Valeria si promnula spánky a protlačila se těžkými skleněnými dveřmi bistra. Ranní porady, které na sebe bez dechu navazovaly, jí do poledne úplně vyždímaly mozek. Vklouzla do jejich obvyklého boxu s ošoupanou kůží a zoufale toužíc po chvilce klidu se podívala na hodinky.

O deset minut později vešla Camilla. Přímo sršela energií a rty měla namalované zářivě třešňovou červení.

„Podívejme se na velkou šéfovou, jak si našla chvilku na obyčejnou smrtelnici.“ Camilla vklouzla na protější sedadlo, hodila značkovou kabelku vedle sebe a spiklenecky mrkla.

„Zrovna jsem uzavřela obří projekt, tak mám konečně trochu vzduchu.“ Valeria usrkla ledové vody a nechala chlad, aby ji zklidnil. Potřebovala otestovat půdu kolem těch nových podivných znalostí svého manžela o péči o pleť. „Navíc tě včera večer zmínil Simon. Říkala jsem si, že musím zjistit, jak se moje nejlepší kamarádka má.“

Camilla nakrčila nos a zářivý úsměv jí povadl. „Co zas říkal? Zase na mě házel špínu?“

„Klídek, nic zlého to nebylo.“ Valeria mávla rukou a snažila se, aby to znělo co nejvíc nezávazně. „Jen jsem si stěžovala, že mám pleť vysušenou jako poušť. Zmínil nějakou prémiovou značku, co jste prý v kanceláři vychvalovaly do nebes. FancyBeauty?“

„Jo, tohle. To je vážně pecka.“ Camilla přikývla a ramena se jí uvolnila. „Na univerzitě z toho teď šílí půlka holek.“

Pak se naklonila přes lepkavou desku stolu a ztišila hlas do spikleneckého šepotu. „Ale nalijme si čistého vína. Tvůj chlap je sice fajn, ale táhne mu na čtyřicet. A pořád se honí za bláhovými sny, jako by zrovna vylezl z vysokoškolského bratrstva. Musíš ho držet při zemi.“

Koutky úst se Camille samolibě zkroutily.

Valeria se zamračila. Při té nevyžádané kritice se v ní vzedmul ochranitelský instinkt. „Camillo, prosím tě. Je to můj manžel.“

„Fajn, moje chyba.“ Camilla zvedla ruce v předstírané kapitulaci a napětí se pokusila zlehčit smíchem. „Už mlčím.“

„Když do sebe věčně rypete, jenom mi tím komplikujete život. Zkuste spolu prostě vycházet.“ Valeria zmírnila tón, ale v očích jí zůstala vážnost.

„Dobře, slibuju, že už do něj nebudu rýpat. Spokojená?“ Camilla театраálně našpulila rty a střelila pohledem k výdejnímu pultu. „To jídlo jim trvá celou věčnost. Skočím si rychle na toaletu.“

Vyklouzla z boxu a rázným krokem zamířila úzkou chodbou dozadu.

Valeria zůstala civět na prázdné sedadlo a těžce vydechla. Camillino rýpnutí do Simona jí nepřidalo na klidu. Nevidí náhodou duchy? Náhodná značka krému a malicherná univerzitní rivalita přece nic neznamenají. Simon je spolehlivý. Nikdy by ji nepodvedl. To jen pracovní stres v ní probouzí paranoiu.

Na stole ostře zavibroval telefon.

Valeria trhla pohledem dolů. Vedle slánky se rozsvítil Camillin displej. Srdce jí vynechalo úder.

Přes celou obrazovku zářilo tučným písmem Simonovo jméno.

Proč Simon volá Camille? Za normálních okolností si nemohli přijít na jméno. Žaludek se jí sevřel do těsného uzlu. Třeba jde jen o nějakou naléhavou záležitost v práci? Natáhla ruku a prsty se jí vznášely nad zářícím displejem, ale hovor dřív, než se stačila rozhodnout, utichl.

Tep jí divoce vyletěl. Než stihla ruku stáhnout, vyskočila na displeji textová zpráva.

Valeria znala Camillin přístupový kód. Půjčovala si její telefon nesčetněkrát. Bez dlouhého přemýšlení naťukala důvěrně známá čísla. Ruce se jí třásly, když se odemkla domovská obrazovka.

Zpráva na ni zírala s mrazivou přímočarostí.

[Ptala se na mě Valeria? Prostě mě kryj, jasný?]

Žilami jí projel ledový chlad a přikoval ji k lavici. Klepla na zprávu a otevřela historii chatu. Byla prakticky prázdná. Jen tahle jediná zvláštní prosba a nic víc. Žádný jasný důkaz o nevěře. Ale tíživá úzkost na hrudi tím jen ztěžkla.

Kryj v čem? Co přesně před ní její manžel a nejlepší kamarádka tají?

O šachovnicovou dlažbu zaduněly kroky. Camilla se vracela z chodby, ale náhle se zarazila jako přimrazená. Pohledem se přilepila k Valeriiným rukám.

Valeria zvedla odemčený telefon. Zabodla do kamarádky pohled a její hlas prořízl hluk bistra jako břitva.

„V čem tě Simon žádá, abys ho kryla?“