Hrubá látka nasáklá mdle nasládlou chemikálií se Valerii nečekaně přitiskla na ústa a nos. Náhlý útok zezadu v mžiku roztříštil její kratičký triumf. Jednomu z krvácejících hromotluků se podařilo vydrápat z asfaltu a v zoufalém, posledním pokusu jí nezraněnou paží přitiskl hadr s chloroformem k obličeji.

Valerii se rozšířily zorničky, jak jí štiplavé výpary zaplavily smysly. Byla příliš zaujatá vlastním zadostiučiněním, než aby si hlídala záda.

*Zatraceně. Byla jsem až moc neopatrná.*

Před očima se jí okamžitě udělala tma. Silná chemikálie obešla její mimořádné bojové schopnosti a udeřila přímo na nervovou soustavu. Pohltila ji temnota a její tělo bezvládně kleslo k drsné zemi.

O několik okamžiků později se temnou uličkou rozezněly kroky. Ze stínů do kalného světla pouličních lamp pyšně vykročil Tobias. Pohrdavě shlédl na dva muže sténající na betonu.

„Vy dva jste prostě neschopní pitomci. Nedokážete si poradit ani s tupou husou!“

Mohutní muži k němu stočili pohledy. Tváře měli zkroucené krutou bolestí a ryzím nepochopením. Svírali své zmrzačené paže a v duchu křičeli.

*Jsi si vážně jistý, že je to jenom husa?!*

Tobias dorazil pozdě, a tak brutální ukázku bojového umění vůbec neviděl. Pro něj byli ti dva najatí svalovci jen neschopní břídilové, kteří se bůhvíjak zranili při pokusu chytit mentálně zaostalou holku.

Kopl vůdce do holeně. „Na co tam ještě kňouráte? Okamžitě se zvedněte a nacpěte ji do dodávky!“

Ranaři si vyměnili temný, ponížený pohled. Byli to zkušení vymahači. Kdyby se v podsvětí rozneslo, že drobná, údajně retardovaná dívka jim zpřelámala kosti jako suché klacíky, jejich kariéra by byla vteřinu nato v troskách.

Zaťali zuby proti spalující bolesti trhající jejich těla a o Valeriiných smrtících schopnostech neřekli ani slovo. Zdravýma rukama neohrabaně zvedli její bezvědomé tělo a hodili ho do zadní části přistavené dodávky. Motor zaburácel a vůz odsvištěl do noci.

Mezitím kovanými železnými branami thornovského sídla proletěl elegantní Maybach a pneumatiky mu hlasitě zakvičely o bezchybný povrch příjezdové cesty.

Declan vystoupil do chladného nočního vzduchu. Jeho uhrančivá tvář jako by byla vytesaná z ledu a vyzařovala tíživou, dusivou auru. Každý osobní strážce i člen personálu stál na trávníku v několika řadách v naprostém pozoru a se zatajeným dechem čekal na nevyhnutelný trest.

Valerie byla pryč. Nejmodernější bezpečnostní kamery na panství neukázaly ani náznak toho, že by opustila střežený prostor. Buď se vypařila do vzduchu, nebo ji někdo drze unesl přímo z jeho přísně střežené pevnosti. Při pouhém pomyšlení, že si ji někdo dovolil vzít přímo pod jeho nosem, Declanovi v temných očích bleskl vražedný záblesk. Teplota kolem něj jako by klesla pod bod mrazu.

Callum spěšně přistoupil ke svému šéfovi, s hlavou uctivě skloněnou mu podal rozsvícený tablet a řekl: „Pane Thorne, toto vozidlo bylo zachyceno na záznamech z vnějšího perimetru. Vypadá přesně jako vůz pana Tobiase.“

Declan sklopil pronikavý pohled k obrazovce. Poznávací značka byla zamazaná od bláta a skrytá ve stínech, ale nápadný zakázkový fialovo-zelený lak byl nezaměnitelný. Bylo to jediné auto svého druhu v celém městě.

Obrátil svůj smrtící pohled na Arthura. „Byl dnes Tobias v sídle?“

Arthur viditelně polkl, než odpověděl: „Ne, pane. Pan Tobias se dnes k pozemku ani nepřiblížil.“

Declanovy zorničky se zúžily do nebezpečných štěrbin. Střípky skládačky do sebe rychle zapadly.

Rázným pohybem vrátil tablet zpět. „Callume, zapoj zpravodajskou síť. Okamžitě zjisti, kde se Tobias nachází.“

Na druhém konci města mezitím dodávka únosců zajela do tmavé, odlehlé uličky za luxusním hotelem.

Tobias rozrazil zadní dveře. Na tváři se mu rozevřel samolibý úsměv, když spatřil Valerii nehybně ležící vzadu.

Rozkazovačně ukázal prstem na vůdce bandy. „Ty, dones ji nahoru!“

Ranař zkřivil tvář, jak mu zlomená ruka prudce pulzovala bolestí. Zaťal zuby, přehodil si Valerii přes nezraněné rameno jako pytel obilí a tiše následoval Tobiase k soukromému výtahu. Druhý poskok zůstal v uličce na hlídce.

Když se hromotluk otočil ke dveřím zády, Valeriiny zavřené oči se prudce otevřely. Vyhlédla přes jeho široké rameno a provokativně a záměrně mrkla přímo na kumpána stojícího u dodávky.

Tomu se okamžitě vytratila veškerá barva z tváře. Rty se mu nekontrolovatelně roztřásly a hrdlo mu sevřela čirá hrůza. „V-V...“

Dveře výtahu se s cinknutím zavřely dřív, než stačil vykřiknout, a utnuly tak jeho panické varování.

O několik minut později Tobias otevřel dveře pokoje číslo 6806. Ranař bez okolků shodil Valerii na honosnou manželskou postel, dychtivý co nejrychleji uniknout z dosahu té děsivé dívky. Rychle se omluvil a z apartmá doslova vyběhl.

Tobias si ho nevšímal a vytáhl z kapsy vyzvánějící telefon. Přijal hovor se zlomyslným úšklebkem.

„Ano, přesně tak! Pokoj 6806. Pohni sebou!“

Hodil telefon na noční stolek a otočil se, aby si prohlédl svou kořist. Žilami mu proudil opojný pocit vítězství. Stál nad postelí, zcela pohlcen svými zvrácenými představami.

„Nejenže tento geniální plán pomstí Camillu, ale ještě poskvrní tu Declanovu nedotknutelnou ženušku! Jsem prostě neuvěřitelně geniální!“

Zaklonil hlavu a temně se zachechtal. Ani v nejmenším nepostřehl tichý šelest ložního prádla za svými zády.

Valerie prudce otevřela oči. Posadila se na matraci, ruce složila do klína a propalovala pohledem jeho záda. Hrobové ticho v místnosti naplnilo chladné, děsivé očekávání její nadcházející odplaty.

Tobias se pomalu otočil. Vítězoslavný úsměv mu z tváře zmizel beze stopy a nahradil ho čistý, nefalšovaný šok.