**CAMILLA**

Damianovo sevření kolem mého pasu zesílilo, prsty se mi zaryly do citlivého masa těsně nad bokem. Ten prudký tlak mi v boku vyvolal ostrou bolest, ale odmítla jsem cuknout. Přitiskla jsem dlaně na pevnou linii jeho hrudi a bojovala o kousek prostoru, ale on si mě jen přitáhl ještě blíž.

„Myslíš, že mám zájem o partnerství s tvým otcem? Jeho peníze nepotřebuju. Ale tebe, Camillo…“

Hlas mu klesl, jeho horký dech mi zavadil o ušní boltec. Po zádech mi přeběhl mráz čirého odporu. Jeho temné, vypočítavé oči sjely po mém těle s neskrývanou slizkostí.

„Jsi docela úlovek, co? Chápu, proč tě tvůj otec nabídl. Ukazuje se, že takový obchod bude mnohem výnosnější, než jsem si dokázal představit. Budeš skvělým přírůstkem do mé sbírky.“

Žaludek se mi obrátil. Sbírka. Z toho slova se mi zježila kůže.

„Vždycky jsem měl rád své hračky trochu divočejší. O to víc uspokojivé je pak jejich zlomení.“

Vedl nás pomalou, kontrolovanou otočkou po parketu a vystavoval mě před nic netušícími hosty. Tanečníci v hedvábí a oblecích na míru klouzali kolem nás, slepí k neviditelné kleci, která mě uvěznila uprostřed místnosti.

„Pusť mě. Nejsem tvoje hračka a už vůbec ne nějaká trofej, kterou si můžeš přivlastnit.“

Damian ze sebe vydal temný, sametový smích. V očích mu dravě zajiskřilo. Můj odpor bral jako předkrm a sytil se vztekem, který mi hořel v hrudi.

„Ale, Camillo. Můžu mít jakoukoli ženu v téhle místnosti, ale na tobě je něco, co mě dostalo. Jsi jako jiskra, neřízená střela, a ten tvůj postoj způsobuje, že mi každou vteřinou tvrdne víc a víc. Chci tě slyšet prosit o přídavek, cítit, jak se tvoje nohy obepínají kolem mě, zatímco do tebe budu vnikat hlouběji a hlouběji…“

Do krku mi vystoupala žluč, hořká a hustá. Zdobené lustry nad námi jako by se rozmazaly, jak jeho špinavá slova útočila na mé uši.

„Ty odporný parchante.“

„Ach, ten tvůj jazýček. Musím přiznat, že mě ty možnosti fascinují. Chci vědět, jaké další talenty ta tvoje ústa skrývají.“

Popošel o půlkrok blíž a vklínil nohu mezi má stehna pod těžkou látkou mých šatů. Zíral na má ústa, pohled těžký a zakalený chtíčem.

„Dokážu si představit ty rty, tak plné a lákavé, obemknuté kolem mého ptáka jako teplá, vlhká rukavice. Ta představa mi vysílá elektrický výboj do celého těla, když si představím, co všechno bys s tím jazykem dokázala… lízat, sát, dráždit mě až na pokraj šílenství.“

Ta syrová, nefiltrovaná špína v jeho slovech mi zmrazila krev v žilách. Čelist se mi pevně sevřela. Zvedla jsem bradu a setkala se s jeho pohledem s výrazem z čistého ledu, odhodlaná nedat na sobě znát čirou hrůzu, která mi drásala hruď.

„Chceš vědět, co ještě můj jazyk dokáže? Dokáže kousnout tak silně, že po sobě zanechá stopu, na kterou nikdy nezapomeneš.“

Damian zaklonil hlavu a zasmál se. Pro něj to byla hra. Můj vztek byl jen další formou předehry.

„Bojovná. Jen si ten svůj skus nech, drahoušku, tenhle tanec je díky tomu jenom zábavnější.“

Ten odporný úšklebek se mu na tváři roztáhl ještě víc. Přejel konečky prstů po holé kůži mé paže a zanechal za sebou stopu husí kůže.

„Víš, tvůj otec mi tě slíbil, Camillo. Jsi jeho drahocenný malý vyjednávací trumf. Součást dohody, cena, kterou si mám vyzvednout. Jen si prohlížím zboží, drahoušku. Zjišťuju, jestli stojíš za ty potíže. Konec konců, brzy budeš mou ženou. Je to obchodní transakce, ale člověk nemůže investovat bez malé prohlídky předem, že ano?“

Zatajil se mi dech. Zaryla jsem krátké nehty do dlaní, až mi do zápěstí vystřelila tupá bolest. Drtivá realita jeho slov se mi zhroutila na hlavu. Můj otec odepsal můj život bez jediného zaváhání. Teď jsem patřila Damianu Navarrovi.

„Myslíš, že jsem nějaká věc, kterou si můžete přehazovat? Je mi jedno, co ti otec slíbil. Nejsem tvoje. Nikdy nebudu tvoje.“

Ani nemrkl. Prošel přímo skrz mou chabou obranu a přitiskl svou širokou hruď těsně na mou.

„Jsi přesně to, co z tebe tvůj otec chce mít. Zboží. A já jsem jen ten, kdo tě od něj převezme. Má štěstí, že má zájem někdo jako já. Ale neboj se, miláčku. Časem si to zamiluješ. O to se postarám.“

Ta blahosklonná jistota v jeho hlase mě dohnala na hranu. Zaryla jsem podpatek do podlahy a bezohlednou silou jsem mu vytrhla ruku ze sevření. Ten náhlý pohyb vyvolal vlnu rozruchu mezi tanečníky vedle nás, ale bylo mi to jedno.

„Nikdy. A přiznejme si to, Damiane, vzhledem k tomu, jak moc si to kompenzuješ, hádám, že tam k milování stejně moc nebude.“

Jeho namyšlený úsměv rázem zmizel. Zvrácené pobavení z jeho očí vyprchalo a nahradil ho záblesk ryzí, chladnokrevné zuřivosti. V ostré čelisti mu zacukal sval, jak na mě zíral, celý ztuhlý úsilím potlačit fyzický úder uprostřed přeplněného tanečního sálu.

Ovrátila jsem se od jeho vražedného pohledu a přelétla očima okraj parketu. Silvio stál několik kroků odtud a svíral svou křišťálovou sklenku. Otcovy oči těkaly mezi Damianem a mnou a čelo se mu krabatilo hlubokým zmatkem. Jakmile však zaznamenal temné, vražedné napětí sálající z Damiana, zmatek se rozplynul.

„Camillo.“

Silvio štěkl mé jméno pod sílícími tóny orchestru. Varování v jeho hlase mě zasáhlo hluboko. Nevykročil, aby ochránil svou dceru před predátorem. Zuřil na mě, že jsem pokazila jeho drahocenný obchod.

Udělala jsem další krok vzad a vytvořila fyzickou bariéru mezi sebou a těmi dvěma muži, kteří zosnovali mou zkázu. Hruď se mi prudce zvedala. Zírala jsem na muže, který mě vychoval, a na netvora, který mě plánoval zlomit, neschopná se rozhodnout, kterou tvář nenávidím víc.

„Jestli si jeden z vás myslí, že tu budu jen tak stát a hrát s vámi tuhle zvrácenou hru, oba se šeredně pletete.“

Damian nasadil nebezpečný úsměv s pevně sevřenými rty, svůj vztek držel na uzdě jen stěží. Silvio na mě jen vrhl zlostný pohled a samotným tichým zíráním se dožadoval poslušnosti.

Otočila jsem se na podpatku a vyrazila přímo k východu.

Prodírala jsem se kolem sametem oděných ramen smetánky a lapala po čerstvém vzduchu. Hruď mě pálila při každém trhavém nádechu. Ve chvíli, kdy má noha našla první schod velkého schodiště, jsem přešla do zběsilého běhu. Ostrý klapot mých značkových lodiček se v kavernózní hale rozléhal jako výstřely ze zbraně. Šplhala jsem po širokých mramorových schodech, zoufalá ve snaze překonat co největší vzdálenost.

Veselý šum hovorů a živá smyčcová hudba stoupaly ze spodního patra a pronásledovaly mě do stínů. Ten zvuk působil jako krutý žert, vysmívající se zkáze, která mi drásala hruď.

Dosáhla jsem podesty v prvním patře a vyrazila dlouhou chodbou s kobercem. Doběhla jsem k těžkým dubovým dveřím své ložnice, stlačila kliku a rozrazila je dovnitř. Klopýtla jsem přes práh a zabouchla je za sebou. Ruce se mi třásly tak silně, že jsem stěží dokázala uchopit kovovou západku. Zápasila jsem se zámkem, odřela si klouby o dřevo, dokud těžké cvaknutí nezajistilo závoru na místě.

Barikáda vydržela a odřízla mě od noční můry dole.

Podlomila se mi kolena. Opřela jsem se zády o masivní dřevo a sjela dolů, dokud jsem nedosedla na měkkou podlahu.

Z hrdla se mi vydral trhavý vzlyk. Následovaly horké slzy, přelily se přes pálící víčka a stékaly mi po tvářích v nezastavitelném proudu. Přitáhla jsem kolena těsně k hrudníku a ovinula kolem holení třesoucí se paže. Celé tělo se mi chvělo tichým, zlomeným škytáním. Pevně jsem zavřela oči a snažila se vytěsnit svět, ale ve švech jsem se rozpadala.

Jak k tomuhle mohlo dojít?

Moje mysl křičela tu otázku do tmy. Damianův odporný hlas mi zněl v hlavě v nekonečné smyčce. *Obemknuté kolem mého ptáka jako teplá, vlhká rukavice. Brzy budeš mou ženou. Zboží.*

Otevřela jsem oteklé oči a pohlédla přes nedotčenou ložnici. Velké toaletní zrcadlo odráželo ten žalostný pohled u dveří. Zírala jsem na dívku schoulenou na podlaze a nedokázala v ní poznat své vlastní rysy. Bledá tvář, která na mě hleděla zpět, působila dutě. Rozmazaný make-up jí stékal po tvářích a rámoval oči zarudlé a oteklé od pláče. Nikdy jsem nevypadala tak křehce. Nikdy jsem nevypadala tak naprosto zničeně.

„Tohle nejsem já. Nejsem takhle slabá. Nemůžu být.“

Můj šepot přeskočil a pohltilo ho těžké, dusivé ticho zamčené místnosti.

Drtivá tíha reality se mi usadila v kostech. Moje vlastní krev a tělo mě zaprodaly. Silvio Maroni, muž, který mě měl chránit před zlem tohoto světa, mě vlastnoručně doručil ďáblovi. Damianova odporná tvrzení nebyla planými výhrůžkami. Byla to chladná, tvrdá ujednání podepsané smlouvy. Nebyla jsem nic víc než pěšec čekající na tah po jejich krví potřísněné šachovnici.

Zaklonila jsem hlavu proti těžkým dubovým dveřím a nepřítomně zírala na klenutý strop. Tiché slzy mi dál stékaly po tváři a stékaly do výstřihu šatů. Srdce mi pod žebry tlouklo ve vytrvalém rytmu zoufalství.

Neměla jsem ponětí, jak v téhle válce bojovat, když mě nepříteli vyměnil můj vlastní otec.