V tiché, napětím prosycené kanceláři uplynula půlhodina. Callum náhle vyskočil z koženého křesla. Svíral iPad tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech. „Pane Thorne, paní Thorneová zmizela!“

Declan přivřel oči do úzkých štěrbin. Na rtech se mu mihl temný, vítězoslavný úšklebek, když odhodil stoh finančních zpráv stranou. „Zdá se, že jí došla trpělivost. Okamžitě nechte přistavit vůz. Jedeme do sídla.“

„Už se na tom dělá, pane!“ vyhrkl Callum a vyběhl ze dveří.

V thornovské rezidenci mezitím na pěstěných trávnících propukl naprostý chaos. Vystrašené služebnictvo pobíhalo sem a tam jako vyplašení mravenci. Pokojské vykřikovaly Valeriino jméno do živých plotů. Osobní strážci pročesávali kvetoucí zahrady kužely baterek. Po pohřešované nevěstě však nikde nebylo ani stopy.

Zalezlá hluboko v nejtemnějším koutě pozemku se v přestrojení krčila Valerie. Zády se tiskla k chladné kamenné zdi. Nacházela se v dokonalém mrtvém úhlu; rotační trajektorie nových kopulových kamer si totiž spočítala s neomylnou přesností. Když sledovala pobíhající ochranku, ve tváři se jí zračil posměšný úšklebek.

Otočila se čelem k impozantní, dva metry vysoké ohradní zdi nádvoří. Plynulým, neslyšným pohybem se rozběhla, využila ozdobnou římsu jako odrazový můstek a přenesla se přes vysokou zeď s takovou lehkostí, jako by pro ni zemská přitažlivost neexistovala. Na měkkou trávu venku dopadla bez jediného zašustění.

Valerie si upravila kšiltovku a stáhla si ji hlouběji do pronikavých očí. „Vaše nóbl bezpečnostní kamery ani strážní mě pod zámkem neudrží.“

Zvesela si pohvizdovala a vydala se k městským ulicím. Odhodit masku hlupačky bylo jako svléknout dusivou druhou kůži. Její návrat do tohoto města sledoval mnohem větší cíl než jen malichernou pomstu Camille a Martě. To byl pouhý bonus. Naléhavou prioritou bylo najít Gideona Vance. Ta intrikánská dvojice matky s dcerou ho před třemi lety ve zfalšovaném boji o moc kamsi uvěznila.

Valerie nechala své myšlenky zatoulat zpět do kruté minulosti. S rodinou Vanceových ji nepojilo žádné pokrevní pouto. Gideon ji přivedl do jejich rozlehlého sídla, když byla jen ztracenou jedenáctiletou dívkou. Na život před tímto věkem neměla žádné vzpomínky. Celá její minulost začala v okamžiku, kdy jí Gideon dal jméno Valerie.

Roland Vance se k ní choval s ledovou lhostejností. Camilla s Martou s ní jednaly jako s nakažlivou chorobou. Matka s dcerou ztropily nespočet scén a vymyslely bezpočet lží, jen aby Gideona přesvědčily, ať to cizí dítě vyhodí na ulici.

Gideon však jejich nátlaku nepovolil. Místo toho prosadil, aby bylo Valeriino jméno zapsáno do oficiálního rodinného registru Vanceových. Chránil ji. A aby jí zajistil budoucnost, převedl na ni celý svůj balík akcií ve Vance Corporation. Tento obrovský třicetiprocentní podíl proměnil adoptovanou schovanku přes noc v druhého největšího akcionáře.

Právě ty akcie jí podepsaly rozsudek smrti. Před třemi lety ji Camilla s Martou vylákaly na odlehlý venkov a jako návnadu použily Gideonovo jméno. Na strmém útesu na ni nastražily past. Srazily ji přes zubatý okraj a nechaly ji napospas smrti v divoce pěnících vlnách pod srázem.

Valerie pád přežila. Zatímco se ve stínech drápala zpátky k životu, Camilla a Martha spustily druhou fázi svého spiknutí. Unesly Gideona, odvlekly starého muže na neznámé tajné místo a přinutily ho podepsat převod právě těch akcií, které kdysi daroval Valerii. Roland před tímto nepřátelským rodinným převratem zavřel oči a nechal svou ženu s dcerou řádit bez zábran.

Když Valerie procházela opuštěnou uličkou, sevřela ruce v pěst. Najde Gideona a rodinu Vanceových obrátí v popel.

Kousek před ní stála u chodníku nenápadná černá dodávka s nastartovaným motorem. V potemnělé kabině seděli dva hromotluci a sledovali ulici.

Řidič zafuněl a ukázal z okna. „Hele, někdo jde.“

„To je ona, ne?“ zeptal se spolujezdec.

Byli štědře zaplaceni za to, že unesou přihlouplou nevěstu z rodiny Thorneových. Declanovo mimořádné zabezpečení je celý týden drželo dál od sídla, a tak museli tábořit v této špinavé uličce daleko od jakýchkoli kamerových záznamů.

Vůdce té dvojice zastrčil zmačkanou fotografii Valerie do špinavé džínové bundy. „Jo, to je ona. Jdeme na to!“

Odsunul dveře dodávky a oba k ní vyrazili. „Hej, slečno, půjdete s námi!“

Valerie se zastavila. Zvedla bradu a prohlédla si jejich mohutné postavy. Působili zanedbaně, v neupraveném oblečení a s hrubiánskými výrazy ve tváři. Měli daleko k elitním, ukázněným osobním strážcům, které vyplácel Declan. Byli to jen laciní pouliční ranaři.

Valerie odložila dětský tón, nechala ze sebe vyzařovat hrozivou auru a chladně se jim podívala do očí. „My se známe?“

„Ne.“ Druhý chlap se ušklíbl.

Vůdce znechuceně protočil panenky a plivl na beton. „Proč ztrácíš dech vykládáním s nějakou retardovanou? Popadni ji, hned!“

Vrhl se dopředu se svou masivní prackou namířenou na Valeriino hrdlo. Ta se však pohnula se smrtící přesností. Elegantně uhnula stranou, vyhnula se jeho výpadu a nechala ho hmátnout do prázdna.

„Ty vole, ta je rychlá!“ zařval druhý ranař.

Vůdce zaťal zuby a znovu získal rovnováhu. „Kašli na to. Vemem ji oba naráz!“

Vyrazili současně. Jejich těžkým dlaním se podařilo sevřít Valeriiny štíhlé paže. Na tvářích se jim rozzářily samolibé úsměvy v domnění, že bezmocnou dívku přemohli.

V mžiku oka však Valerie zkroutila zápěstí s děsivou rychlostí a pákou. Vymanila se z jejich sevření a bleskově ovinula prsty kolem jejich mohutných předloktí. Následoval brutální, chladně vykalkulovaný chvat.

Křup!

Nocí se rozlehl žaludek zvedající zvuk lámaných kostí. Valerie jim zlomila paže stejně snadno jako suché větvičky. Aniž by zaváhala, využila jejich vlastní hybnosti proti nim. Mrštila jejich obrovskými těly o tvrdý asfalt, jako by vůbec nic nevážili.

Oba muži se váleli po špinavé zemi a svírali své nepřirozeně zkroucené, zdevastované končetiny. Z úst se jim dralo sténání plné nevýslovné bolesti, jak se svíjeli v agónii.

Valerie shlédla na poražené útočníky a smetla si z rukávu smítko prachu. „Jaké plýtvání mým talentem. Kdo byl asi tak hloupý, že na mě poslal zrovna vás dva?“

Elegantně si protáhla paže a popošla kousek od svíjejících se mužů. Věděla, že za nitky v pozadí musí tahat Camilla. Na rtech jí pohrával spokojený úsměv podpořený vědomím, že už dávno není tou slabou, naivní dívkou, kterou kdysi svrhly z útesu.

Stála vítězně nad zlámanými těly, chladný noční vánek jí čechral vlasy a byla připravena smést jakoukoli další ubohou překážku, která by se jí odvážila postavit do cesty.