Uvelebila se na sedadle řidiče své pastelově růžové tříkolky. Igelitku se zabláceným oblečením hodila pod nohy na místo spolujezdce a prsty sevřela gumová řídítka. Nejradši by zastavila hned na místě a prohrabala tu obří hromadu, kterou právě vytáhla ze skládky vraků. Přímo za ní ležela doslova hora potenciální kořisti, která se v poryvech větru opírajících se do vozítka mírně kymácela a dráždila ji nekonečnými možnostmi. Zaváhala, palec připravený na spínači zapalování. Vzhlédla k pohasínajícímu slunci, jež vrhalo přes popraskaný asfalt dlouhé oranžové stíny. Plýtvat zbývajícím denním světlem si zkrátka nemohla dovolit. Každá minuta viditelnosti znamenala další ujetou míli.

Jakmile tato brutální sedmidenní zkouška přežití skončí, systém sliboval pohádkové odměny hráčům, kteří urazí největší vzdálenost a zajistí nejvíc zásob. Její malé elektrické vozítko sice nebylo žádný rychlík a motor v prudkých stoupáních protestně skučel, ale dokázalo běžet celé hodiny bez sebemenšího zaváhání. Pokud se jí podaří z nějakého náhodného dropu získat kartu vylepšení vozidla, tahle rezavá hromada šrotu se může proměnit v opravdovou mechanickou bestii. V téhle neúprosné pustině měl na přední příčky stále šanci každý, kdo uměl správně vyložit karty. Navíc pochybovala, že by se na celém serveru našel ještě někdo, komu se takhle zkraje hry podařilo nashromáždit tolik benzínu. Většina lidí by v panice palivo křečkovala na nejhorší časy. Kira však hodlala využít každou sebemenší výhodu, kterou měla, aby si udržela náskok.

Vytrvale projížděla pustou krajinou a očima propátrávala obzor, zda nezahlédne skryté hrozby nebo bedny se surovinami. Motor vypnula až v devět večer. Když konečně dupla na brzdy a tříkolku zastavila, pustinu už dávno pohltila těžká tma, prosvětlená jen slabým třpytem hvězd.

Protáhla si ztuhlé údy a sesedla. Podrážky bot dopadly na chladnou zem. Čirým vzrušením si promnula ruce; mráz ve vzduchu jí na náladě ani v nejmenším neubral. Zamířila rovnou k přeplněné korbě.

Jako první bylo na řadě vytřídit ze směsi kovového šrotu všechno, co se dalo sníst. Pečlivě posbírala proviant roztroušený po výpravě na vrakoviště, oprášila z něj špínu a nahrála položky rovnou do rozhraní Obchodního kanálu. Dala si záležet, aby ke každé napsala jasné varování a předešla zbytečným hádkám po směně.

[Mírně okoralý celozrnný chléb x10: Pokud máte kachní žaludek, budete v pohodě. Jestli už teď máte se zažíváním potíže, pak jen na vlastní nebezpečí.]

[Dva dny prošlý jogurt x3: Pokud si myslíte, že vám nic nebude, nic vám nebude.]

[Půlka párku v rohlíku x1: Neptejte se mě, kam se poděla ta druhá. Je to jedlé, jasné?]

[Přeslazený jahodový dortík x2: Někdo z něj očividně jednou ukousl a zahodil ho.]

[Rozpatlané čokoládové pečivo x1: Myslíte, že takhle zřízené bylo už od začátku?]

[Zakalená voda x1: Pít to nedoporučuju. Ale když to převaříte a přefiltrujete, třeba to půjde. Každopádně jsem ráda, že to nepiju já.]

Jelikož měla Kira ve svém inventáři stále slušnou zásobu vlastních čistých, nezkažených potravin, nebyla v takovém zoufalství, aby musela jíst odpadky ze smetiště. Konzumace těchto pochybných zbytků by vedla k automatickému úbytku životů. Šlo by pravděpodobně jen o bod nebo dva, protože při sběru záměrně nechala ležet všechno shnilé, plesnivé nebo prolezlé červy. Pro někoho, kdo v kousavém mrazu umíral hlady, však tyto kousky představovaly doslova záchranu života. Herní mechanika hladu byla nemilosrdná.

Kromě neotevřeného balíčku slaných krekrů a dvou zatavených kelímků instantní kuřecí polévky, které si schovala pro sebe jako nouzovou rezervu, hodlala zbytek podřadného jídla rozprodat pod cenou a nafarmit si tak základní materiály.

Jakmile nabídky vyvěsila, skočila do globálního chatu a hodila tam krátké oznámení.

Alpha Tempest: [Hodila jsem do Obchodního centra hromadu jídla a pití. Kdo něco chcete, pošlete žádost. Schválím nebo odmítnu, až budu mít vteřinu čas. Mám teď plné ruce práce. Žádné soukromé zprávy, o cenách nesmlouvám.]

Rolující chat okamžitě zaplavila lavina zpráv, text ubíhal tak rychle, že splýval v jedinou šmouhu.

[Počkat, cože? Někdo prodává fůru jídla? Mám halucinace?]

[Do prdele, to nutně potřebuju! Nepřeplácejte mě nikdo, já tu doslova chcípám hlady!]

[Právě jsem se díval do nabídky. Není to všechno těsně před expirací nebo úplně prošlé? Nebude nám z toho zle?]

Alpha Tempest: [Popisy předmětů mluví naprosto jasně. Potřebuješ to? Kup to. Nepotřebuješ? Roluj dál.]

Do systémového rozhraní se téměř okamžitě začaly sypat žádosti o obchod a ticho noci prořízla kaskáda cinkavých tónů.

[Sklo x2 za Rozpatlané čokoládové pečivo x1]

[Guma x1 za Půlku párku v rohlíku x1]

[Toaletní papír x2 za Přeslazený jahodový dortík x1]

[Dřevo x5 za Mírně okoralý celozrnný chléb x3]

Kira sledovala, jak se sloty jejího digitálního inventáře plní základními materiály. Dokud nabídky s těmito prvotními stavebními surovinami nepůsobily vyloženě urážlivě, brala všechny. Nezpracované zdroje potřebovala mnohem víc než napůl sežraný párek v rohlíku, který by jí jen sebral zdraví. Metodicky ťukala na obrazovku a odbavovala frontu.

Vtom vyskočila konkrétní žádost, zvýrazněná křiklavě červenou barvou z jejího exkluzivního seznamu přátel.

Veteran Mystic Lad: [Baterie x3 za celozrnný chléb a jogurt.]

Kira na okamžik přestala zběsile vyklepávat potvrzení. Ručně upravila obchodní okno. Chtěla toto strategické spojenectví upevnit, a tak mu místo požadovaného základu poslala pět kusů chleba a dva jogurty. Během několika sekund jí v soukromé schránce cinklo jeho zběsilé poděkování.

Veteran Mystic Lad: [Kámo, tolik?! Vážně jsem myslel, že mám po chlebu! Panebože, díky moc, seš absolutní legenda!]

Kira vyťukala na virtuální klávesnici odpověď, aby mu připomněla skutečný důvod své štědrosti.

Alpha Tempest: [Jenom si pamatuj, že se mi máš ozvat, kdybys našel nějaké úlomky karet vylepšení vozidla nebo vzácný loot, který sám nevyužiješ. Dám ti férovou cenu.]

Veteran Mystic Lad: [Není co řešit! Můžeš se spolehnout. Bez problému.]

Zoufalství pustiny v lidech samozřejmě probouzelo to nejhorší. Systém ucpávala spousta bizarních nabídek, které Kira zcela ignorovala. U těch vyloženě nechutných bez váhání klepala na tlačítko trvalého zablokování.

Při nabídkách jako [Žhavé fotky v síťovaných punčochách za celozrnný chléb] nebo [Jedna virtuální pusa za ten nejsladší jahodový dortík] obracela oči v sloup tak divoce, až ji z toho rozbolela hlava.

„Příživníci mizerní. To si fakt myslí, že z virtuální pusy postaví přístřešek?“ zamumlala si pro sebe a otráveně si povzdechla. Ani se neobtěžovala vyťukávat odmítnutí.

I po vyklizení všech nekvalitních potravin a kalných nápojů zůstávala korba její tříkolky napěchovaná k prasknutí. Většinu váhy tvořilo několik masivních kusů, které předtím vytáhla z hromady trosek. Chytila okraje plastových beden a nejprve všechno vyložila na popraskaný asfalt, protože potřebovala prostor, aby věci mohla roztřídit jednu po druhé.

Pozornost zaměřila na dva konkrétní předměty ležící uprostřed hromady.

[Řemeslný ponk ze šrotu: Vyřazený relikt. Pokud s ním zacházíte v rukavičkách, svůj účel splní, ale může se vám každou vteřinou rozpadnout pod rukama.]

[Nylonové lano: Vysoce zátěžové a neuvěřitelně odolné.]

Kira vzala oba předměty. Těžký kovový stůl vlekla po zemi, dokud nespočinul u zadní části její elektrické tříkolky. Popadla tlusté nylonové lano, provlékla ho rezavými vzpěrami ponku a pevně ho přivázala ke kovovému podvozku vozidla. Několikrát lano kolem konstrukce obtočila a utahovala pevná vlákna tak silně, až jí kožené rukavice pod náporem tření vrzaly. Celé dílo zakončila složitým dvojitým uzlem.

Stůl sice mírně přečníval přes zadní nárazník, ale před další prací potřebovala vyzkoušet jeho pevnost. Vylezla na zadní část tříkolky, skočila přímo doprostřed ponku a těžce dupla botami.

Držel jako přibitý. Zrezivělý kov se ani nezakymácel, ani nezaskřípal.

Spokojeně přikývla.

„Paráda. Až mě v noci z choulení do klubíčka chytnou křeče do nohou, můžu si je prostě hodit sem nahoru. Pořád lepší než je nechat viset přes okraj a riskovat omrzliny,“ pronesla nahlas do prázdné silnice.

Jistě, ten zrezlý, zubatý stůl přidělaný k pastelově růžové tříkolce vypadal naprosto směšně. Byla to pěst na oko. Jenže estetika byla v tuto chvíli to poslední, co by ji trápilo. Záleželo na čisté funkčnosti a s odvedenou prací byla spokojená.

Otočila se zpět ke zbývající kořisti na zemi. Dech se jí zadrkl v hrdle.

[Poškozený přenosný solární generátor: Dokáže napájet nejrůznější spotřebiče, momentálně je však rozbitý! K opravě vyžaduje řemeslný ponk.]

Kira se zeširoka usmála. Vyhlídka na nekonečný zdroj energie jí projela po zádech jako elektrický proud. Už dnes dopoledne, když tuhle nádheru zahlédla zahrabanou v hromadách odpadků, vyvalila oči v němém úžasu. Byla to naprostá trefa do černého.

S funkčním solárním generátorem bude moci každý boží den dobíjet svou tříkolku i zásobu náhradních baterií. Už nikdy se nebude muset bát, že zůstane trčet uprostřed ničeho s vybitým článkem. Jediným tahem vyřešila svou největší logistickou noční můru a získala trvalou odpověď na energetickou krizi v této hře o přežití.

Zvedla poškozený generátor ze země. Pod tíhou masivního stroje hekla a vyzvedla ho na čerstvě přimontovaný ponk. V zorném poli jí okamžitě vyskočila digitální nabídka opravy zobrazující chybějící součástky.

[Požadavky na opravu: Železný drát x8, Elektrický kabel x1, Guma x2.]

Zkontrolovala přihrádky v inventáři. Železný drát i gumu už měla zajištěné z dřívějších obchodů na trhu. K uzavření obvodu a oživení stroje jí chyběl pouze ten jediný elektrický kabel.

Vyvolala panel systémového rozhraní a skočila zpátky do globálního chatu. Kanál stále ještě přetékal zoufalou vděčností lidí, kteří skoupili její zbytky jídla.

Hexed Boon: [Díkybohu za Alpha Tempest. Dnešní noc bych doslova nepřežil. Všichni ostatní nasadili ceny jídla tak vysoko, že si to nemůžu dovolit. Snědl jsem jeden krajíc chleba a konečně se zase cítím naživu.]

Player 1122: [Moje štěstí stojí za starou bačkoru. Jsou to tři dny a našel jsem jen čtyři bedny! Jediné jídlo byla ztvrdlá proteinová tyčinka. Jsem neskutečně rád, že ta legenda neodmítla moji směšnou nabídku a vyměnila mi jahodový dortík. Chutnal božsky!]

Honey Drops: [Brečím tu. Snažila jsem se něco ulovit, ale všechno se vyprodalo. Zbylo ti ještě něco?]

Kira mírně posunula nekonečný proud zpráv nahoru. V chatu zanechala dvě emodži se salutováním, aby nakupujícím vyjádřila uznání, a pak vyťukala svůj nekompromisní požadavek.

Alpha Tempest: [Kdo má elektrické kabely? Do zpráv.]

Honey Drops: [Šéfová, můžeš nám aspoň říct, k čemu ty kabely vůbec jsou? Jeden mám, ale bojím se ho vyměnit.]

Player 1019: [Co to sakra je, vy už jste v době průmyslové, nebo co? Já tady pořád ještě třu dvě dřívka o sebe!]

Kira veřejné dotazy ignorovala. Neměla čas ani trpělivost vysvětlovat pokročilé mechanické opravy celému serveru plnému lidí, kteří se stále prali o napůl snědené párky v rohlíku. V koutku zorného pole jí už beztak nepřetržitě pípaly soukromé zprávy – rychlá série oznámení dávala najevo, že hráči dychtí po výměně. Okamžitě veřejný kanál zavřela a ponořila se do doručené pošty. Oči se jí soustředěně leskly, když začala postupně rozklikávat blikající ikony, aby potřebný kabel získala.