Pohled Nory:

Déšť dál bušil do čelního skla luxusního Audi, vytrvalý rytmus vyplňující napjaté ticho. Vlhké společenské kalhoty se mi nepříjemně lepily na lýtka. Opatrně jsem se na plyšovém sedadle spolujezdce poposedla a ze všech sil se snažila nenakapat špinavou vodu z ulice po celém Declanové bezchybném koženém interiéru. Připadala jsem si nepatřičně – promáčená chudinka sedící v útočišti za čtvrt milionu dolarů.

Declan uvolnil pedál brzdy a znovu nás zařadil do pomalu popojíždějící kolony v dopravní špičce. Pohlédl na mě. „Kam to bude?“

„Mohl byste mě vysadit v Back Bay? U těch činžáků na Commonwealth Avenue.“ Upírala jsem zrak na rozmazaná brzdová světla před námi.

Přejel dlouhými prsty po volantu a lehce na něj zaklepal. „Máte tam podnájem?“

„Ne. Bydlí tam moje kamarádka Piper. Hlídá mi Lily, když jsem v práci.“

Declan dlouhou chvíli mlčel. Mezeru v rozhovoru vyplnilo rytmické vrzání stěračů. Soustředil se na mokrou vozovku, ale cítila jsem, jak se jeho pozornost stáčí ke mně. „Musí to být vyčerpávající. Pracovat na plný úvazek a vychovávat dítě sama.“

Okamžitě jsem ucítila, jak mi ztuhla ramena. Prsty jsem pevněji sevřela ucho vlhké kabelky. „Nemusíte si o mě dělat starosti, Declane. Zvládám to úplně v pohodě. Moje práce kvůli dceři nikdy neutrpěla. Na to dávám velký pozor.“

Střelil po mně pohledem ze strany, v koutku úst se mu usadil pomalý, líný úsměv. „Klídek. Jen jsem se zeptal.“

Do zátylku se mi vplížilo horko. Odvrátila jsem se a zírala bočním okénkem do šedého, neúprosného lijáku. „Promiňte. Declane, stačí, když mě vysadíte u hlavního vjezdu do areálu. Zbytek dojdu.“

„V tomhle dešti?“ Povytáhl skepticky obočí a ani v nejmenším nezpomalil. „Řekněte mi číslo domu. Zavezu vás přímo ke dveřím.“

„Vážně, to je v pořádku.“

„Noro. Už jsme tady. Prostě mi řekněte číslo.“ V jeho hlase zněla pevná autorita, ačkoli v ní nebyla žádná zlá vůle.

Zaváhala jsem a sledovala historické, břečťanem porostlé cihlové fasády míhající se za deštěm pokrytým sklem. „Číslo tři. Děkuju.“

Navedl velký sedan úzkou tepanou branou do obytného komplexu. Ukázala jsem mu správnou cestu a navigovala ho těsnou, klikatou uličkou až ke kamenným schodům Piperina domu.

Declan zařadil parkovací režim.

Odepnula jsem si bezpečnostní pás, otočila se k němu a věnovala mu pohled plný upřímné vděčnosti. „Declane, děkuju. Vážně. Za odvoz i za všechno dnešní.“

Mávnul nade mnou rukou se stejným nenuceným úšklebkem. „Poděkujte dešti. Zařídil vám svezení mým autem zadarmo. Vy se starejte hlavně o to, abyste byla vevnitř dřív, než chytíte zápal plic. Já musím ještě leccos stihnout.“

Vzala jsem tašku, otevřela těžké dveře auta a vyrazila sprintem ke kryté verandě. Ledový déšť mi během té krátké, zběsilé chvíle bušil do zad přes zimní kabát.

Piper rozrazila vchodové dveře ještě dřív, než jsem stačila pěstí dopadnout na dřevo.

„Ježíši Kriste, Noro!“ Natáhla se, chytila mě teplou rukou za předloktí a vtáhla mě z té spouště do předsíně.

Skopla jsem zničené mokasíny a nechala je na gumové rohožce. Z lemu kabátu mi kapala studená voda přímo na její vyleštěné parkety. „Venku je to naprosté šílenství.“

Piper mi stáhla promáčený kabát z ramen a pověsila ho na mosazný věšák. „No to si piš. Běž do horké sprchy. Nastydneš.“

Neztrácela jsem síly dohadováním. Šla jsem rovnou známou chodbou do koupelny pro hosty a cestou ze sebe stahovala vlhké sako. „Piper, to počasí je příšerné. Možná tu s Lily budeme muset přespat ještě dneska. Teda pokud ti to nevadí.“

Piper se o vteřinu později objevila ve dveřích koupelny. V rukou nesla tlustý, nadýchaný bílý ručník a složené flanelové pyžamo. „Děláš si srandu? Byla bych nadšená. Vaříš, uklízíš a nikdy nenecháváš zvednuté prkénko. Jsi daleko lepší než jakýkoli chlap, se kterým jsem v tomhle městě kdy chodila.“

Vzala jsem si od ní suché oblečení a zmohla se na unavený úsměv. „To říkáš teď.“

Opřela se o rám dveří a zkřížila ruce na prsou. „Vážně, Noro. Ty a Lily tu můžete zůstat, jak dlouho budete chtít. Chlapi jsou stejně přeceňovaní. Běž se zahřát.“

Zavřela jsem dveře, otočila kohoutek s horkou vodou nadoraz a nechala hustou, vroucí páru vyhnat hluboký chlad z mých kostí.

Druhý den ráno přineslo naprostý obrat. Průsvitnými závěsy v okně pokoje pro hosty proudilo jasné, veselé sluneční světlo. Zuřivá bouře se konečně přehnala a zanechala po sobě svěží, jasnou sobotu.

Vykradla jsem se potichu z postele, nechala Lily zachumlanou v teplých peřinách a zamířila rovnou do kuchyně. Rychle jsem ukuchtila snídani z míchaných vajíček, máslových toastů a černé kávy. Než se Piper vymotala ze své ložnice a clonila si oči před dotěrným sluncem, čekaly na mramorovém pultu dva plné talíře.

Svalila se na barovou židli a popadla plátek toastu. „Ty jsi hotový anděl. Vezmi si mě.“

Nalila jsem jí kouřící hrnek kávy a posunula ho po lince. „Na mě nemáš peníze. Hele, musím se vrátit k sobě a zkontrolovat škody. Včera v noci během toho nejhoršího deště nám zaplavilo balkon.“

Piper se s plnou pusou vajíček zamračila. „Chceš, abych vás tam hodila?“

„Ne, vezmeme si odvoz. Ty se běž ještě vyspat. Tvůj spánkový režim je naprostá katastrofa. Začíná z tebe být regulérní upír.“

Zasmála se a dlouze se napila kávy. „Fajn, běžte. Ale napiš mi hned, jak tam dorazíte, ať vím, že ses neutopila v nějaké louži.“

„Napíšu.“

O chvíli později se do kuchyně došourala Lily. Malými zaťatými pěstičkami si třela oči. Blonďaté kudrlinky jí trčely na všechny strany a na sobě měla ještě volné růžové pyžamko.

Čutla jsem si na chladné dlaždice a rozpřáhla náruč.

Přicupitala a ovinula mi krátké ruce kolem krku, obličej zabořila do mého ramene.

„Dobré ráno, broučku. Vyspala ses dobře?“ Dlouze jsem ji políbila na temeno rozcuchané hlavičky.

„Hm.“ Odtáhla se a mrkala na mě velkýma šedozelenýma očima. „Pojedeme dneska domů?“

„Ano. Musíme tam trochu poklidit. Déšť nám udělal na balkoně hrozný nepořádek.“

„Můžu pomoct?“

„Jasně že můžeš pomoct.“

V našem bytě to vteřinu poté, co jsem odemkla vchodové dveře, těžce páchlo vlhkým betonem a zatuchlinou. Odložila jsem klíče na konzolový stolek v předsíni a šla rovnou k posuvným skleněným dveřím v obýváku.

Odsunula jsem je a okamžitě si povzdechla.

Po celé délce betonového balkonu stála kalná voda. Nelítostný vítr vehnal vytrvalý déšť přímo skrz boční okno, které jsem před odchodem do práce jako hloupá zapomněla zajistit na západku. Bílé podlahové lišty pokrývaly tmavohnědé šmouhy a ozdobná rohožka připomínala těžkou, nasáklou houbu.

„Do prdele,“ zamumlala jsem si pod vousy a frustrovaně si přejela dlaní po tváři.

Lily hlasitě zalapala po dechu a plácla si obě ruce přes pusu. „Maminko! Ošklivé slovo.“

Unaveně jsem se zasmála a zírala na tu ubíjející spoušť. „Promiň, broučku. Ujelo mi to. Pojď, dáme se do práce.“

Lily s nesmírnou vážností přikývla a odkráčela kamsi do kuchyně. „Přinesu ručníky!“

„Dobrý nápad. Přines prosím ty modré.“

Za minutu byla zpátky a nesla obrovskou hromadu hadrů na úklid. Pod tou neforemnou tíhou se mírně kymácela, drobný obličej stažený výrazem ryzího, soustředěného odhodlání. Vzala jsem jí z náruče většinu nákladu a podala jí zpátky jeden malý, zvládnutelný hadřík.

„Můžeš mi pomoct vytřít podlahu tadyhle, ano?“ Ukázala jsem na okraj velké louže.

„Dobře!“

Klekly jsme si vedle sebe. Lily drhla špinavé dlaždice s takovým divokým zápalem, jaký mají jen čtyřleté děti. Pod vousy si broukala veselou znělku z pohádky a její malé ručičky se pohybovaly tam a zpátky v nepravidelných, nadšených kruzích. Každých pár minut se zastavila, vzhlédla ke mně a hledala uznání za svou dřinu.

„Dělám to dobře, mami?“

„Děláš to skvěle, miláčku. Děkuju, že mi pomáháš.“

Na její drobné tváři se rozzářil obrovský, hrdý úsměv.

Přestala jsem drhnout a jen ji pozorovala. V hrudi se mi sevřela prudká, důvěrně známá bolest. Byla tak maličká. Tak moc se snažila zavděčit. Nikdy netropila scény kvůli maličkostem. Nikdy se nedožadovala větší pozornosti, než na jakou mi zbývala energie. Dala jsem ji do školky na plný úvazek, když jí byly sotva dva roky, protože jsem prostě neměla na vybranou. Musela jsem pracovat od nevidím do nevidím, abychom měly střechu nad hlavou a co jíst.

Bývala jsem po nocích vzhůru, celá bez sebe úzkostí. Bála jsem se, že ji starší děti budou šikanovat. Bála jsem se, že si jí mizerně placené a přepracované učitelky nebudou všímat. Bála jsem se, že se bude cítit opuštěná, když bude sedět v té chaotické místnosti a čekat, až si ji vyzvednu.

Místo toho mi každá jednotlivá učitelka opakovala totéž.

*Lily je tak vychovaná. K ostatním dětem je nesmírně milá. Mít ji ve třídě je prostě sen.*

Přizpůsobila se tvrdé realitě našeho života. Dokázala v ní prospívat.

Byla jsem za její odolnost nekonečně vděčná. Ale když jsem ji viděla, jak v sobotu ráno drhne špinavé podlahové dlaždice, fyzicky mě z toho bolelo u srdce.

Neměla by být tak snadno zvládnutelná. Byly jí teprve čtyři roky. Měla by mít právo zlobit. Měla by mít právo na bezstarostné, rozmazlené dětství, obklopená rodinou, která by ji zbožňovala.

S polkla jsem tvrdý knedlík, který se mi tvořil v krku, a přinutila se podívat zpátky na zabahněnou podlahu.

Lily si přestala broukat. Pustila modrý hadr na zem a jemně mě zatahala za rukáv svetru. „Maminko, jsi smutná?“

Prudce jsem zamrkala, abych zahnala pálivé slzy v očích, a nasadila zářivý, přesvědčivý úsměv. „Ne, broučku. Jsem jenom trochu unavená z práce.“

Naklonila hlavičku na stranu. Její vnímavé oči zkoumaly mou tvář a prohlédly tu lež s emoční inteligencí, která dalece přesahovala její věk. Opatrně překročila mokré hadry, ovinula mi ruce kolem pasu a stiskla mě tak silně, jak jen dokázala.

„Mám tě ráda, maminko.“

Hráz v mé hrudi se s praskotem protrhla. Pustila jsem ručník, objala její drobné tělíčko a pevně si ji přitiskla na klín. Zabořila jsem obličej do jejích jemných kadeří a vdechovala sladkou vůni jejího jahodového šamponu.

„Já tě mám taky moc ráda, Lily. Hrozně, hrozně moc.“

Zavřela jsem oči před dusivou vinou, která hrozila, že mě na podlaze obývacího pokoje utopí.

*Slibovala jsem, že ti najdu tátu. Slibovala jsem, že ti ho přivedu domů. A teď ho před tebou budu tajit. Selžu před tebou. Strašně moc se ti omlouvám, holčičko moje.*