**CAMILLA**

Těžká dvoukřídlá vrata velkého tanečního sálu povolila pod mýma rukama a já se ocitla v záplavě třpytivých světel a ohlušující hudby. Orchestr hrál pomalý valčík, jehož hladký, melodický rytmus se linul teplým vzduchem, nic z toho však nedokázalo rozehřát led, který mi svíral kosti. Srdce mi bušilo do žeber jako polapené zvíře. Krutá slova, jimiž se se mnou Vincenzo Cassano rozloučil, mi stále zněla v uších a těžkla příslibem krveprolití. Čtyřiadvacet hodin. To byl veškerý čas, který mému otci zbýval, než se ďábel vrátí vybrat svůj dluh.

Třesoucími se prsty jsem si uhladila šaty a vykročila do davu. Pod masivními křišťálovými lustry se třpytily diamantové náhrdelníky a hedvábné róby šustily o leštěné podlahy, zatímco nejnebezpečnější muži Chicaga popíjeli archivní šampaňské. Nikdo z nich netušil, jak blízko je strop ke zřícení. Usmívali se a vyměňovali si zdvořilosti, naprosto neteční k faktu, že Vincenzo proklouzl kolem jejich ozbrojených stráží jako přízrak.

Očima jsem prohledávala rozlehlý sál, dokud jsem ho nenašel.

Silvio stál u soukromého baru u mramorové kolonády a v ruce držel křišťálovou sklenku skotské. Hned vedle něj stál Damian Navarro v bezchybně střiženém obleku a pozoroval místnost líným, vypočítavým pohledem dravce. Jak jsem se na ně z dálky dívala, Silvio zaklonil hlavu a zasmál se.

Z toho zvuku se mi zvedl žaludek. Byl to dutý, chlubivý smích, ze kterého čišela falešná sebedůvěra muže, jenž si myslel, že je nedotknutelný. Jak tam mohl stát a pít, když naše životy visely na vlásku? Vincenzo prošel přímo přes ostrahu našeho sídla, vnikl do mé ložnice a přitiskl mi k hrudi chladnou zbraň, a přesto se Silvio choval, jako by mu patřilo celé město. Byl slepý, hluchý a utápěl se ve vlastních bludech.

Zrychlila jsem krok, proplétala se hloučky smějících se hostů, až jsem dorazila k vysokému stolu, u kterého stáli.

„Silvio, musím s tebou hned teď mluvit. Je to naléhavé.“ Můj hlas byl ostřejší, než jsem zamýšlela, a prořízl šum jejich rozhovoru.

Silvio mi sotva věnoval pohled. Zakroužil jantarovou tekutinou ve sklence a ve tváři se mu okamžitě usadilo podráždění. „Na dámských toaletách ses zdržela dost dlouho. Přivedl jsem tě sem, abys udělala dojem, ne abys mizela, když se vyjednává obchod.“

Chytila jsem ho za tmavou vlnu rukávu saka, zoufale toužící odtrhnout jeho pozornost od baru. „Poslouchej mě, Silvio. Vincenzo Cassano byl v domě. Máme čtyřiadvacet hodin, než se vrátí a všechno zničí. Musíš mu zaplatit.“

Silvio mi ruku vytrhl, čelist mu ztuhla a střelil varovným pohledem přes mramorovou podlahu. „Ztiš hlas, Camillo. Ať už sis v hlavě vymyslela jakékoli rodinné drama, počká to, až budeme doma. Teď dlužíš panu Navarrovi tanec.“

„Silvio, slyšels vůbec jediné slovo z toho, co jsem právě řekla?“ naléhala jsem a hrudník se mi sevřel, jak mi panika stoupala do hrdla.

Silvio ke mně lhostejně mávl rukou, jako by odháněl otravnou mouchu bzučící kolem ucha. „Běž tančit s panem Navarrem. Tvoje malicherné stížnosti probereme později.“

Otočil se k Damianovi a jeho tenké rty se zvlnily do uhlazeného, podlézavého úsměvu. „Damiane, vezměte si ji. Zjistíte, že je vynikající tanečnice. Jsem si jistý, že na vás udělá dojem.“

V hrudi se mi vzedmula vlna odporu. Pro Silvia jsem nikdy nebyla dcerou, která potřebuje ochranu. Byla jsem ozdoba, příhodné rozptýlení, kterým se mohl chlubit před muži s hlubšími kapsami.

Než jsem se stihla odtáhnout a donutit Silvia, aby mě poslouchal, kolem mého zápěstí se pevně sevřely teplé, suché prsty.

Damian vykročil kupředu, jeho vysoká postava se nade mnou tyčila a mé smysly zaplavila vůně cedru a drahé kolínské. „Smím prosit, Camillo? Bylo by hrozně nevychované nechat taneční parket čekat.“

Jeho stisk nebyl prosbou; byl to svěrák. Pohlédla jsem zpět na Silvia a očima ho prosila, aby dostal rozum, aby procitl a uviděl hrob, který pro naši rodinu vykopal. Silvio se však jen otočil zpátky k baru, ignoroval mě a pokynul barmanovi, aby mu znovu nalil.

Polkla jsem žluč stoupající do krku a nechala Damiana, aby mě odvedl do středu parket. Jeden tanec. Dám mu tenhle jeden mizerný tanec a pak Silvia odtáhnu z tohohle sálu za límec, pokud to bude nutné, abych nám zachránila krk.

Pod zlatavým světlem kolem nás kroužily páry, netečné k bouři, která se mi rozpoutala v hrudi. Damian se ke mně otočil čelem a v jeho tmavých očích se majetnicky zablesklo pobavením. Ani nečekal na mé svolení, vsunul pravou ruku kolem mého pasu a tvrdě si mě přitáhl k hrudi.

Náraz mi vyrazil dech z plic. Jeho hruď byla neústupná, žár jeho těla dusivý, jak mě začal vést do rytmu valčíku.

Damian sklonil hlavu, rty se téměř dotýkal mých vlasů a zašeptal: „Uvolni se, drahá. Na tak půvabný valčík jsi až příliš napjatá. Lidé by si ještě mohli pomyslet, že se v mé společnosti necítíš dobře.“

„Nejsem tu proto, abych s tebou hrála hry, Damiane. Nech si ruce tam, kde mají být.“ V jeho sevření jsem celá ztuhla a odmítala se podvolit jeho vedení.

Damian se tiše zasmál, ten zvuk byl hladký a blahosklonný. „Ale no tak, nebuď tak upjatá, Camillo. Trocha tření ještě nikomu neublížila.“

Jeho ruka se pohnula. Místo aby spočívala způsobně na mých žebrech, sklouzla jeho široká dlaň pomalu po oblouku mé páteře. Klesala níž, přes kříž, až se jeho prsty usadily přímo na mém zadku.

Než jsem stačila zpracovat tu nehoráznou drzost, prsty se zaryly a bezostyšným, těžkým tlakem stiskly mé pozadí přes tenké hedvábí šatů.

Za žebry mi vybuchl ryzí hnus. Pod dotykem jeho troufalých prstů se mi zježila kůže a horká vlna zuřivosti spálila přetrvávající chlad Cassanových výhrůžek.

„Dej ty pracky pryč z mého zadku.“ Naklonila jsem se těsně k němu a zasyčela ta slova přímo do jeho ucha, se zuby zaťatými tak pevně, až mě bolela čelist.

Odtáhla jsem se, abych se mu podívala do očí, a nechala všechen jed, co ve mně byl, vytrysknout do pohledu – troufla jsem si ho vyzvat.

Damian ani nemrkl. Rty se mu roztáhly do pomalého, zlomyslného úšklebku, který mu dosáhl až do temných koutků očí. Nespěchal, nechal prsty sklouznout pryč mučivě pomalým tempem a vrátil je zpět na můj bok, jen aby mi připomněl, že se pohne pouze tehdy, kdy sám uzná za vhodné.

Damian se sklonil a jeho hlas klesl do zlověstného šepotu, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz. „Možná bys měla krotit ten svůj temperament, drahoušku. Kvůli tomuhle jedu je až příliš lákavé vyzkoušet, jaký tlak je potřeba k tomu, abych tě zlomil.“

Hudba zesílila, housle naříkaly nad šumem smetánky, jak jsme se točili v širokém kruhu poblíž středu místnosti. Cítila jsem se jako zvíře lapené v pasti, dusící se pod těžkou vůní jeho kolínské a krutou tíhou jeho pohledu.

„Víš co, Damiane? Je mi jedno, jakým obchodem před tebou můj otec mává, nebo jaké sliby ti šeptal nad skotskou. Ujasněme si hned teď jednu věc. Já nejsem součástí dohody.“ Mluvila jsem jasně a nechala svůj hlas proříznout orchestrální šum jako břitva.

Damian povytáhl tmavé obočí a ve tváři se mu usadil nesmírně krutý a uspokojený výraz. Nepustil mě. Místo toho sevřel paži kolem mých žeber ještě pevněji a přitiskl mě těsně k přední části svých kalhot, dokud mezi našimi těly nezbyla ani píď místa.

Sklonil tvář, jeho horký dech mi otíral boltec ucha, když promluvil nízkým, jedovatým tónem: „Ale jsi, Camillo. Jenom ti to ještě nedošlo. Tvůj otec tě nabídl na stříbrném podnose, aby si zajistil mou podporu, a já nejsem muž, který by odcházel od rozdělaného obchodu. Tak proč si neušetříš ponížení a nebudeš se chovat hezky?“

Jako by se svět přestal točit. Hudba utichla v tlumený hukot a pod nohama se mi propadla podlaha.

Nabídnuta na stříbrném podnose.

Obchod.

Ta hrůza mě zasáhla jako fyzická rána do hrudní kosti a vyrazila mi z plic každičký zbytek kyslíku. Silvio mě neodmítl proto, že byl roztržitý. Neignoroval Vincenzovu hrozbu z pošetilé pýchy. On už mě prodal. Vyměnil své vlastní tělo a krev s Damianem Navarrem, aby si vyrovnal účetnictví a udržel kapsy nadité penězi.

V žaludku se mi vzepjala nevolnost, hořká a pálivá. Stočila jsem hlavu k okraji tanečního sálu a mé zoufalé oči pátraly v moři tanečníků, dokud se nezachytily Silvia.

Stále se opíral o bar a sledoval, jak tančíme. Když se naše pohledy střetly, Silvio neuhnul studem. Ani necukl. Místo toho se po jeho ošlehané tváři rozlil samolibý, vítězoslavný úsměv. Pozvedl křišťálovou sklenku naším směrem, zvedl ji vysoko v tichém, odporném přípitku na oslavu uzavření své transakce.

Zrada mi probodla srdce, ostrá a smrtící. Za očima mě pálily slzy bezmocného vzteku, zatímco muž, který mě vychoval, připíjel na moji zkázu.

„Pusť mě.“ Oběma rukama jsem zatlačila do Damianovy široké hrudi, zoufalá ve snaze vytrhnout se z jeho odporného objetí.

Damian se jen uchechtl, jeho stisk se sevřel jako železná obruč a přitáhl si mě ještě pevněji.