Otočila jsem zámkem v koupelně a zavřela se uvnitř. Toaletu jsem úplně minula, opřela se chvějícíma se rukama o studené porcelánové umyvadlo a pustila kohoutek, abych zamaskovala zvuk. A pak jsem nechala hráz povolit.

Nejdřív přišly slzy, horké a rychlé. Ramena se mi třásla pod náporem tichého pláče, takového toho vzlykání, které vám vyprázdní hrudník, ale výkřiky uvězní v hrdle. Přitiskla jsem si mokré dlaně na obličej a usedavě plakala. Musela jsem se ovládat. Lily spala hned ve vedlejším pokoji a Piper už byla svědkem dostatečné části mého dnešního zhroucení. Odmítala jsem ji vystavit dalšímu výlevu.

Slzy se mi mísily se soply. Tahala jsem ze zásobníku jeden kapesník za druhým a přikládala je k citlivé kůži, zatímco jsem se snažila srovnat svůj přerývaný dech.

V hlavě se mi znovu přehrávalo opovržení v Nolanových očích. Způsob, jakým se na mě dnes podíval, všechno jen potvrdil. Pohrdal mnou. I kdyby si snad nějaký nepatrný střípek jeho srdce vzpomněl na teplo, které jsme kdysi sdíleli, neznamenalo to vůbec nic. Nolan byl Prescott, sedící na samém vrcholu nedotknutelné bostonské smetánky. Disponoval starými penězi a rodokmenem, jaký jsem si ani neuměla představit. Já byla nula s utajeným dítětem. Ohromná třídní propast mezi námi představovala nepřekonatelnou pevnost. Nikdy jsem neměla šanci.

Ostré zaklepání na futra roztříštilo mé spirálovitě se točící myšlenky.

„Budeš tam brečet celou noc?“ zavolala Piper. Její tón postrádal obvyklou kousavost a zněl v něm jemný tón obav. „Nebo se schováváš, protože si myslíš, že se ti budu smát, jaká jsi katastrofa?“

Naposledy jsem si otřela oči, hodila vlhké kapesníky do koše a otevřela dveře. Obličej jsem měla oteklý a napjatý.

Piper se povzbudivě usmála. „Pojď. Vezmi si kabát. Zavezu tě na skvělé místo.“

Zamračila jsem se a setřela zbloudilou slzu z čelisti. „Kam?“

„Do centra na házení sekerou.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. To vůbec nic nevyřeší. Emocionální ventil je jen dočasný, Piper.“

Piper mě konejšivě vzala kolem ramen a přitiskla si mě k boku. „Dělám si legraci, Noro. To skutečné místo, na které myslím, je mnohem lepší. Prostě mi věř.“

„Ale Lily spí.“

„Budeme zpátky dávno předtím, než ji vůbec napadne se probudit. Na to máš moje slovo.“

Rychle jsme zkontrolovaly byt, bezpečně za sebou zamkly vchodové dveře a vyšly do svěžího nočního vzduchu.

Po dvaceti minutách jízdy Piper zaparkovala před malebnou cihlovou budovou ve čtvrti, kterou jsem sotva poznávala. Vystoupila jsem na chodník a zírala na tmavá okna.

„Čí je to byt?“ zeptala jsem se a přitáhla si kabát těsněji k tělu proti večernímu chladu.

Zahoupal se mi před nosem lesklý mosazný klíč. „Pojďme to zjistit společně.“

„Počkej. Ty se stěhuješ?“

Piper vyběhla po předních schodech, zasunula klíč do zámku a otevřela těžké dřevěné dveře. „Co myslíš?“

Následovala jsem ji dovnitř a cvakla vypínačem. Prostor zaplavilo světlo a odhalilo nádherný domov se dvěma ložnicemi, jednou koupelnou a útulným obývacím prostorem. Z bytu dýchala svěží atmosféra díky bílým stěnám a leštěným dubovým podlahám. Podél protější zdi se táhla masivní okna, která zaručovala dostatek přirozeného světla. V naprostém úžasu jsem přejížděla očima po místnosti. Prostor byl už plně zařízený. Obývacímu pokoji dominovala měkká šedá pohovka naproti elegantnímu konferenčnímu stolku. V rohu stál skromný jídelní kout a na parapetech bylo několik rostlin v květináčích. Každý jednotlivý centimetr byl bez poskvrnky.

„Je to tu opravdu krásné.“ Popošla jsem dál a přejela prsty po opěradle pohovky. „Kolik je nájem?“

„Tisíc měsíčně.“

Spadla mi čelist. Prudce jsem se k ní otočila. „Na tuhle oblast je to neuvěřitelná láce. To není možné.“

Piper se opřela o rám dveří a založila ruce na prsou. „Vím, jak moc tě tížily výčitky svědomí z toho, že přespáváš u mě. V práci dřeš bez přestání, takže jsi neměla ani vteřinu na hledání bytu. Tak jsme se s Lily rozhodly vzít věci do vlastních rukou. Tenhle byt jsme pro tebe sehnaly. Je to přesně pět minut chůze od dětského centra Bright Minds.“

Ta nesmírná úleva mě zasáhla jako fyzická rána. Někdo mi hodil záchranné lano ve chvíli, kdy jsem se topila. Rozběhla jsem se přes pokoj a pevně ji objala kolem krku. Vlepila jsem jí na tvář tři rychlé polibky.

„Piper! Já tě tak miluju!“

Vybuchla smíchy a hřbetem ruky si otřela kůži. „Fajn, uklidni se! Máznula jsi na mě jasně červenou rtěnku. Teď si budu muset mýt obličej dneska podruhé.“

Chytila jsem ji za obě ruce, třásla jimi a usmívala se jako blázen. „Osobně ti ten obličej umyju! Nemusíš ani hnout prstem.“

Druhý den ráno jsem se probudila dřív, než slunce vyšlo nad obzor, a okamžitě začala balit.

Piper s Lily v ložnici ještě spaly jako zabité. Procházela jsem po špičkách bytem, pečlivě skládala oblečení a rovnala malé lepenkové krabice. Celá má existence se úhledně vešla do tří otlučených cestovních tašek a dvou zalepených krabic. Připadalo mi trochu ubohé vlastnit tak málo, ale ta jednoduchost byla nepopiratelně osvobozující.

Když jsem dopínala zip na poslední tašce, ozval se na parketách tichý cupot malých nožek.

Z ložnice se vypotácela Lily a mnula si ospalé oči malými pěstičkami. Vteřinu poté, co na mě její pohled padl, se její tvářička rozzářila jako maják. Rozběhla se přes pokoj a skočila mi přímo do nastavené náruče.

„Maminko! Hrozně moc jsi mi chyběla!“

Dřepla jsem si, chytila její tělíčko a přitiskla tvář k její hřejivé kůži. „Jak ses vyspala, moje zlatíčko?“

„Moc dobře! Dokonce se mi zdálo, že ses vrátila a dala mi pusu na dobrou noc.“

Srdce mi v hrudi tálo. Odfoukla jsem jí z čela neposlušnou kudrnku. „Máš hlad?“

„Ano, prosím.“

„Běž si vyčistit zoubky a umýt obličej. Já zatím nachystám snídani.“

„Dobře!“ Nadšeně odhopkala do koupelny, culíky jí poskakovaly.

Než se Piper vyhrabala z postele s vlasy trčícími na všechny strany, měla jsem sbalenou každou jednotlivou věc. Lily seděla u kuchyňské linky a spokojeně dojídala talíř míchaných vajíček na másle.

Piper malátně zamrkala na úhlednou hromadu zavazadel připravenou u vchodových dveří. „Sakra. Ty teda jedeš.“

„Udělala jsem ti snídani. Talíř máš tamhle na lince.“

„Díky.“ Vzala si kousek toastu, pořádně si ukousla a na ukazováčku zatočila klíčky od auta. „Jak jsi vlastně plánovala tohle všechno odvézt bez mého auta?“

Jen jsem se na ni podívala s vědoucím úsměvem na rtech.

Se žvýkáním toastu zavrtěla hlavou. „Pojď. Jdeme na to.“

Piper se ukázala jako hotový zachránce, když mi pomohla vynosit každou tašku i krabici po schodech do nového bytu. Jakmile poslední krabice překročila práh, odvezla mě rovnou do práce do Mercer Industries a pak odfrčela s Lily do Bright Minds.

Celý pracovní den jsem strávila pohřbená pod složitými finančními tabulkami a nekonečnými konferenčními hovory. Přesto mi i přes těžké pracovní vytížení myšlenky neustále odbíhaly k mé nové realitě. Zbrusu nový byt. Nový začátek pro mě i mou dceru. Možná se věci konečně začínaly obracet k lepšímu.

Když jsem si oficiálně odpíchla a vyšla z kancelářské budovy, bostonská obloha byla černá jako uhel. Město bičoval přívalový liják. Déšť padal v hustých provazech, bubnoval do betonového chodníku a měnil ulice v dravé řeky.

Choulila jsem se pod kovovým přístřeškem před vchodem. Držela jsem deštník zešikma a zoufale se snažila blokovat větrem hnanou vodní tříšť. Každé projíždějící vozidlo zvedalo vlny špinavé vody, které narážely na chodník. Společenské kalhoty jsem měla už do půli lýtek promočené a studená látka se mi lepila na kůži.

Ťukla jsem na aplikaci pro spolujízdu. Na displeji svítil cenový násobek Uberu tři celá dvě. Zkontrolovala jsem Lyft, ale ceny byly stejně astronomické.

Strčila jsem telefon zpátky do kapsy. Budu prostě muset projít bouří na zastávku autobusu vzdálenou celou míli. Zhluboka jsem se nadechla, pevněji sevřela rukojeť deštníku a vykročila do kousavého větru.

Přímo u obrubníku vedle mě zastavilo elegantní stříbrné Audi A8 a jeho světlomety prořízly hustou clonu deště.

Okénko u spolujezdce sjelo dolů. Z místa řidiče se vyklonil Declan. Jeho ostré lícní kosti i nenucený šarm zůstaly netknuté, nijak nepoznamenané mizerným počasím zuřícím venku za okny jeho luxusního vozu.

„Nasedněte.“

Ucouvla jsem o krok a mávla rukou. „Jsem naprosto v pohodě, Declane. Pojedu autobusem.“

„V tomhle šíleném lijáku? Uprostřed dopravní špičky?“ Povytáhl skepticky obočí. „Než se ten autobus vůbec ukáže, stihla byste si dát celou večeři a vrátit se sem.“

Zaváhala jsem a zuby mi drkotaly. Pořád jsem ještě musela vyzvednout Lily u Piper a čas neúprosně plynul. Nemohla jsem si dovolit přijít pozdě.

„Fajn,“ vzdala jsem se, složila deštník a vklouzla na plyšové kožené sedadlo spolujezdce. Setřásla jsem přebytečnou dešťovou vodu ze svého tmavého zimního kabátu.

Declan vyvedl sedan zpět na hlavní silnici. Sotva jsme se zařadili do hustého provozu, zvuk deště prořízl řev motoru. Kolem nás se se skřípotem prohnal půlnočně modrý Aston Martin. Řidič prudce strhl volant a vjel před nás tak těsně před náš přední nárazník, až jsem sebou na sedadle trhla dozadu.

Ten šílenec se opřel do klaksonu, jak ujížděl do šera, a zvedl oslepující stěnu kalné vody, která plnou silou narazila do Declanova bezchybného čelního skla.

Declan dupl na brzdy.

Náhlé zpomalení mě mrštilo dopředu, bezpečnostní pás se mi pevně zařízl do hrudníku a Audi na kluzkém asfaltu mírně dostalo smyk, než znovu získalo trakci.

„Ježíši Kriste,“ zamumlal Declan a pustil stěrače na plný výkon, aby odklidil tu záplavu vody.

Podívala jsem se do bočního zrcátka u spolujezdce a zahlédla na okamžik poznávací značku sporťáku, těsně než zmizel v neproniknutelném dešti. Ve městě, jako je Boston, kdokoli řídící Aston Martin za čtvrt milionu dolarů s takovou mírou bezohledné, arogantní povýšenosti nepochybně pocházel z opravdu velkých peněz.

Declan svíral kožený volant. Čelist měl zaťatou prudkou frustrací, ale dlouhou chvíli mlčel a jen zíral za mizejícím vozem. Se znechucením zavrtěl hlavou.

„Jezdit v takovém slejváku jako smyslů zbavený,“ zamumlal si pod vousy a v hlase měl čiré opovržení. „Ti bohatí frackové – to si myslí, že jejich životy jsou příliš cenné na to, aby o ně přišli? Zkurvená touha po smrti.“