Camilla vytrhla Valerii telefon z ruky. Ve tváři se jí na vteřinu mihl hněv, který však vzápětí vystřídal pobavený, samolibý úšklebek. „Proč mi lezeš do telefonu?“

Valeria z ní nespouštěla oči. „Odpověz mi na otázku, Camillo. V čem tě žádá, abys ho kryla?“

„Ale prosím tě. Nedívej se na mě tímhle stylem, jako bych ti snad spala s chlapem.“ Camilla mávla lhostejně rukou a znovu vklouzla do boxu. „O nic nejde. Simon mi ráno psal kvůli nějaké trendy kosmetice, o které zaslechl na fakultě. Bál se, že ti bude podezřelé, proč zjišťuje věci o krémech, tak mě poprosil, ať mu podržím záda, kdybys mě začala vyslýchat. Chápeš, aby ses nesplašila a nezkazila si překvapení.“

Valeria se zamračila. Uzel v žaludku sice o chlup povolil, ale hlodavé pochybnosti nezmizely.

Camilla se zasmála, zavrtěla hlavou a zvedla sklenici s vodou. „Říkala jsem mu, že to přehání, ale podívej se na sebe – hotová Nancy Drewová. Vážně, Val, je to nutné? Každý ví, že Simon je prototyp dokonalého manžela. Odpípne si v práci, odpípne se z práce a domů chodí přesně na minutu. Co tě tak vyplašilo?“

Valerii polil náhlý stud a tváře jí zahořely. Dělám unáhlené závěry? Jenže pokud o nic nešlo, proč by se Simon tak namáhal, aby se ujistil, že Camilla bude mít připravenou neprůstřelnou historku?

„Jestli Simon zahýbá, tak už na téhle planetě není naděje pro žádného chlapa. Kdybys musela řešit Donovana, který je věčně po nocích někde s klienty na večeřích a drincích, lezla bys po zdech.“ Camilla se s potutelným úsměvem naklonila dopředu a opřela si bradu o dlaň.

„Ty máš ale Donovana pěkně na uzdě,“ pousmála se Valeria váhavě, ačkoliv se jí myšlenky divoce točily v hlavě.

„To si piš.“ Camilla se přímo zatetelila pýchou a s povýšeným výrazem si poupravila límeček.

Camillino popichování vrtalo Valerii hlavou ještě dlouho po jejich rozloučení. Odpoledne neměla příliš nabitý program. Rozhodla se, že dodělá papírování dřív a překvapí Simona na univerzitě. Už to byly měsíce, co se u něj v kabinetu naposledy zastavila. Potřebovala ho vidět – už jen proto, aby se ujistila, že je všechno v naprostém pořádku.

Valeria vešla do profesorského zázemí a rozhlédla se po manželovi.

„Hledáte profesora Vance? Ten už má pro dnešek padla.“ Od stolu vzhlédl kolega opravující písemky a zdvořile se pousmál.

„Padla? Ale jsou sotva dvě.“ Valeria ztuhla a prsty pevněji sevřela popruh kabelky.

„Jo. V tomhle semestru učí jen v úterý a ve čtvrtek. Ostatní dny má volno. Na fakultě se skoro neukazuje.“ Kolega pokrčil rameny a vrátil se ke své práci.

Valerii se žaludek obrátil naruby. V úterý a ve čtvrtek? O tom se Simon ani slovem nezmínil. Každé boží ráno odcházel z domu přesně v osm s aktovkou v ruce, políbil ji na tvář a stěžoval si na nekonečné množství hodin. Kde tedy trávil zbytek času?

Sáhla do kabelky a prsty se dotkla displeje telefonu. Chtěla mu v téže vteřině zavolat a dožadovat se pravdy. Místo toho nasadila naučený, zářivý úsměv. „Aha, pravda, moje chyba. Říkal mi to minulý týden, jen mi to úplně vypadlo. Díky.“

Otočila se na podpatku a z budovy prakticky vyběhla.

Seděla v autě, křečovitě svírala volant a nepřítomně hleděla na cihlovou fasádu univerzity. Simon dnes v práci vůbec nebyl. Lhal jí do očí. A Camilla lhala, aby ho kryla. To zjištění na ni dopadlo jako fyzický úder do hrudníku. Její dokonalý manžel i nejlepší kamarádka ji tahali za nos.

Dlouho seděla v naprostém tichu auta a nechávala tu mrazivou skutečnost pronikat do morku kostí, než konečně otočila klíčkem v zapalování.

Domů jela jako v mrákotách. Seděla v obývacím pokoji na pohovce a zírala na vypnutou televizi, zatímco pendlovky v chodbě monotónně odtikávaly čas. Vchodové dveře cvakly přesně v pět hodin, kdy se ze školy obvykle vracela jejich dcera.

Simon prošel předsíní a za ním se vlekla Hazel. V okamžiku, kdy spatřil Valerii sedět v přítmí pokoje, mu obočí vyletělo vzhůru.

„Dneska brzy doma?“ Simon se zastavil u věšáku a tvářil se upřímně překvapeně.

Valerii v krku pálily miliony palčivých otázek. Kde jsi dneska byl? Proč jsi mi lhal o rozvrhu? Co přede mnou tajíš?

„Jo, byl klidný den. Skončila jsem dřív.“ Valeria spolkla hořkou pachuť v ústech a donutila svůj hlas znít naprosto neutrálně.

„Paráda! Můžeš být chvíli s Hazel. Já ukuchtím večeři a ty jí zatím pomůžeš s úkoly.“ Simon na ni vykouzlil ten svůj typický, bezelstný úsměv. Vyhrnul si rukávy a zamířil rovnou do kuchyně – hotový obraz rodinného štěstí.

Valeria poslala Hazel do pokoje, aby si vybalila batoh. Pomalu došla ke kuchyňskému portálu a mlčky se o něj opřela. Pozorovala Simona, jak u ostrůvku myje a krájí zeleninu. Jeho pohyby byly plynulé a sebejisté. Působil tak normálně. Vypadal přesně jako ten muž, kterého si vzala. Mohl by ji vážně podvádět?

Simon se ohlédl přes rameno a zachytil její pohled. „Jsi v pořádku?“

Věnoval jí hřejivý, důvěrně známý úsměv, z něhož ji fyzicky rozbolelo srdce.

„Jsem. Jen ti jdu pomoct.“ Valeria se odlepila od rámu dveří, přistoupila k němu a vyhrnula si rukávy, aby zamaskovala chvějící se ruce.

Žádná velká kuchařka sice nebyla, ale nakrájet cibuli zvládla. Stála vedle něj a snažila se samu sebe přesvědčit, že si s ním prostě jen musí promluvit. Jen potřebuje vyčistit vzduch a vyslechnout si jeho vysvětlení. Jsou spolu přece celé roky. Věřila mu. Otevřela ústa, připravená vyložit všechny své pochybnosti na stůl.

Vtom její zrak zachytil jemný odlesk světla na jeho rameni.

Na tmavé látce jeho košile tvrdošíjně lpěl jediný dlouhý, kaštanově hnědý vlas.

Valeria přestala dýchat. Srdce se jí propadlo až na samé dno a těžce narazilo. Ona sama měla vlasy krátké a plavé. Ten hmatatelný důkaz na ni přímo řval a vysmíval se jejím letům slepé důvěry. Čí vlas to byl?