choulostivých, hluboko střižených značkových koktejlek a vší silou trhla dolů.

Jemná látka s hlasitým zapraskáním povolila. Náhlá trhlina vystavila polovinu Camillina nahého poprsí ledovému vzduchu z klimatizace.

„Ty retardko! Táhni k čertu!“ zaječela Camilla v hysterickém záchvatu.

Vrhla se dopředu a máchla rukou, aby Valerii popadla za tmavé vlasy.

Valerie se však ladně sehnula s hbitostí trénovaného zápasníka. Bez námahy uhnula z dosahu a odvetě unikla. S výrazem naprosté, nechápavé nevinnosti využila Camilliny bezhlavé paniky, klesla k zemi a tentokrát popadla křehký spodní lem jejích šatů.

„Při dělání dětiček se přece musíš svléknout! Já ti pomůžu!“ vykřikla Valerie radostně.

„Dej ze mě ty pracky! Přestaň!“ ječela Camilla v naprostém zoufalství a pokoušela se Valerii odehnat.

Valerie její prosby nevnímala. Její ruce pracovaly s nelítostnou přesností. Několika drtivými škubnutími roztrhala drahé šaty na cáry. Camilla se zhroutila na zem, v slzách a naprosté panice se choulila a tiskla k sobě žalostné zbytky látky, aby zakryla své obnažené tělo.

Valerie nechala svou oběť ležet a vyskočila na nohy. Vyrazila přímo k těžkým dubovým dveřím a hravě se vyhnula Camillinu nemotornému pokusu chytit ji za kotník.

Vylétla ze salonku a rozběhla se honosnou chodbou k hlavnímu schodišti do sálu, přičemž křičela z plných plic:

„Paní chce dělat miminko! Chce dělat spoustu miminek! Paní na sobě nemá šaty!“

Ten výbuch zafungoval bezchybně. Dav zámožných hostů i uniformovaný personál jako jeden muž ztuhli a otočili hlavy k VIP křídlu.

Přesně v tu chvíli se ze salonku bezhlavě vypotácela Camilla. Trapně a žalostně si k holému tělu tiskla rozervané cáry šatů a třásla se pod ostrými světly. Když jí došlo, co se stalo, zalila ji čirá hrůza. Chodba byla plná smetánky. Stála tam vystavená posměšným, chlípným pohledům vysoké společnosti, které ji pálily na odhalené kůži.

V zoufalé snaze zachránit situaci okamžitě vklouzla do role oběti. Rozplakala se na celé kolo směrem k přihlížejícímu davu.

„Chtěla jsem si jen v klidu promluvit o klavíru! Byla jsem napadena!“

Valerie však zasadila poslední, dokonalou ránu z milosti. Ukázala na ni obviňujícím prstem a zesílila hlas, aby přehlušila veškeré výmluvy:

„To je lež! Paní mi výslovně řekla, že když chce člověk dělat miminko, nesmí mít na sobě žádné šaty!“