**CAMILLA**

Těžká paže mi obepnula pas jako ocelový pás a trhla mnou dozadu do zdi z čistých svalů.

Chladné ústí pistole mi narazilo do spánku. Bylo neúprosné, ledové na mé kůži a neslo s sebou trpký zápach zbraňového oleje a mosazi.

„Ani muk, nebo ti ustřelím tu tvoji hezkou hlavičku.“ Ten šepot mi zachrastil u ucha, drsný a hluboký.

Myslí se mi točily kruhy. Zrovna jsem se vyplížila nahoru, abych unikla jednomu arogantnímu kreténovi, který se mě snažil koupit jako umělecké dílo, jen abych vběhla rovnou do náruče ozbrojenému psychopatovi číhajícímu ve tmě. Tomu se říká posun k lepšímu. Skutečný splněný sen.

Naklonil se ještě blíž. Hruď měl přitisknutou naplocho k mým lopatkám a svíral mě mezi svou mohutností a zdí ložnice. Z jeho dechu táhla ostrá, trpká příchuť whisky.

„Slyšel jsi někdy o osobním prostoru? Je to revoluční koncept. Někdy si to vygoogli.“ Ta slova ze mě vypadla dřív, než je mé pudy sebezáchovy stihly zastavit.

„Cos to kurva právě řekla?“ Jeho sevření kolem mých žeber zesílilo a tisklo mě tak, až se mi dech zadrhl v hrdle.

Zaryl železnou hlaveň tvrdě do mé lebky, drtil kov o kost, až mi před očima vyrazily bílé jiskry.

„Řekl jsem ti, abys nevydala ani hlásku, a ty na mě vybalíš sarkasmus. Roztomilé. Kurva fakt roztomilé. Myslíš si, že můžeš pouštět hubu na špacír jako rozmazlená princeznička, když ti držím kvér u hlavy? Jeden záškub, jedna další chytrácká poznámka a vymaluju tuhle tapetu maroniovskou červení. Tvůj fotřík nemá dost peněz na to, aby ti koupil zavřenou rakev.“ Každou slabiku procedil s brutální zřetelností.

V hrudi se mi vzedmula manická touha se zasmát. Silvio už neměl dost hotovosti ani na okoralou kůrku chleba, natož na otevřenou nebo zavřenou rakev. Celé panství stálo na nezaplacených účtech a vypůjčeném čase.

Chladná hlaveň zůstávala přilepená k mé kůži, pevná jako kámen.

„Nepromluvíš, dokud ti neřeknu. Rozumíš?“

Jednou, ztuhle jsem přikývla. Pohnout bradou se zdálo bezpečnější než jakákoli bezhlavá odpověď, která mi ležela na špičce jazyka.

„Dobře. To už je lepší.“ Jeho hlas klesl do hlubokého vrčení, které mi zavibrovalo celou páteří.

Změnil postoj, upravil své sevření, aby si mohl prohlédnout mou tvář.

„Camilla, že?“

Znovu jsem přikývla a držela bradu v rovině.

Nástěnná lampa na protější straně místnosti zablikala a vrhla na jeho rysy roztříštěné jantarové světlo. Zastíněné tváři dominovaly vysoké lícní kosti. Ostrá, hranatá čelist v sobě držela napětí jako natažená pružina. Koutkem úst mu zacukal slabý, krutý úšklebek a pod hustým tmavým obočím seděly oči zbavené jakéhokoli slitování. Vysoký, široký a stavěný jako popravčí; vyzařoval onen druh nebezpečí, který nikdy nepotřebuje zvyšovat hlas, aby si zjednal pořádek.

„Tvůj tatínek mi dluží spoustu peněz, Camillo.“

Tatínek.

To slovo mi v uších zaznělo jako krutá pointa vtipu. Silvio pro mě nikdy otcem nebyl. Ani když jsem byla dítě a odírala si kolena o dovezené mramorové schody našeho nádvoří. Ani když mi bylo dvanáct a stála jsem před jeho stolem v návrhářských šatech a čekala na drobeček chvály, který nikdy nepřišel. Už tehdy se na mě díval jako na chybnou fakturu a jeho tón byl chladný a odmítavý. *Říkej mi Silvio,* nařídil mi. *V tomhle domě si na sentiment nepotrpíme.*

Takže jsem mu říkala Silvio. Byl to zaměstnavatel, domácí, žalářník. Náklonnost byla výdajem, který ze svých účetních knih vyškrtl dřív, než jsem vůbec začala chodit. Pokud si tenhle ozbrojenec myslel, že vyhrožováním Silviově lásce ke mně z něj vytřese jediný dolar, vybral si zatraceně špatnou rodinu.

Držela jsem jazyk za zuby a snášela jeho pohled, zatímco mi v uších bušil tep a ticho mezi námi se natahovalo.

„A teď uděláš přesně to, co ti řeknu.“ Jeho hlas byl stejně plochý a studený jako ta ocel přitisknutá k mé hlavě.

Zbraň se pohnula.

Pomalu, rozvážně hlaveň sjela z mého spánku. Vlekla se po lícní kosti a škrábala mou kůži jako zmrzlá břitva. Skouzla po linii čelisti a pak obkreslila jamku v hrdle přímo nad mým zběsilým tepem.

Zadrhl se mi dech.

Pistole pokračovala dál. Klesala pod klíční kost, nořila se níž, až těžký kov klouzal po tenkém hedvábí mých šatů. Přejel ústím přes křivku mých ňader a tlačil studenou ocel dost tvrdě na to, aby v mase zanechal důlek. Váha zbraně se usadila přímo mezi nimi, těžká a obscénní na mé hrudní kosti.

Značkoval si mě, používal hlaveň k vytyčení území jako řezník posuzující maso.

Světlo z chodby pronikající pootevřenými dveřmi se posunulo a zalilo jeho tvář v jasném detailu.

Tmavé vlasy rámovaly obličej tesaný z kamene. A ty bouřkově šedé oči – chladné, nemilosrdné a nezapomenutelné.

Znala jsem ho.

Ta vzpomínka do mě narazila a vyrazila mi dech z plic. Před měsícem.

Stála jsem ve stínu za dvoukřídlými dveřmi Silviovy soukromé pracovny. Venku bičoval sklo déšť, dost hlasitý na to, aby zamaskoval mé kroky. Silvio stál uprostřed perského koberce, ramena shrbená, vypadal menší a slabší, než jsem ho kdy viděla.

*Prosím,* koktal Silvio a hlas se mu lámal zoufalstvím, jaké v životě neprojevil. *Potřebuju jen víc času. Ještě pár týdnů, Vincenzo. Přísahám ti, že ty účty dám do pořádku. Ty peníze seženu.*

Vincenzo se nepřepíral. Nekřičel. Jen se tiše, posměšně uchechtl, než vrazil pěst do Silviovy čelisti s nechutnou přesností.

Silvio narazil do mahagonového stolu, rozmetal papíry a křišťálové karafy, než se sesypal na podlahu. Po ústech se mu rozstříkla krev, jasná a hustá na jeho bledé tváři.

*Vincenzo—* sípal Silvio z podlahy a držel se za krvácející obličej.

To byla chyba.

Vincenzo chytil Silvia jednou rukou za límec a vytáhl mého otce nahoru, až měli tváře jen pár centimetrů od sebe.

*Vincenzo Cassano,* opravil ho ten muž a hlas mu klesl do vražedného šepotu. *Když se mnou mluvíš, říkáš pane Cassano. Rozumíš mi, starče?*

Silvio zběsile přikyvoval, hrůza smyla i ten zbytek hrdosti, co mu ještě zbýval, a krev mu kapala na koberec.

A teď ten samý netvor stál v mé ložnici.

Vincenzo Cassano.

Nejsmrtelnější vymahač dluhů rodiny Cassanových. Muž, o kterém se šeptalo v zapadlých uličkách i v exkluzivních společenských klubech. Lidé tvrdili, že jediný jeho pohled dokáže donutit konkurenční bossy přepsat své podniky, své majetky i své rodokmeny. Podle pověstí muži, kteří mu zkřížili cestu, mizeli beze stopy – hození do temných vod přístavu nebo pohřbení v mělkých hrobech na severu státu. Žádné titulky v novinách, žádné policejní zprávy, jen prázdné židle tam, kde dřív sedávali mocní muži. Vybíral dluhy jako řezník ořezávající lůj: čistě, brutálně a bez výčitek. Když dlužníkovi došla hotovost, vzal si platbu v mase.

A teď měl zbraň přitisknutou k mé hrudi, širokou hrudí mě tísnil u zdi a dechem se mi otíral o ucho.

„Camilla Maroni,“ zamumlal a převaloval mé jméno na jazyku jako drahé víno, u něhož váhá, zda ho polknout, nebo vyplivnout. „Poslední zástava, která Silviovi ještě zbyla.“

V hrdle mi zachrastil temný, hořký smích.

*Zástava.* Samozřejmě. Z dekorativní, nepoužitelné Silviovy dcery jsem se stala konečným platidlem na propadlém účtu. Silvio pravděpodobně nasekal miliony v honbě za špatnými investicemi a hazardem s vysokými sázkami a já byla tou cenovkou visící na jeho chybách.

Vincenzo přenesl váhu a táhl ústí zbraně středem mého hrudního koše dolů. Ten pohyb byl pomalý a vykalkulovaný, kopírující přesnou dráhu, kterou by kulka proletěla mým srdcem. Pak hlaveň z mé kůže zvedl a dopřál mi centimetr prostoru.

Nasála jsem vzduch do hladovějících plic, ale nebezpečí neubylo. Kov se dál vznášel kousek od mé hrudi, pevný v jeho zjizvené ruce.

Rty se mu roztáhly do krutého úsměvu a pomalu, posměšně na mě mrkl.

„Doručíš pro mě vzkaz, zlatíčko.“

„Nejsem tvoje zlatíčko. Neříkej mi tak.“ Ta slova vyšla ostře a jedovatě; má hrdost se odmítala vzdát i s vrahem v mém bezprostředním prostoru.

Jeho úsměv se rozšířil a v očích mu temně pobaveně zajiskřilo nad mým vzdorem.

„Vážně, zlatíčko?“

„Poslouchej mě, ty arogantní—

„Pššt.“

Pevně mi přitiskl stranu ukazováku v rukavici na rty a s blahosklonnou lehkostí mě umlčel. Ve stejnou chvíli mu pravá ruka škubla vzhůru. Těžká železná hlaveň vyjela zpět po mé hrudi, podél hrdla a znovu tvrdě spočinula na mé lícní kosti.

Srdce mi tlouklo o žebra jako uvězněný pták. Každý úder bušil tak silně, až jsem si byla jistá, že cítí vibrace procházející ocelí přímo do jeho dlaně.

„Já nejsem— pokusila jsem se couvnout a zuby se mi kolem těch slov sevřely.

„Drž kurva hubu a poslouchej.“ Jeho tón klesl do ploché, vražedné polohy, která mi zmrazila krev v žilách.

Sklonil se, až měl ústa těsně u mého ucha, a žár jeho kůže ostře kontrastoval s ledovou ocelí na mé tváři.

„Vyřídíš můj zkurvenej vzkaz.“

Ocel přitlačila silněji a pohmoždila citlivé maso pod mým okem.

„Ten vzkaz,“ zašeptal a vychutnával si každé slovo, „je pro tvého otce.“

Do žaludku mi jako olovo padla hrůza.

Poslíček. Dělal ze mě svou osobní holku pro všechno a vrhal mě přímo doprostřed krevního dluhu.

Seru na Silvia. Seru na tenhle dům. A seru na celý svůj život.