**CAMILLA**

Ostrý úšklebek přetrvávající na jeho rtech nepolevil. Má výhrůžka visela v těžkém vzduchu ložnice, dutá a ubohá tváří v tvář drtivé síle jeho přítomnosti. Hluboko v hrdle se uchechtl. Ten temný, pobavený zvuk se mi plazil po kůži a posílal mi po páteři čerstvý mráz. Vystoupil ze stínů kupředu a smazal vzdálenost, kterou jeho předchozí ústup právě vytvořil. Jeho plynulé pohyby v sobě nesly nenucenou ladnost dominantního predátora zahánějícího do kouta velmi pošetilou kořist.

„Á, hrdličko, ty si myslíš, že mě tohle děsí? Stál jsem tváří v tvář chlapům s bouchačkami a noži, a pořád stojím na nohou. Tvůj otec není nic víc než vzdálené zahřmění za letního dne. Hlučný, ale neškodný.“

Stopa tichého humoru z jeho ostrých rysů zmizela ve vteřině, kdy ta slova opustila jeho ústa. Pohnul se s alarmující rychlostí a překlenul poslední mezeru mezi námi. Přitiskl ocelovou hlaveň své zbraně přímo na mou tvář. Mrznoucí kov se zařízl do mé rozpálené kůže a přinutil mě pootočit bradu mírně do strany. Plíce se mi v hrudi zasekly. Vtrhla jsem do sebe trhavý nádech, který chutnal po střelném prachu a drahé kolínské. Neúprosné hlubiny jeho bouřkově šedých očí se uzamkly na mých. Zírala jsem na zubatou jizvu táhnoucí se těsně nad jeho obočím. Viděla jsem slabý, tmavý stín strniště lemujícího jeho neústupnou čelist. Muž, který na mě hleděl, byl netvor rozhodující se, zda mi vyrve hrdlo, nebo si bude se svým jídlem ještě hrát.

„Nemyslím si, že chápeš, v jakém jsi postavení, hrdličko. Ty mě nebudeš zkoušet. Nebudeš mě provokovat. A už vůbec mě kurva nebudeš vyzývat.“

Ta slova vyšla tiše a prořízla vzduch jako pomalá břitva. Odtáhl těžkou zbraň od mé čelisti. Ústí opsalo pomalou, odpornou dráhu po mém trupu. Táhl studený kov níž, minul pas a otřel se o křivku mého zadku. Ten mrazivý dotek vyslal novou vlnu hrůzy, která se mi usadila hluboko v žaludku. Kůže mi pod látkou šatů hořela odporem. Fyzické narušení mého prostoru bylo vykalkulovaným úderem. Používal zbraň k mapování mého těla a upevňoval svou nezpochybnitelnou dominanci v této místnosti. V uších mi burácel tep a přehlušoval slabé zvuky orchestru hrajícího až dole v přízemí. Pod ryzím děsem však v mých žilách planula horká jiskra hněvu.

„Nemáš ani ponětí, čeho jsem schopen.“

Jeho tón v sobě nesl smrtící příslib. Pouhou silou vůle jsem udržovala rovnoměrný dech a zlostně hleděla na vysokého mafiánského bosse. Ve mně se mýlil. Přesně jsem věděla, čeho je Vincenzo Cassano schopen. Vzpomínala jsem si na ten odporný pohled na Silvia krvácejícího po celém svém drahém mahagonovém stole před pouhým měsícem. Můj otec byl zřízen na kaši jedinou brutální ranou. Slyšela jsem horečné šeptání služebných drbících na chodbách. Sdílely tlumené zkazky o bezohledném vykonavateli, který dokáže jediným telefonátem nechat dýchající lidské bytosti zmizet z povrchu zemského. Věděla jsem, že jméno Cassano si vynucuje poslušnost čistým krveprolitím. Dokonce i se zbraní otírající se o mé tělo jsem se odmítala krčit strachy. Zatlačila jsem strach hluboko do útrob. Pokud stál v mém pokoji, aby vybral dluh, musela jsem vyjednávat. Musela jsem jednat jako žena, která má v rukou skutečnou páku.

„Říkal jsi, že ti dluží peníze? Kolik to je? Třeba bychom mohli vymyslet splátkový kalendář.“

Přinutila jsem se položit tu otázku s kamennou tváří. Snažila jsem se zamaskovat těžké zoufalství, které mi křivilo hlas. Hluboko uvnitř jsem věděla, že je to ubohá, mizivá šance. Sotva jsme přežívali. Minulý týden jsem prodala vlastní auto, jen abych pokryla předchozí krvavý průšvih, do kterého se namočil Cole, a vyčerpala každý poslední cent, co jsem měla, abych ho udržela naživu. Nezbyly nám žádné peníze, se kterými by se dalo smlouvat. Silvio byl příšernou omluvou pro otce ode dne, kdy jsem se narodila. Matka odešla ze dveří a opustila nás dřív, než jsem si vůbec stihla vytvořit pevnou vzpomínku na její tvář. Silvio mě vláčel po bezpočtu špinavých barů a zakouřených doupat a nutil mě večeřet zvětralé arašídy. Dětství jsem strávila sledováním toho, jak rozhazuje masivní rodinné dědictví na dostizích a cinklých hrách. Bezhlavě sázel peníze, které nikdy neměl. Hnal se za obrovskými ztrátami, dokud mu nezbyly jen prázdné ruce.

Cokoli žalostného, co tento měsíc dokázal seškrábat z podlahy, vyletělo komínem na té absurdní slávě, která se právě teď odehrávala pod našima nohama. Uspořádal pro mě okázalou narozeninovou oslavu za kradené peníze a spřádal plány, jak mě provdat za toho odporného slizouna, jen aby si vyčistil účetní knihu. Ochotně se mnou zacházel jako s levným zbožím na dražbě pro nejvyšší nabídku. Silvio mě svým nekonečným řetězcem hloupých rozhodnutí zatáhl přímo do zaměřovačů podsvětí. Ať jsem se ho snažila zachránit sebevíc, díry v jeho potápějící se lodi jsem nikdy nedokázala ucpat.

Vincenzo si odfrkl. Pomalu zavrtěl hlavou a shlížel na mě s neskrývaným opovržením.

„Silvio Maroni už všechna svá záchranná lana spálil.“

Udělal ke mně další krok. Hustý vzduch mezi námi praskal narůstajícím napětím. V jeho černých zorničkách jsem viděla nebezpečný záblesk vzteku. Čelist se mu zaťala v tuhých, impozantních liniích. Svaly pod kůží se mu napjaly v hrozivé ukázce potlačovaného násilí. Stál až příliš blízko. Sledovala jsem, jak si švihem zápěstí ležérně upravil drahý manžetový knoflíček.

„Nasral spoustu lidí, a mě obzvlášť. A věř mi, já nejsem zrovna odpouštějící typ.“

Jed v jeho hlubokém hlase pronikl mými mentálními hradbami. Krutá realita Silviovy poslední hazardní pohromy mi plnou vahou dopadla na ramena. Vincenzo nebyl bankéř. Nepřijme splátkový kalendář ani upřímnou omluvu. V mé ložnici stál sám ďábel a já uvízla uprostřed pasti, kterou nastražil můj vlastní otec. Přitiskla jsem dlaň naplocho k hrudní kosti a přála si, aby ta palčivá bolest kolem srdce polevila. Horké, frustrované slzy se mi draly do řas. Prudce jsem zamrkala, abych je zahnala. Dát před tímto predátorem najevo slabost by k ničemu nevedlo. Natáhla jsem roztřesenou ruku do prázdného prostoru mezi námi, zoufale toužíc najít nějaké řešení, než mi bezmocně klesla k boku.

„Jen mu dej čas. Prosím, najdeme způsob, jak to vyřešit.“

Těžké, dusivé ticho se natáhlo do nesnesitelné věčnosti. Ten klid na má ramena tlačil ze všech čtyř koutů ložnice. Vincenzo zíral na mou svěšenou ruku. Posuzoval mou zoufalou prosbu s výrazem vytesaným z čistého ledu. Bez jakéhokoli varování ucouvl. Zbraň se zvedla z mého těla, ale jeho neúprosný pohled z mé tváře ani na vteřinu neuhnul.

„Chceš čas? Fajn. Máš čtyřiadvacet hodin.“

Jeho hluboký hlas klesl o celou oktávu. Zněl chladněji a mnohem odtažitěji, rozléhal se ložnicí jako soudce vynášející konečný rozsudek smrti.

„Doruč ten vzkaz svému otci. Slovo od slova. Mějte ty peníze připravené. Pokud selžeš, přesně jak jsem tě varoval, vezmu si to jediné, co je mu nejdražší. A jakmile to bude pryč, už nebude cesty zpátky.“

Čistá tíha té hrozby mi narazila do hrudi jako těžký kamenný kvádr. Význam za jeho temnými slovy byl naprosto jasný. Otočil se ke mně širokými zády a zamířil k východu z ložnice. Husté stíny se semkly kolem jeho vysoké postavy, jako by jeho nebezpečnou přítomnost vítaly. Než jeho ruka dosáhla na zárubeň, zastavil se. Ohlédl se přes rameno. Rty se mu zkroutily do uhrančivého, nelítostného úsměvu.

„Brzy se uvidíme, hrdličko.“

Dřevěné dveře zaklaply. Drtivý tlak v místnosti zmizel v přesné vteřině, kdy jeho vysoká postava zmizela na chodbě. Rozklepaná kolena pode mnou povolila. Zhroutila jsem se na dřevěnou podlahu a tvrdě dopadla na ruce a nohy. Mé tělo zaplavil obrovský propad adrenalinu a zanechal za sebou jen prázdnou, chvějící se schránku. Pevně jsem objala přitažená kolena a lapala po velkých doušcích kyslíku. Prsty se mi třásly bez jakékoli kontroly. Pro křehkou naději už nezbylo místo. Bez sebemenšího stínu pochybností jsem věděla, že Vincenzo Cassano nežertuje.