Probouzím se zamotaná do tuhé, kousavé látky včerejších směšných červených šatů a drtivá tíha mého uvěznění mi okamžitě usedá na hruď. S námahou otevírám oči proti ostrému rannímu slunci, jež se vlévá velkolepými okny. Každý sval v těle mě bolí z toho, jak jsem byla celou noc schoulená do křečovitého klubíčka. Horečně tápu po nočním stolku a hledám telefon. Třesou se mi ruce, když ťuknutím rozsvěcuji displej a zoufale se modlím, abych tam našla zprávu od rodiny, že celá ta hrůza byla jen zvrácený, odporný žert.

Obrazovka na mě netečně zírá a neukazuje vůbec nic.

Žádné zmeškané hovory. Žádné zprávy od matky ani od otce. V dusivé vlně mě zaplavuje hořké, mrazivé zjištění. Nikdo mě zachránit nepřijde. Jsem v tom úplně sama.

Polknu svou hrdost, seberu odvahu a přidržím k sobě přední díl potřísněné, zmačkané róby. Vyklouznu z obrovského hlavního apartmá, abych vyhledala Martu. Jen si potřebuji půjčit čisté převlečení, abych se znovu cítila jako člověk, než vymyslím, co dál.

Rozlehlé chodby penthousu jsou však spletitým bludištěm identických kleneb a nekonečné umělecké výzdoby. V žaludku se mi zvedá panika, když špatně zahnu a projdu kolem stejných mramorových soch už podruhé. Nakonec projdu těžkými skleněnými dveřmi v zoufalé touze po jakémkoli záchytném bodu.

Místo kuchyně se však ocitám v rozsáhlé, pěstěné střešní zahradě. Pod jasnou oblohou lemují dlážděné chodníčky exotické rostliny. U kamenné balustrády stojí v chladivém ranním vánku Marcello. Hledí na panorama města a na muže, který si před pouhými několika hodinami koupil nevěstu, působí až klamavě pokojně.

S vyschlým hrdlem k němu neochotně přistoupím. Moje kroky měkce rezonují na dlažbě a upoutají jeho pozornost.

„Dobré ráno. Vadilo by, kdybych se na pouhou hodinu vrátila k rodičům domů? Potřebuji si sbalit nějaké oblečení na převlečení a vzít si své osobní toaletní potřeby.“ Snažím se udržet klidný hlas, i když se mi prsty nervózně zarývají do látky šatů.

Marcello se otočí a pohlédne na mě. V jeho ostře řezaných rysech kmitne nefalšovaný údiv. Mírně nakloní hlavu, jako by úplně zapomněl, že si před pár hodinami bez jejího souhlasu pořídil živou, dýchající lidskou bytost.

„Aha, moje chyba. Zařídím, aby ti má osobní asistentka okamžitě nějaké šaty poslala.“ Nabídne řešení lhostejně a otočí pohled zpět k rozlehlému výhledu na město.

Odmítám nechat cizího člověka rozhodovat o mém základním šatníku, a tak na věci trvám. Popojdu o krůček blíž a zničené červené hedvábí si přitáhnu těsněji k hrudi.

„Vážím si toho, ale opravdu bych raději jela domů a vzala si to, co potřebuji, sama. Mám věci, které si musím přivézt.“ Naléhám na něj v naději, že v sobě najde alespoň základní lidskou slušnost a dovolí ženě vybrat si vlastní šaty.

Při mém naléhání se však Marcellovo vystupování v mžiku promění. Uvolněný postoj zmizí. Oříškové oči mu ztemní do děsivého odstínu a tón hlasu mu ztvrdne v ryzí ocel.

„To bohužel nepůjde, Sienno. Měla bys si zvyknout. Tohle je tvůj nový domov.“

Když mě bez dalšího slova odbude, na vteřinu zůstanu paralyzovaně stát, než mě spalující ponížení donutí k pohybu. Otočím se k němu zády a ustoupím do domu. Tváře mi hoří vztekem a bezmocí.

Když bloudím zpátky labyrintem chodeb, strážný v elegantním obleku, který zrovna hlídkuje, se slituje nad mým bezradným, žalostným stavem. Ukáže prstem v rukavici do západního křídla a nasměruje mě ke kuchyni.

Protlačím se lítačkami a vstoupím do teplého, voňavého vzduchu prostorné rezidenční kuchyně. Uvnitř se kolem sporáku točí Marta a obrací cosi na velké měděné pánvi. Jakmile uslyší můj příchod, otočí se a okamžitě z mého postoje vyčte hluboké rozrušení.

„Ach, drahoušku,“ zašeptá tiše a odloží obracečku.

Než stihnu odpovědět, zahlédnu svůj odraz v naleštěném chromu masivní průmyslové chladničky. Zděšením zalapám po dechu. Neumytý make-up ze včerejšího večera se mi roztekl po tvářích v groteskních černých šmouhách a lemuje podlité, opuchlé oči. Vlasy mám jako zacuchané divoké hnízdo. Vypadám jako vyšinutý přízrak, který právě strašil na maškarním plese.

Marta nade mnou pocítí mateřskou lítost, přispěchá ke mně a odvede mě do zázemí pro personál, které přiléhá ke spíži. Přinese mi umyvadlo s vodou, hromádku měkkých ručníků a skromné, pohodlné bavlněné šaty, původně ušité pro její dceru. V malém umyvadle se narychlo a zoufale omyji a smyji z tváře nánosy zkázy. Jako zázrakem má Martina dcera zřejmě naprosto stejnou velikost jako já. Jednoduché šaty mi vklouznou přes hlavu a padnou dokonale – ve srovnání s tím pekelným tuhým hedvábím jsou jako konejšivé objetí.

Poté, co červené šaty odevzdám k vyhození, mi Marta navrhne, abych si šla odpočinout do pokoje. Můj přidělený pokoj je však dusivou kobkou osamění. Nemám žaludek na to, abych tam seděla sama se svými temnými myšlenkami.

Vrátím se do vyhřáté kuchyně a vyhrnu si rukávy.

„Dovol mi, abych ti pomohla se snídaní. Prosím.“ Přistoupím k lince, zoufale toužící po nějaké kotvě.

Marta zaváhá, ale když spatří tichou prosbu v mých očích, podá mi prkénko. Možná jsem vyrostla v bohaté rodině, ale pohyb v kuchyni je pro mě naprosto přirozený. Když se má toxická rodina stala k nevydržení, trávila jsem hodiny schováváním se u služebnictva, abych si zachovala zdravý rozum. Nutí to mou mysl soustředit se na hmatatelné úkoly. Pomáhám Martě krájet zeleninu na dokonalé kostičky, usmažit velkou dávku voňavých klobás a rozložit těžké stříbrné příbory na stůl ve formální jídelně. Za fyzické rozptýlení jsem nesmírně vděčná.

Jakmile je snídaně hotová a na mísách lákavě kouří, Marta si otře ruce do zástěry.

„Mohla bys skočit nahoru a oznámit šéfovi, že je jídlo na stole?“ požádá mě laskavě.

Kývnu a zamířím zpět na rozlehlou galerii v prvním patře. Horní patro je obrovské a já stojím před dvěma těžkými, neoznačenými mahagonovými dveřmi těsně vedle sebe. Jedny jsou uprostřed a působí velmi impozantně, zatímco druhé jsou zastrčené za rohem. Předpokládám, že ten méně nápadný rohový pokoj bude jeho soukromá pracovna nebo kancelář, přistoupím tedy a zaklepu klouby na masivní dřevo.

Čekám. Chodbou se táhne ticho. Když zevnitř neslyším žádnou odpověď, usoudím, že je místnost prázdná. Opatrně otočím odemčenou mosaznou klikou a pootevřu dveře, abych se přesvědčila.

Vstoupím dovnitř a ztuhnu, naprosto okouzlená. Místnost je úchvatným mistrovským dílem ryze mužské elegance. Nábytek z těžké kůže, temně uhlové koberce a náladové osvětlení vytvářejí sofistikované útočiště. Okamžitě mě přitáhne rozsáhlá stěna z tmavých dubových polic, a tak vkročím dál a obdivuji v kůži vázané svazky. Jsem zcela pohlcena přejížděním prsty po zlatých písmenech na hřbetu knihy a vůbec netuším, že je v místnosti ještě někdo.

Cvaknutí otevírajících se dveří přilehlé koupelny roztříští ticho.

„Proč mi lezeš do věcí?“

Marcellův hlas práskne tichým prostorem jako bič.

Prudce se otočím a srdce mi vyskočí až do krku. Marcello vystupuje ze zapařené koupelny, na kůži se mu lesknou kapky vody a bílým ručníkem si zrovna suší vlhké vlasy.

Vyvedená z míry a rudnoucí pod jeho tvrdým pohledem bezděčně ustoupím. Ruce mi odletí z knihovny, jako by to dřevo právě vzplálo.

„Moc se omlouvám, nechtěla jsem slídit. Marta mě požádala, abych šla nahoru a řekla, že je snídaně hotová. Spletla jsem si dveře a myslela jsem, že tohle je vaše pracovna. Opakovaně jsem klepala, ale neslyšela jsem žádnou odpověď.“ Vychrlím vysvětlení a přeji si, aby se ten plyšový uhlový koberec rozestoupil a spolkl mě celou.

Marcello si přestane třít vlasy a založí si svalnaté paže na prsou.

„A to ti dává právo lézt do mého soukromého prostoru?“ odsekne chladně a přimhouří oči.

Sklopím hlavu v pálivém studu a zírám na své bosé prsty.

„Nedává. Omlouvám se.“ Zašeptám to přiznání, ponížená svými vlastními hloupými domněnkami.

Marcello udělá pomalý, rozvážný krok blíž. Kvůli jeho obrovité postavě působí i tato velká místnost děsivě stísněně. Nekompromisním hlasem, který nepřipouští žádnou debatu, vytyčí své hranice.

„Nestrpím, aby ses mi potulovala po pokoji bez mého svolení. Přijdeš sem pouze tehdy, když tě budu výslovně potřebovat nebo když tě zavolám. Je to jasné, Sienno?“

Polknu tvrdý knedlík strachu v krku.

„Ano. Je to jasné.“

Pak k mému naprostému šoku děsivé napětí v místnosti povolí. Jeho přísné, nebezpečné chování mírně praskne a promění se zpět v nenucenou lhostejnost ze střešní zahrady. Hodí vlhký ručník na nedaleké kožené křeslo.

„A mimochodem, můžeš k rodičům zajet a vzít si, co potřebuješ sbalit. Dneska tu stejně nebudu. Kdybys potřebovala zařídit ještě něco, domluv se s Martou.“

Šokovaně zvednu hlavu. On mě skutečně pouští z panství. Nepátrám po důvodech jeho náhlé změny názoru, ani nečekám, až si uvědomí svou chybu a nabídku vezme zpět.

Otočím se a vyběhnu těžkými mahagonovými dveřmi tak rychle, jak mě jen nohy dokážou nést.