Pohled Valerie

Večer se kvapem blíží a napětí ve smečkovém domě je hmatatelné. Za mým oknem obloha krvácí do hlubokých odstínů fialové a zrcadlí tak těžkou atmosféru panující na chodbách. Cítím nervózní energii chvějící se v prknech podlahy, jak se všichni chystají na nadcházející obřad.

„Val, přijdeme pozdě!“

Matčin zoufalý hlas se ostře rozezní v našem telepatickém spojení a vyvolá mi prudké píchnutí za spánky.

„Za pár minut jsem u vás na obřadní mýtině, mami.“

Násilím spojení přeruším dřív, než stihne odporovat. Nervy mám napnuté k prasknutí kvůli dnešním blížícím se událostem – mé vůbec první proměně ve vlka. Dříve odpoledne jsem se uchýlila do tichého útočiště své ložnice. Zoufale jsem potřebovala fyzický i duševní prostor po tom emočně vyčerpávajícím rozhovoru s Chloe na školních toaletách. Pomyšlení na její temné rodinné tajemství o zvolených druzích mi hlavu zaplnilo děsivými scénáři, což mě donutilo zamknout se o samotě, jen abych mohla vůbec dýchat. Také jsem musela věnovat chvilku tomu, abych uklidnila neustále kroužícího Tobyho a ujistila ho, že jsem v pořádku, než mě konečně nechal o samotě.

Vzduch v koupelně je hustý zbytkovou párou ze sprchy. Vystoupím ze skleněného koutu, nechám ručník spadnout na podlahu a kritickým zrakem zkoumám svůj odraz v zamlženém zrcadle. Na okamžik pocítím hrdost na svůj vzhled, když si všimnu dlouhých, vlnitých kaštanových vlasů kaskádovitě spadajících na ramena. Pohledem sjedu níž a vnímám zpevněné, atletické křivky, které jsem si vydobyla lety vyčerpávajícího fyzického tréninku pod přísným dohledem svého otce, alfy. Mé tělo dává jasně najevo připravenost na brutální proces proměny.

Mé kritické oko však okamžitě zachytí tmavé kruhy, které se mi usadily pod smaragdově zelenýma očima. Zjevně prozrazují mé naprosté fyzické vyčerpání i přetrvávající, hlodavou úzkost z toho, zda se s Derekem skutečně ukážeme jako praví druzi. Chloeino chmurné varování se mi v mysli neúnavně přehrává dokola.

Nakloním se blíž ke sklu a přimhouřím oči, abych si pořádně prohlédla ty fialovočerné stíny hyzdící mou bledou kůži.

Náhle se můj odraz změní.

Mé přirozeně zelené oči vzplanou hlubokou, zářivou zlatou.

Polekaně zavrávorám dozadu. Po páteři mi sjede ledově chladný mráz a na pažích mi naskočí husí kůže. V zoufalé snaze přesvědčit samu sebe, že ten obrovský stres prostě způsobuje halucinace, zírám upřeně do zrcadla. Nedostatek spánku si se mnou musí krutě zahrávat.

Zhluboka se nadechnu a udělám další váhavý krok vpřed.

Ty planoucí zlaté oči na mě znovu zírají a hoří zvláštní, pradávnou inteligencí.

Z hrdla se mi vydere nefalšované vyjeknutí šoku. Přímo v zákoutích mé mysli najednou zavibruje sladký, andělský smích, který se rozezní s křišťálovou čistotou. Ten zvuk je překrásný, přesto mi hrudí projede další záchvěv paniky.

Prudce se otočím a pátrám v prázdné koupelně. Cítím se trochu hloupě, když oslovuji prázdný vzduch.

„Haló?“ zeptám se nahlas a hlas se mi lehce chvěje.

Na mou otázku odpoví další pobavený, zvonivý smích. Otočím se zpátky ke sklu. Oči se mi konečně promění zpět do normální smaragdové zeleně a nezůstane po tom zlatém ohni, který tam před chvílí byl, ani stopa.

Oklepu ze sebe přetrvávající nevíru a surreálnost toho okamžiku a začnu se oblékat na obřad. Vklouznu do jednoduchých bílých květovaných šatů – oděvu, který je dostatečně slušný pro veřejné shromáždění, ale postradatelný, jelikož vím, že se roztrhá na kusy vteřinu poté, co mi zapraští kosti a já se proměním do své vlčí podoby.

Posadím se k toaletnímu stolku v ložnici a začnu si pečlivě žehlit vlasy. Myšlenky mi zběsile uhánějí všemi možnými směry. Co když se proměna pokazí? Co když se na mě Derek dnes večer podívá a neucítí vůbec nic?

„Proč ten protáhlý obličej?“

Naprosto stejný andělský hlas plynule přeruší mou vnitřní paniku.

Ztuhnu a sevření žehličky na vlasy zesílí. „Proč ses rozhodla promluvit až teď?“ zavrčím v duchu nazpět, otrávená tím náhlým vyrušením.

„Drahé děvče,“ odpoví hlas s hladkým, okouzlujícím sebevědomím. „Byla jsem na okamžik vyvedená z míry tím, jak jsi krásná. Jelikož kráčím po zemi poprvé v životě, byla jsem nesmírně nervózní a přespříliš natěšená, až se konečně setkám se svou lidskou polovinou.“

Náhlá poklona mě zaskočí. Nemohu si pomoct a tváře mi polije polichocený ruměnec. Napětí mi opadne z ramen a já odložím žehličku na toaletní stolek.

„Děkuju. A vítej na zemi,“ nabídnu v duchu vřelé, zkusmé přivítání.

Vlčičin melodický smích znovu zaplní mou mysl a ovine se kolem mého vědomí jako hřejivá deka.

„Mimochodem, jmenuji se Lyra,“ představí se formálně.

„Já jsem...“

„Už vím, že jsi Valerie,“ skočí mi Lyra pohotově do řeči. „Měsíční bohyně mi o tobě všechno řekla. Má tě velmi ráda.“

Odmlčím se a zamrkám na svůj odraz v zrcadle ložnice. Poprvé za celý den se upřímně usměju. „Ukážeš mi v zrcadle svou fyzickou podobu?“

„Mou pravou podobu budeš moci spatřit teprve tehdy, až o půlnoci úspěšně dokončíme proměnu,“ vysvětlí Lyra mírně a v jejím hlase zaznívá nádech prastaré moudrosti.

Protočím panenky nad tou teatrálností. „Kvůli té půlnoční lhůtě si připadám přesně jako Popelka.“

„Na rozdíl od Popelčiných pomíjivých šatů budou naše magie i pouto trvalé.“ Má nově probuzená, prořízlá vlčice pohotově poukáže na trhlinu v mé logice.

V Lyřině přítomnosti nacházím zvláštní, uklidňující oporu a ukážu prstem na zrcadlo. „Můžeš mi pomoct spravit ty unavené černé kruhy pod očima?“

Lyra se vřele zasměje a ten zvuk v sobě nese jiskřivé pobavení. „Kmotřička víla se právě chystá předvést své první kouzlo.“

S ryzím úžasem sleduji, jak se mi po obličeji rozlévá hřejivé brnění. Přímo před mýma očima tmavé kruhy mizí z kůže. Fialový nádech modřin bledne do zdravého, zářivého ruměnce a zanechává mě dokonale odpočatou a rozzářenou. To kouzlo je okamžité a bezchybné.

„Děkuju ti, Lyro,“ zašeptám tiše.

Rychle dokončím líčení. Nanesu lehkou vrstvu řasenky a přetřu si rty leskem. Odstoupím a zhodnotím bezchybný výsledek, spokojená s tím, jak vypadám.

Právě ve chvíli, kdy dopakuji kosmetickou taštičku, se na masivních dveřích mé ložnice ozve tiché, váhavé zaklepání.

Vstanu ze stoličky u toaletního stolku. Uhladím jemnou látku svých bílých květovaných šatů a vykročím ke dveřím. Srdce se mi nervózně zatřepotá o žebra.

Vteřinu poté, co vezmu za kliku a otevřu dřevěné dveře, mi do nosu narazí omamná vůně svěžího lesa a hlubokého borovicového dřeva a zcela přehltí mé smysly. V hrdle se mi zadrhne dech, jak se to bohaté, zemité aroma ovine kolem mé duše a zažehne oheň v mé krvi.

Než vůbec stihnu zpracovat, odkud ta vůně vychází, Lyra v mé mysli hlasitě a jasně zavyje:

„Druh!“