**CAMILLA**

Těžká železná hlaveň působila jako kus ledu přitisknutý k mé pohmožděné lícní kosti.

Má ložnice připomínala zmenšující se klec. Karmínové závěsy byly zatažené proti noci a blokovaly jakoukoli stopu měsíčního svitu, takže jeho drsné rysy osvětlovala jen mdlá záře mé noční lampičky. Stíny se držely ostrých úhlů jeho čelisti a tmavé látky jeho obleku na míru. Zírala jsem na něj, uvězněná mezi pevnou plochou zdi ložnice za zády a nepohnutelnou stěnou jeho mohutné hrudi.

Kdykoli se mi hruď zvedla zběsilým nádechem, poničené hedvábí mé noční košile se otřelo o klopu jeho saka. Důvěrnost toho kontaktu byla odporná. Byl to vymahač dluhů, bezohledný vykonavatel, který obchodoval s krví a strachem. Vidět ho uvnitř své svatyně, jak nade mnou stojí s ležérní smrtonosností, ve mně zvedalo žluč. Ty bouřkově šedé duhovky nemrkaly a postrádaly jakékoli lidské slitování. Vyzývaly mě, abych se mu vzepřela. Vyzývaly mě, abych ucukla před smrtící zbraní, jež mi prakticky vypalovala cejch do tváře. Ovinula mě ostrá vůně drahé whisky, mísící se s trpkým pachem střelného prachu ulpívajícím na jeho šatech.

„Vyřídíš můj vzkaz, hrdličko. A vyřídíš ho přesně tak, jak ti řeknu. Žádné otázky. Žádné chyby.“

Sevřela jsem čelisti a odmítla mu dát slovní odpověď. Zuby mi skřípaly až ke kořínkům.

Vzkaz. Snižoval mě na obyčejného poslíčka v mafiánském sporu.

Svezl ústí zbraně z mé lícní kosti dolů. Ocel vykreslila pomalou, rozvážnou dráhu podél mé ostré čelisti. Odmítla jsem vydechnout leknutím. Přinutila jsem se snášet mrazivý kov zařezávající se mi o zlomek milimetru do kůže. Tlačil právě tak silně, aby mi připomněl, že drží můj život v ohbí svého ukazováku. Nejenže kreslil linku; mapoval si své teritorium a přivlastňoval si mou hrůzu.

Koutky úst se mu zkroutily do dravého úsměvu. Ten výraz však do jeho kamenných očí nedosáhl.

„Řekni svému drahému tatínkovi tohle. Jestli má peníze na to, aby je vyhazoval za tuhle maškarádu, tak má kurva i peníze, které mi dluží. Čas mu dochází. Chci zpátky každý halíř, který ukradl, do posledního centu. Už žádné odklady. Žádné výmluvy. Do. Posledního. Centu.“

V uších mi hučel tep a ohlušoval mě vůči tichu panujícímu ve zbytku domu. Sevřela jsem ruce v pevné pěsti podél těla, abych zastavila třes. Nehty se mi zaryly hluboko do měkkých dlaní. Potřebovala jsem si způsobit bolest, jen abych se ukotvila v realitě. Můj otec Silvio strávil celý život utíkáním před následky. Den co den seděl ve své přepychové pracovně, pil skotskou z dovozu a prohrával v kartách majetky, které mu nepatřily. S lidmi zacházel jako s postradatelným majetkem. Teď k našemu prahu dorazila zrůda žádající odplatu a Silvio byl k nenalezení.

Byla jsem to já, kdo platil mýtné. Byla jsem to já, zahnaná do kouta ve své ložnici s nabitou zbraní zarývající se mi do masa.

Odtlačila jsem jeho ruku od své tváře. Stálo mě to veškerou sílu, abych paži toho vraha odstrčila stranou. Překvapení v jeho očích trvalo jen zlomek vteřiny, než mu na tvář znovu dopadla chladná maska.

„Nebo co?“ vyštěkla jsem a hlas jsem měla daleko pevnější než své splašené srdce.

„Nebo si od něj vezmu něco daleko cennějšího. Něco, co už nikdy nedostane zpátky. A až to udělám, budeš si přát, aby mi prostě zaplatil.“

Z hrdla se mi vydral drsný smích. Vůbec mého otce neznal, pokud si myslel, že taková hrozba má nějakou váhu. Zvedla jsem bradu a vystavila dlouhý, zranitelný sloup svého krku jeho zornému poli.

„Hodně štěstí. Pro něj není nic drahocenné. Nic pro něj není důležitější než jeho peníze.“

Oči se mu zúžily do nebezpečných štěrbin.

„Opravdu?“

„Ano. A proč bych měla být tou, kdo tvůj vzkaz doručí, zrovna já? Proč nepřijmeš tu zatracenou odpovědnost a nedoručíš ho sám? Nebo ještě líp, zavolej mu na ten jeho posranej mobil!“

Metala jsem po něm ta slova jako skutečné dýky. Strach hlodající v mé hrudi se proměnil v žhnoucí žár. Tváře mi hořely narůstající frustrací. Byla jsem unavená z placení za Silviovy hříchy. Měla jsem po krk násilnických chlapů v tmavých oblecích, kteří s tímto domem zacházeli jako se svým soukromým hřištěm.

Vincenzo změnil postoj. Udělal pomalý krok vpřed. Těžké podrážky jeho kožených bot nevydaly na hustém perském koberci ani hlásku. Zbývající centimetr prostoru mezi námi zmizel. Zahalil mě dusivý žár jeho těla a vytvořil agresivní kontrast s chladným vzduchem v místnosti. Zbraň se z mého prostoru ani na okamžik nevychýlila.

„Když půjdu za tvým otcem, nebudu tak velkorysý jako k tobě. Nebudu jen doručovat vzkaz. To ne. Postarám se, aby pocítil každou unci následků za to, že mi zkřížil cestu. Postarám se, aby přesně pochopil, co se stane, když mě někdo okrade. Moje pěsti budou mluvit za mě. Přinutím ho litovat každého centu, který kdy schoval, každé lži, kterou kdy vypustil z huby. Zlomím ho, kousek po kousku, dokud z něj na podlaze nezbude nic než rozbitá schránka.“

Naklonil se ještě blíž. Jeho horký dech mi omýval citlivou kůži ucha.

„A pak se postarám, abys byla přivázaná k židli a na to celé se dívala.“

Jed v jeho hlase se mi vplížil přímo do žil. Vykreslil hrůzný obraz. Vzhledem k brutální pověsti mužů v našich kruzích jsem o jeho upřímnosti nepochybovala ani na jedinou vteřinu. Přerazil by Silviovi kosti. Rozmašíroval by mého otce na krvavou kaši, aniž by se zapotil nebo si ušpinil bílou košili.

„Vážně? Držet mi zbraň u hlavy se v tvém pojetí počítá jako velkorysost? Máš hodně zvrácenou definici milosrdenství.“

Na ložnici padlo dusivé ticho.

Absence jakéhokoli zvuku zesílila zběsilé bušení mého srdce. Zbraň se vznášela v malém prostoru mezi námi. Mířila přímo na mé srdce. Po dlouhý, trýznivý úder jsem si myslela, že jsem přestřelila. Myslela jsem, že spoušť cvakne a ukončí mou bídnou existenci přímo tady na téhle podlaze.

Místo toho se pohnul.

Naklonil se dopředu, až měl obličej jen pár centimetrů od mého. Dech mi ovanul tvář, příval horka, který mi vyslal náhlý, nevítaný mráz přímo po páteři. Zbraň sklouzla níž. Přiložil studenou ocel přímo na křivku mého prsu. Obkreslil měkké, vzedmuté maso s rozvážnou, trýznivou přesností. Těžký kov se zaryl do tkáně a přejel přes bradavku s ponižujícím, zneucťujícím pocitem vlastnictví. Kousla jsem se do jazyka, abych nevykřikla. Z té naprosté nehoráznosti jeho počínání se mi vařila krev, a přesto mi hrůza ochromila údy.

V hloubi jeho hrudi temně zarachotil smích.

„Ale no tak, hrdličko, vážně by ses měla naučit ovládat ten svůj jazýček. Vůbec netušíš, s kým doopravdy jednáš.“

Ta slova mě měla vyděsit. Měla mi připomenout, že se může dotýkat mého prsu smrtící zbraní a já nemohu udělat nic, abych ho zastavila. Mohl narušit můj prostor, zmapovat mé tělo nábojovou komorou, a já byla jen rukojmím jeho rozmarů. Třesavě jsem se nadechla a pach střelného prachu mě pálil v krku. Přinutila jsem se necuknout, zatímco zbraň pokračovala ve své pouti po mé kůži.

Zlostně jsem na něj pohlédla.

„Myslíš si, že mě dokážeš vystrašit?“

Z jeho úšklebku zmizely veškeré stopy temného pobavení. Proměnil se v čistý led. Vypadal jako vrcholový predátor shlížející na zahnanou kořist.

„Vystrašit tě? Ale hrdličko. Kdybych tě chtěl vystrašit... už bys dávno křičela.“

Jeho hlas klesl do vražedného šepotu. Současně s tím zbraň sklouzla po mém trupu ještě níž. Přejela přes hedvábí noční košile na mém břiše. Dosáhla křivky mého holého stehna. Táhl studenou hlaveň po kůži a pohyboval se s mučivou pomalostí. Ledový dotek byl ostrým kontrastem k mé planoucí kůži. Zatlačil ústím zbraně přímo pod okraj mých krajkových kalhotek. Ocel se přitiskla k mé pánevní kosti a troufale vklouzla pod tenkou látku.

Vyvinul vytrvalý tlak směrem dolů. Bylo to záměrné. Byla to vykalkulovaná, ponižující přehlídka dominance. Srdce mi bušilo do žeber jako polapený pták bijící křídly o mříže klece. Ty vibrace byly tak intenzivní, že jsem si byla jistá, že je cítí skrz tu zbraň. Hrál si s mou myslí. Zkoušel mé hranice a zjišťoval, jak hluboko do mého osobního prostoru může nabitou zbraň vstrčit, než se rozsypu na milion uplakaných kousků. Chtěl, abych ho prosila, ať přestane. Chtěl, abych se zlomila pod fyzickou i psychickou tíhou jeho vpádu.

Odmítla jsem mu to potěšení dopřát.

Sevřela jsem pěsti ještě pevněji. Soustředila jsem se na ostré zařezávání nehtů do dlaní. Nutila jsem drsný vzduch dovnitř a ven z plic, abych rozehnala mlhu paniky zatemňující můj mozek.

„Podívejte se, pane Vincenzo Cassano.“

Ta slova se mi vydrala z hrdla. Všechen svůj zbývající oheň jsem vložila do pevného, neústupného pohledu.

Úšklebek se mu vrátil na rty. Byl temný, vševědoucí a arogantní. Držel své bouřkově šedé oči uzamčené na mém pohledu a zdálo se, že čte každou zběsilou myšlenku míhající se za mými zorničkami. Líbilo se mu, že jsem vyslovila jeho celé jméno nahlas.

„Á, takže si mé jméno pamatuješ. Pověz mi, hrdličko, zdálo se ti o mně?“

Zavrněl tu otázku jako smrtící šelma. Zbraň opsala línou dráhu zpět po mém stehně a vyklouzla zpod lemu mých kalhotek. Tlak nikdy nestačil k tomu, aby způsobil skutečnou fyzickou bolest, ale ta psychologická válka zasahovala hlouběji než jakýkoli nůž.

V žaludku se mi sevřel uzel čistého vzteku.

„Cože? Ne! Samozřejmě že ne!“

Úšklebek na jeho tváři přerostl v cosi mistrného. Byla to silná směs ryzí krutosti a magnetické přitažlivosti. Pohled na ni mi žilami prohnal novou vlnu horka. Nebyla to touha. Byl to čistý, nefalšovaný vztek.

„Hm, jaká škoda.“

Výsměch v jeho šepotu pokryl celý ten malý prostor. Dech mi znovu pohladil tvář. Přitáhl se ještě blíž. Rty se mu vznášely pouhé centimetry od mých úst. Ta blízkost byla nebezpečným příslibem.

„Protože hrdličko, kdybych byl v tvých snech... probouzela by ses a prosila o víc.“

Ta naprostá arogance jeho prohlášení přetrhla poslední nit mého sebeovládání. Myslel si, že ho jeho zastrašování a temné kouzlo dělají neodolatelným. Myslel si, že jsem jen další slabý pěšec v téhle mafiánské hře, kterého lze svést a odhodit.

„Kdybys byl v mých snech, byly by to noční můry.“

Vyplivla jsem ta slova přímo do jeho tváře. Hlas se mi třásl nesmírnou silou mého přesvědčení. Vrhla jsem tu výzvu přímo do otevřeného prostoru mezi námi a odvážila ho, aby se mě dotkl znovu.

Pomalu vydechl. Naposledy nasadil ten k zbláznění tajemný úsměv. Pak sklonil zbraň. Ustoupil dozadu a stáhl se do temných stínů u okna mé ložnice.

Těžká, impozantní přítomnost spadla z mého těla. Teplota v místnosti klesla o deset stupňů ve vteřině, kdy žár jeho těla zmizel. Hladově jsem do sebe nasála obrovský doušek vzduchu.

„A teď si myslím, že bys měl odejít, než tě uvidí můj otec se svými muži a provrtají ti hlavu kulkou.“

Naklonil hlavu na stranu. Prohlížel si mě ze stínů. Pohledem prodléval na mé rozpálené tváři s krutým druhem zvědavosti. Vychutnával si doznívající stopy strachu, které jsem se tak usilovně snažila skrýt. Úšklebek na jeho rtech se pomalu a rozvážně přiostřil, zatímco bouřkově šedé oči se zúžily právě tak, aby mi po kůži přeběhla nová vlna děsu.