Kira si udržovala stálý rytmus a lehce boxovala do prázdna, dokud systémové hodiny neodbily šestou. Vteřinu poté, co herní rozhraní ohlásilo svítání, se děsivé stíny za bariérou rozplynuly v nicotu. Neztrácela čas. Nastartovala růžovou zemědělskou tříkolku a vyrazila na cestu.

Ujela po dálnici možná tak padesát yardů, než se na asfaltu objevila dřevěná bedna. Bylo to jen obyčejné dřevo, ale v téhle pustině byla každá kořist dobrá.

„Dobrý začátek.“

Popadla mačetu, přeskočila korbu a zamířila přímo k bedně. Zkušeným švihem zápěstí vypáčila víko. Okamžitě rozpoutala divokou smršť seků, švihů a zákeřných bodnutí do prázdného prostoru uvnitř. Ještě pár vteřin s bednou stínovala a uhýbala před imaginárními útoky, než se zastavila. Nic nevyskočilo, aby jí to ukouslo obličej. Odkašlala si, upravila úchop a klidně zasunula čepel do pochvy.

Za tohle přehnané představení necítila ani špetku rozpaků. Hra na ni dříve či později nevyhnutelně nastraží smrtící past, takže sázka na jistotu zůstávala jedinou logickou strategií.

Nahlédla dovnitř. Bedna obsahovala přesně jeden předmět.

[Systém: Gratulujeme. Získala jste úlomek Karty vylepšení vozidla (1/6).]

Celá Karta vylepšení vozidla znamenala, že hráč může vozidlo svázat se systémem a vylepšovat ho pomocí specifických surovin. Za vyšší úrovně bude systém pochopitelně požadovat astronomické jmění ve zdrojích. Hodila úlomek do batohu a vylezla zpátky na tříkolku.

Stejně jako včera otočila plynem na maximum a listovala holografickým rozhraním, zatímco se míle kolem ní rozmazávaly. Druhý a třetí den splynuly v monotónní dřinu. Proměnila se v neúnavný řidičský stroj, plně soustředěný na pohlcování nekonečných úseků dálnice.

Většina monster, která po cestě vyskakovala z beden, sloužila jen k lacinému vylekání. Chytrému hráči stačilo počkat, až zalezou zpátky do černé mlhy lemující silnici. Pokud si jich člověk nevšímal, nepředstavovala žádnou skutečnou hrozbu. A přesto už z deseti tisíc hráčů v Zóně 909 tři zemřeli. Opravdu by ji zajímalo, jaké idiotské chyby museli nasekat, aby se jim to povedlo.

Kdykoliv jí zakručelo v břiše, zasytila se obyčejnými špagetami. Když už nudle nemohla ani cítit, přešla na samoohřevné armádní příděly nebo konzervované chilli. Přes to všechno zůstával její ranní a večerní trénink naprosto nedotknutelný.

Její průzkumné výpravy přinášely skromné výsledky: ručník, plastovou misku, tři tyčinky nouzových přídělů a drahocenného půl galonu čištěné vody. Skutečný úspěch se však dostavil na Obchodním kanálu. Vyměnila jednu jednotku benzínu a teplý talíř špaget za další dva úlomky na vylepšení vozidla.

Obchod uzavřela se stejným hráčem jako předtím, s Veteránem Mystikem. Byl to nepochybně ten chudák, co uvízl s masivním, nenasytným kamionem. Očividně neměl sebemenší zájem vylepšovat kolos, do kterého neměl palivo, a pravděpodobně chtěl to obrovské vozidlo jen zmenšit na nějakou zvládnutelnou velikost. To dokonale vysvětlovalo jeho zoufalou snahu zbavit se úlomků vylepšení. K výrobě celé karty jí chyběly už jen tři.

S jednou rukou na řídítkách kontrolovala zbývající zásoby. V dálce nad prázdnou silnicí se náhle zhmotnil semafor. Okamžitě zbystřila a narovnala se.

Semafor vždy zaručoval zastávku. Povaha takové zastávky byla čirý hazard, sahající od šťastných setkání až po smrtící, nevyhnutelné pasti. Bude muset reagovat podle situace.

Zmáčkla brzdy a zastavila růžovou tříkolku přesně na čáře. Na semaforu svítila ostrá červená. Časomíra se neúprosně uzamkla na pěti minutách.

Z mlhy se vybelhala horda groteskních monster. Zařadila se na přechod pro chodce a s neskutečným klidem pochodovala přes asfalt. Každá jednotlivá stvůra se při míjení vozidla ujistila, že se na ni zašklebí, zasyčí nebo předvede nějaké urážlivé gesto.

Zachovávala přísnou kamennou tvář. Po třech minutách snášení jejich ubohého chování konečně zareagovala. Nakrčila nos, zkroutila ret a vrhla na ně pohled plný čistého, nefalšovaného odporu.

Zafungovalo to dokonale. Nestvůry propadly zběsilému amoku. Cvakaly zahnívajícími zuby, dupaly po asfaltu a chrlily na ni cizácké kletby. Zuřivě dorážely na neviditelnou bariéru, ale pravidla hry je poutala k přechodu.

V okamžiku, kdy naskočila zelená, otočila plynem a vyrazila vpřed. Kdyby semafor přeskočil zpátky na červenou dřív, než křižovatku opustí, ten dav by ji během několika vteřin převálcoval.

Přímo uprostřed přechodu se na hrubém asfaltu zatřpytila hromádka stříbra. Rychle poklepala na holografickou obrazovku a sebrala rozházené kovové díly, aniž by zpomalila.

[Systém: Gratulujeme. Získala jste Železné hřebíky x 30.]

Držela plyn na doraz a prosvištěla na druhou stranu silnice s velkou časovou rezervou.

Na pravé krajnici hned za křižovatkou vyskočila jasná cedule.

[Odpočívadlo za čtvrt míle.]

Nezaváhala. Strhla řízení doprava a vjela do vyznačené zóny.

Ještě než tříkolku zaparkovala, udeřil jí do nosu odporný zápach. Páchlo to jako hnijící maso smíchané se zrezivělým kovem. Nad oblastí se vznášel bledě zelený smog, ze kterého ji pálily oči. Přesně věděla, co je tohle místo zač. Vrakoviště.

Zápach byl sice příšerný, ale v rané fázi hry, kdy byl nedostatek surovin, to pro hráče představovalo nesporný zlatý důl.

Zaparkovala tříkolku a rozeběhla se. Čas neúprosně ubíhal a ona odmítala promarnit jedinou vteřinu denního světla.

Vstupní bránu blokoval mohutný černý medvěd. Stál na zadních a tyčil se nad ní se zbytnělými, jizvami posetými svaly.

„Vstup vyžaduje poplatek,“ vydal ze sebe medvěd hluboké, dunivé zavrčení.

„Během ochranné lhůty pro nováčky je vstup zdarma!“ pohlédla šelmě přímo do tmavých očí.

„Heslo přijato. Můžeš vstoupit,“ odpověděl obrovský medvěd překvapivě přihlouplým, monotónním hlasem.

Usmála se pro sebe a vychutnávala si výhody návratu v čase. Během prvních sedmi dnů zkušební fáze nabízelo každé odpočívadlo vstup zdarma. Háček byl v tom, že obludná obsluha tuto informaci nikdy dobrovolně neposkytla. Hráč musel vyslovit přesnou podmínku nahlas, aby poplatek obešel. V jejím minulém životě toto pravidlo objevil nějaký troll, ale držel jazyk za zuby až do osmého dne jen proto, aby se všem vysmál. To toxické chování tehdy na fórech rozpoutalo obrovskou slovní válku a doslova hon na čarodějnice.

Prošla kolem medvěda a překročila práh. Systémové hlášení se ozvalo okamžitě.

[Gratulujeme! Odemkla jste nový titul „Příživník“. Páni, vy ten systém umíte vážně přelstít, co?]

Klepnutím otevřela podrobnosti a potlačila nutkání vítězoslavně vykřiknout.

[Příživník: Právě jste trefila jackpot! S tímto titulem si můžete zdarma vyzvednout jeden předmět u jakéhokoliv rudovlasého zrůdného obchodníka. U zelenovlasých obchodníků můžete zakoupit jeden předmět s 90% slevou a u fialovlasých obchodníků získáte slevu 50 % na veškeré zboží!]

Zavřela oznámení a její pozornost se okamžitě vrátila k mohutné hoře odpadků, která se před ní tyčila. Zvedla ze země pevnou kovovou trubku a začala se prohrabovat hromadami. Holografická obrazovka skenovala vše, čeho se dotkla, a odfiltrovávala nepoužitelný odpad.

U paty hory shromáždila slušnou hromádku šrotu, ale nestačilo jí to. Skutečné poklady byly vždycky pohřbené hluboko.

Se zatnutými zuby začala šplhat přímo vzhůru po vratké hoře harampádí. Boty se jí bořily do rozbředlých, neznámých substancí. Špína se jí mazala po obličeji. Rukavice jí nasákly nevyslovitelnými tekutinami. Vypadala zuboženě, ale její tvář zamazanou hlínou a špínou zdobil obrovský úsměv. Vzrušení z hromadění surovin dalece převyšovalo odpor k brodění se bordelem.

V horečnatém hrabání uběhla téměř celá hodina. Nakonec se přinutila přestat. Její batoh s dvaceti sloty byl po okraj napěchovaný cennými surovinami. Poblíž vrcholu našla velký, prasklý plastový lavor, naložila do něj zbytek kořisti a vyrazila z hory dolů.

Se vztyčenou hlavou a přetékajícím lavorém odpadků v náručí hrdě vykročila kolem obřího černého medvěda.

Medvědí tmavý čenich sebou trhnul. Zíral na ni s hlubokým odsouzením a očividně ji považoval za nejchamtivější lidskou bytost pod sluncem.

Překročila hranici zóny zpět ke své tříkolce. Rozhraní znovu zacinkalo.

[Gratulujeme. Splnila jste klíčovou podmínku a získala identifikační odznak „Sběrač šrotu“. Opatrujte jej.]

Zamrkala, skutečně zaskočená. Za celé tři roky přežívání v původní časové linii o tomto odznaku nikdy neslyšela ani ho neviděla.

Otevřela podrobnosti o předmětu, aby si přečetla drobný text. Nabízel dvě obrovské výhody. Zaprvé získala trvalý bezplatný vstup na jakékoliv vrakoviště, bez ohledu na ochrannou lhůtu pro nováčky. Vstupné sice bývalo levné, ale nulové náklady jsou vždycky výhra. Zadruhé mohla prodávat šrot přímo do systému odkudkoliv. Jen musela počkat, až jí zkříží cestu nějaký slepý hlupák, aby na něm novou funkci vyzkoušela.

Bezpečně uložila nádobu na korbu. Cítila se jako chodící biologická zbraň. Ruce i paže jí pokrývala vrstva odporné, lepkavé špíny. Ten strašlivý puch jí ulpěl ve vlasech i na oblečení.

Vytáhla svůj půlgalon čištěné vody. Ve vzácném záchvatu přepychu se vedle vozidla svlékla donaha a začala si drhnout kůži. Studená voda smyla to nejhorší, ale nestačilo to. Obětovala celou novou láhev pitné vody jen proto, aby si spláchla úporný nános špíny z obličeje a krku.

Jakmile měla pocit, že je konečně čistá, zalovila v inventáři. Od hlavy až k patě se převlékla do zbrusu nového oblečení a vychutnávala si svěží dotek čisté látky na holé kůži.

Zírala na hromadu špinavého, páchnoucího oblečení na asfaltu. Nezůstala jí ani kapka vody na vyprání a nechat je jen tak ležet by jí nepochybně zamořilo celý ten skromný obytný prostor. Klekla si, pečlivě složila špínou zanesené svršky a neprodyšně je zabalila do igelitového pytle. Zkrátka se nedokázala přimět vyhodit naprosto zachovalou látku, ať už byla situace s vodou sebehorší.