Sběhnu široké mramorové schodiště a v zběsilém spěchu málem zakopnu o lem šatů. V obrovské jídelně vyhledám Martu a s klouzáním zastavím na naleštěné podlaze. Než ze sebe vyhrknu svůj plán, zhluboka se nadechnu.

„Marcello mi dovolil jet domů a sbalit si věci. Musím odjet hned teď.“

Marta se otočí od linky a vřele ukáže k čisté kuchyni.

„Měla by ses před odjezdem aspoň pořádně nasnídat. Rychle ti něco naložím.“

„Hrozně ráda bych, ale nemůžu. Musím vyrazit.“

Bez zaváhání její nabídku odmítnu. Hruď mi okamžitě sevře panika. Musím vyklouznout hlavními dveřmi dřív, než Marcello dostane příležitost změnit názor. A stejně tak jsem odhodlaná dorazit do rodného domu dřív, než se můj otec probudí do nového dne.

V pokoji pro hosty popadnu kabelku, vběhnu zpět do hlavního obývacího pokoje a rychle zamířím k rozlehlému foyer. Nohy mi však ztuhnou na vzorovaném koberci.

Těžké dvoukřídlé dveře se dokořán otevřou. Dovnitř si vykračuje oslnivá, přitažlivá žena, jako by jí celé panství patřilo. Kolem ozbrojené ochranky v oblecích projde bez jediného zaváhání a její vysoké podpatky hlasitě klapou o mramorovou podlahu. Vykročí přímo k Marcellovi, který právě vychází z boční chodby. Ovine své pěstěné paže kolem jeho krku, stáhne jeho tvář dolů a políbí ho na ústa.

Marcello ji neodstrčí. Ovine své velké dlaně kolem jejího pasu a přitiskne si ji těsně k tělu. Přímo před mýma očima si nadšeně vyměňují sliny. Je to mokrý polibek s otevřenými ústy, jejich jazyky se proplétají bez sebemenšího náznaku studu či rozpaků. Ten nechutný výjev mi vžene do žaludku ostrou vlnu nevolnosti.

Odvrátím zrak a pokusím se proklouznout kolem nich podél zdi, krok za krokem k hlavnímu východu.

Marcello se od ženy odtáhne a otočí hlavu. Jeho neomalený hlas protne halu a zastaví můj útěk na místě.

„Hej.“

Otočím se k nim čelem a tvář udržím kamennou, i když mi v žilách tepe hluboký hnus. Ještě včera večer mě tenhle muž oficiálně představil svému služebnictvu jako svou zákonnou manželku. Dnes se bezostyšně promenáduje s blonďatou Barbie po naleštěných podlahách svého obýváku.

Marcello nedbale ukáže na blondýnku po svém boku.

„Valeria ti přinesla pár věcí, které budeš na nějaký čas potřebovat. Až se zabydlíš, zbytek si zařídíš sama.“

Valeria si mě sjede pohledem od hlavy k patě. Všimne si mého hlubokého zamračení a její rudé rty se zkroutí do jízlivého úšklebku.

„Takhle projevuješ vděčnost někomu, kdo ti zachránil život?“

Založím si ruce na prsou a zůstanu stát; jejímu útočnému pohledu čelím s ledovým opovržením.

„Nic ti nedlužím. Předně ani nevím, kdo jsi, takže ty zdvořilé řečičky můžeme přeskočit.“

Valeria si odfrkne tak hlasitě, že se to rozlehne celou prostornou místností. Udělá ke mně posměšný krok a z hrdla jí unikne krutý smích.

„Ty jsi vážně mrcha. Není divu, že tě otec zaprodal. Muselas bejt příšerný břemeno.“

Čelist mi ztuhne, až mi zaskřípou zuby. Tváře mi rychle a horkem vzplanou.

„A ty jsi jako kdo?“

„Já jsem Valeria, Marcellova přítelkyně.“

Z úst se mi vydere hořké, temné uchechtnutí.

„Aha. Takže ty jsi jedna z těch cour, co jim dělá dobře šukat vlastního šéfa.“

Valeria přimhouří oči do ostrého, břitkého úsměvu. Vrátí mi úder přesně tam, kde to bolí nejvíc, a vrazí svůj pomyslný nůž hluboko do mé hrudi.

„Já to dělám aspoň ze svý vlastní vůle, na rozdíl od tebe, která musí strávit zbytek života s cizincem.“

Ta urážka mě zasáhne jako fyzická rána. Krevním řečištěm mi pulzuje neovladatelný vztek. Ruce se mi po stranách těla nekontrolovatelně třesou, otočím se na patě a projdu vchodovými dveřmi. Odcházím rychle, ještě než mi rudá mlha zcela zatemní smysly. Kdybych tam zůstala ještě vteřinu, vztek by mě dohnal k fyzickému napadení, které by mě dostalo rovnou za mříže.

Ve chvíli, kdy zastavím auto před svým rodným domem, je vroucí, prapůvodní hněv tím jediným citem, který ve mně tepe. Zaparkuji halabala na kruhovém příjezdu, prásknu dveřmi a napochoduji rovnou dovnitř. Ve foyer vládne ticho. Obejdu formální obývací prostory a vtrhnu rovnou po velkolepém schodišti do své staré ložnice.

Ze zadní části šatny vytáhnu těžká zavazadla a rozevřu je na koberci. Každý kus oblečení, každý pár bot i každá osobní věc, kterou vlastním, putuje přímo do otevřených kufrů. Odmítám v tomhle odporném domě nechat jediný střípek své existence. Všechno, co mám, pro mě má hluboký význam, a já hodlám s tímto hrozným místem zpřetrhat veškerá pouta. Zatáhnu těžké zipy, popadnu silná plátěná ucha a vyvleču objemné tašky na chodbu.

Na čele mi vyvstane pot, jak snáším zavazadla ze schodů a každou těžkou taškou narážím do dřevěných stupňů. Převleču je přes betonovou příjezdovou cestu a vyhodím do kufru auta. Zabouchnu plechový kufr a v chladném ranním vzduchu těžce oddechuji.

Vklouznu na sedadlo řidiče a položím ruku na klíček v zapalování. Ztuhnu na místě.

Na dřevěném nočním stolku jsem nechala svou nejoblíbenější knihu. Zakleju pod vousy, odepnu si pás a vyběhnu po kamenných schodech zpět k masivním vchodovým dveřím.

Vběhnu přímo do Arthura Vance, který stojí vzpřímeně v hlavní chodbě.

Otec na mě shlíží s bezmezným pohrdáním a ústa má pod krutýma očima stažená do nelítostné linky.

„Co tady děláš? Neříkej mi, že jsi utekla od manžela. To se pletu, že ano?“

Zabodnu pohled do té zrůdy, co stojí přede mnou. Hluboký odpor převáží nad veškerou vštípenou poslušností z dětství.

„Nejsem zbabělec jako ty. Útěk není nic, k čemu bych se snížila. A čího manžela? Myslíš toho podvodníka, kterému jsi mě prodal a který si dnes ráno přivedl domů nějakou ženskou? To si snad děláš legraci.“

Obličej mu zfialoví. Tlusté žíly na krku mu naběhnou proti kůži.

„Ty si dovoluješ mi odmlouvat?“

Všechna ta dlouhá léta potlačovaného utrpení ve mně v jediném okamžiku vybuchnou. Zkrátím vzdálenost mezi námi a zabodnu prst do vzduchu směrem k jeho hrudi.

„Měl bys konečně dospět, tati! Vychoval jsi tři děti, a přitom se ti ani jedno nedokáže podívat do očí. Zaséváš do myslí svých vlastních dětí zbytečný strach. Štveš nás proti sobě. Z jednoho jsi udělal svou osobní loutku, z druhého úhlavního nepřítele! A svou jedinou dceru jsi zničil z pouhé chamtivosti! A ty máš ještě tu drzost dožadovat se úcty? Poslední špetky úcty se dočkáš možná tak ve chvíli, kdy ti budou kopat hrob.“

Po dřevěné podlaze se rozlehnou vyděšené kroky. Z jídelny vyběhne matka s tváří smáčenou čerstvými slzami. Natáhne se a slabě mě chytí za paži; tiše pláče a snaží se umlčet můj oprávněný výbuch.

„Sienno, co to do tebe vjelo? Prosím tě, přestaň.“

Můj hněv se okamžitě stočí z otce na ni. Odloupnu její třesoucí se prsty ze své kůže a její ruku odstrčím. Nechám všechnu svou hořkou zášť zaplavit chodbu.

„Dej ze mě ty ruce pryč, matko! Cožpak jsi toho nenapáchala dost? Spolkla jsi každou otcovu špínu, aniž by ses bránila. Chovala ses k nám odmalička s opovržením. Vidíš v nás jen následek svých vlastních minulých chyb, ale kdo za to doopravdy může? Všechno to začalo u tebe. Byla jsi to ty, kdo nám zničil život tím, že ses provdala za bezcitného muže a zůstala s ním. Celé to začíná u tebe!“

Nechám je oba stát v naprostém šoku. Matka se sesune ke vzorované tapetě a tiskne si ruku k ústům. Otec zůstane zcela zkoprnělý v němém, poníženém vzteku.

Nezůstanu, abych přihlížela zbytku té žalostné zkázy. Otočím se, vyjdu rázně zpátky po dřevěných schodech, vezmu si z nočního stolku svou knihu a zamířím ven do jasného denního světla.

Sejdu z verandy a zahledím se na širokou ulici. Přímo tam, na betonové pěšině, složím sama sobě posvátnou přísahu. Do této domácnosti se už nikdy nevrátím. Nikdy nedovolím žádnému muži, aby se ke mně choval tak, jak se můj otec choval k mé matce. Se mnou se historie opakovat nebude.