CAMILLA

Tohle nebyla skutečnost.

Nemohla být.

Vincenzo přece nemohl sedět přímo přede mnou a mluvit hlasem plným něhy a lítosti.

A přesto… seděl.

„Neměl jsem se k tobě takhle chovat,“ pronesl tiše a nespouštěl ze mě oči, jako by v nich něco hledal.

No ne, pan uvědomělý. Jak příhodné.

„Ani se ti nedokážu dostatečně omluvit. Ale věř mi, prosím – je mi to upřímně líto.“

Jasně.

Líto – po tom všem.

Tím