„To je moje sousedka z lavice, Vivica Lockeová,“ popotáhla Poppy a v hlase jí ještě dozníval pláč, když je představovala.

Vivica pohlédla přes Poppyino rameno a setkala se s chladným pohledem Damiana Prescotta. Lhostejně na něj kývla.

Rowe předstoupil s uhlazeným, omluvným úsměvem, aby vyhladil dřívější střet z příjezdové cesty. „Slečno Lockeová, to je ale náhoda. Vůbec jsem netušil, že jste se slečnou Mercerovou tak blízké přítelkyně. Svět je malý. Přijměte prosím ještě jednou mou omluvu za to, co se stalo předtím.“

Vivica neměla ve zvyku chovat zášť kvůli malichernostem. „To je v pořádku. Záležitost je vyřízená.“

Poppy vycítila napětí mezi nimi, ale moudře mlčela.

Damian postoupil do světla chodby. Natáhl širokou, pěstěnou ruku s výraznými klouby. „Damian Prescott.“

Viviciny oči na zlomek vteřiny spočinuly na jeho prstech, než ruku přijala. Její bledé konečky prstů se v krátkém stisku dotkly jeho teplé dlaně. „Vivica Lockeová.“

Damian ruku spustil, tón hlasu ležérní a vyrovnaný. „Žijete zde v Bayport City, slečno Lockeová?“

Vivica odpověděla bez dalších podrobností: „Ano.“

Damian nespouštěl své temné oči z její tváře a hledal sebemenší záchvěv emoce. „Pokud vím, zkoušky SAT začínají zítra ráno. Nechám Rowea, aby vás po jejich skončení odvezl domů, aby o vás rodiče neměli strach.“

Vivica se líně opřela o rám dveří pokoje 1808 a založila si paže na prsou. „Není třeba. Ti strach mít nebudou.“

Rowe zmateně zamrkal. „A pročpak?“

Vteřinu poté, co ta slova vypustil z úst, své prostořekosti zalitoval. V Oakhavenu znal každý děsivou pověst klanu Prescottových. Lidé v přítomnosti Damiana Prescotta propadali nervozitě a zoufale se předháněli v tom, jak si získat jeho přízeň. Tato dívka však mluvila s naprostým, ničím nerušeným klidem a jednala s bezohledným patriarchou jako s úplně cizím člověkem. Vyzvídat o jejím soukromém zármutku bylo neomalené a Rowe se už nadechoval k omluvě.

Vivica si tiše zívla, jejich zkoumavé pohledy ji nijak nevyváděly z míry. „Protože žádné rodiče nemám.“

Na chodbě se rozhostilo naprosté ticho.

Rowea bodl náhlý záchvat hluboké viny. Když se díval na její štíhlou postavu a odtažité oči, napadlo ho, že za statečnou tváří skrývá hluboký osobní žal. V duchu si spílal za neopatrný jazyk, kterým zbytečně jitřil rány sirotka.

Damian však žádný soucit neprojevil. Jeho temný, pronikavý pohled naopak zbystřil hlubokým zaujetím. V jejím hlase nebylo ani stopy po hořkosti, žádný smutek a ani za mák touhy po soucitu.

Vivica poklepala špičkou pantofle o koberec. Všimla si, jak na ni oba muži zírají, a na obočí se jí mírně zachvěl náznak netrpělivosti.

„Potřebuji spát.“ Vivica po nich střelila jasným, lhostejným pohledem, který jim dával najevo, že jí stojí ve dveřích.

Rowe stál jako opařený. Za všechna ta léta ve službách Damiana Prescotta nikdy nezažil, že by někdo jeho šéfa odbyl s takovou přímostí.

Damian povytáhl obočí, její nedostatek respektu ho pobavil. „Dobrá tedy. Necháme vás odpočívat.“

Vivica se otočila k Poppy. „Neplač. A hodně štěstí zítra u zkoušky.“

„Budu se snažit ze všech sil!“ přikývla horlivě Poppy a její rozcuchaný drdol se rozkmital nahoru a dolů.

Vivica ustoupila o krok a zavřela dveře apartmá. Zámek zapadl s ostrým cvaknutím.

Poppy vzhlédla k Damianovi a v jeho vysokém stínu se cítila docela maličká. „Strýčku Damiane, já už jdu taky spát.“

Pospíšila si přes chodbu a zmizela v pokoji 1809.

Damian sledoval, jak se za ní zavírají dveře, a pak se otočil k odchodu. „Běž. A vyspi se.“

Když kráčeli k výtahům, Damian se ohlédl zpět k pokoji 1808 a vydal tichý, naprosto jednoznačný rozkaz: „Okamžitě zařiď důkladné prověření minulosti Vivicy Lockeové.“

Rowe sklonil hlavu. „Hned to bude, pane.“

O samotě v tichém prostoru svého apartmá Vivica skopla pantofle a natáhla se na matraci.

Její šifrovaný telefon na nočním stolku zavibroval příchozím hovorem od Sparkyho, hlučného zástupce velitele mezinárodního syndikátu Gryphon.

Vivica klepla na tlačítko hlasitého odposlechu a opřela si hlavu o polštář. „Mluv.“

„Šéfová! Zítra je velký den! Chlapi vám ke zkušebnímu středisku sehnali obří květinové slavobrány! Složíme je přímo před vchodem, pěkně doprostřed! A taky jsme najali synchronizované lví tanečníky s bubny, aby ohlásili příchod naší šéfové! Zastrašíme všechna ostatní děcka široko daleko!“ líčil Sparky ten šílený plán s bouřlivým nadšením.

Vivica zírala do stropu celé tři vteřiny. Hlas měla naprosto plochý. „Všechno to do puntíku zruš.“

Sparky na druhém konci zasténal. „Proč, šéfová? Všechny ostatní kandidáty přijdou k bráně povzbuzovat rodiče! Vy jste velitelka syndikátu Gryphon! Musíte dorazit ve velkém stylu!“

Vivica ten absurdní návrh smetla z povrchu zemského sžíravým sarkasmem. „Ve stylu? A proč se držet při zemi? Proč rovnou nepošleš naše přesné GPS souřadnice našim globálním protivníkům, aby mohli rozestavit odstřelovače a rozpoutat pouliční přestřelku?“

Sparky si rozpačitě odkašlal. „Beru na vědomí. Já jen vtipkoval, šéfová. Jsem přece zástupce velitele jedné z nejmocnějších sil v Oakhavenu. Rozumím tomu, co je to diskrétnost.“

Vivica si popravila límec domácího oděvu. „Máš nějakou skutečnou zprávu, nebo můžu zavěsit?“

Sparky okamžitě přeřadil na jinou kolej a odložil hravé siláctví. „Počkejte, nepokládejte to! Mám opravdové novinky! Federální zpravodajské služby prohledávají každý digitální kout a pátrají po Šifře 49. Máme reagovat, nebo zachovat rádiový klid?“

Vivica v pomalém rytmu poklepávala prsty o noční stolek. Věděla moc dobře, proč federálové tak zběsile pátrají.

Jen před několika dny, poté co Kanto proneslo znevažující poznámky na adresu Oakhavenu, vypuklo veřejné pobouření. Zatímco oficiální reakce Oakhavenu byla důstojná a zdrženlivá, podrážděná Vivica zcela sama prolomila Národní bezpečnostní obrannou síť Kanta.

Sparky mluvil s neskrývanou úctou. „Šéfová, ten hack byl legendární. V celém podsvětí se ještě teď slaví.“

Během onoho digitálního úderu Vivica ovládla všechny veřejné obrazovky po celém Kantu. Monitory v jejich rodném jazyce vysílaly ve smyčce omluvy a nepřetržitě celých čtyřiadvacet hodin rolovaly nápis: ‚Hluboce se omlouváme‘. Mezitím se přísně utajovaná národní infrastruktura Kanta – systémy předpovědi počasí, simulace pokročilých materiálů i databáze jaderného výzkumu – na celé dny kompletně zastavila.

Obranné firewally Kanta byly rozmetány na kusy, zahraniční hackeři si tam chodili jako domů a úřady bezmocně tápaly. Zatímco občané Oakhavenu oslavovali přízračného hackera, který se postavil za jejich čest, zahraniční zpravodajské služby propadly panice.

Sparky se do telefonu tiše zasmál. „Úřad pro bezpečnost sítě v Kantu šílí. Mezinárodní odměna na dopadení Šifry 49 právě znovu vystřelila nahoru. Vláda samotného Oakhavenu se zběsile snaží naverbovat legendárního přízračného hackera dřív, než vás vystopují cizí tajné služby.“

Vivicu vypsaná odměna ani vládní nabídky ani v nejmenším nevzrušovaly a zavřela oči. „Ignoruj je.“

Sparky si tiše povzdechl. „Rozumím, šéfová. Vyspěte se a zítra tu zkoušku rozdrťte.“

Vivica hovor ukončila a přetáhla si peřinu přes ramena.

Druhý den ráno pronikalo skrz průsvitné záclony bledé sluneční světlo.

Vivica se probudila brzy a cítila se odpočatá. Na křesle ležel čistý krémový komplet, který Rowe prozíravě doručil prostřednictvím hotelového personálu. Oblékla si měkké tričko s kulatým výstřihem a ladící tepláky. Oblečení bylo čisté, pohodlné a volně splývalo na její štíhlé postavě.

Na dveře se ozvalo rázné zaklepání.

Vivica přešla ke dveřím a otevřela; na chodbě čekali Poppy a Rowe.

„Dobré ráno, Vivico!“ vypískla Poppy, vesele se usmála a zamávala drobnou buclatou ručkou.

Rowe sklonil hlavu s vybranou zdvořilostí. „Dobré ráno, slečno Lockeová.“

Vivica jim na oplátku věnovala nepatrné kývnutí. „Dobré ráno.“

Po krátkých ranních zdvořilostech Rowe předstoupil a oběma rukama jí podal bílý plátěný batoh. Silniční špína i voda z louže byly pečlivě odstraněny a látka byla dokonale čistá a jako nová. „Váš batoh, slečno Lockeová.“