Pohled Talie

Překročím práh a překonám neviditelnou hranici mezi svým dusným kuchyňským vězením a jejich nedotčenou jídelnou připomínající katedrálu. Těžký stříbrný tác se mi zařezává do třesoucích se dlaní. Ranní světlo proudí vysokými okny od podlahy ke stropu a zachycuje páru stoupající z honosné hostiny, kterou jsem připravovala dvě hodiny. Zlatavé věže z tlustých borůvkových vaflí leží vedle lesklých, tukem prorostlých hromad javorové slaniny. Křišťálové džbány se rosí čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem. To obrovské množství jídla rozloženého na rozlehlém mahagonovém stole je přímo rozmařilé.

V prázdném žaludku se mi zvedá kyselina. Vnitřek těla se mi kroutí do bolestivého, dutého uzlu a křeče jsou tak silné, že musím zatnout kolena, abych zůstala stát. Zalije mě vlna závratě z hladu. Za posledních dvacet čtyři hodin jsem nesnědla ani drobek. Při bohaté vůni javorového sirupu a smaženého masa se mi sbíhají sliny, ale nutím svůj pohled k zemi. Nejsem nic víc než neviditelný duch potulující se na okraji jejich dokonalých životů. Alfa Lucius krájí svou snídani, aniž by mým směrem věnoval jediný pohled. Luna Eleanor listuje v telefonu a pomalu, elegantně usrkává černou kávu.

A pak jsou tu trojčata. Maddox, Jace a Zane sedí bok po boku, impozantní hradba tmavých vlasů a ostrých, aristokratických čelistí. Pouštějí se do té obrovské hostiny s nefalšovanou zuřivostí hladovějících vlků. Ta ironie mi na jazyku chutná hořce. Já jsem ta, kdo skutečně hladoví. Neodbytná bolest z mé blížící se přeměny mi tepe hluboko v kostech a zesiluje hlad, až působí jako zubaté fyzické ostří, které mi opakovaně škrábe o žebra.

Stojím v napjatém tichu a čekám na svolení odejít.

„Talio. Na vidličkách jsou kapky.“ Maddox promluví a jeho chladný, autoritativní hlas protne cinkání drahého stříbra.

Sklopím oči ke stolu. Včera večer jsem to stříbro leštila dvacet minut, dokud jsem v každém jednotlivém hrotu neviděla svůj vlastní vyčerpaný odraz. Vím, že příbory jsou dokonale vyleštěné. Jsou bez poskvrnky. Jenže odmlouvat je luxus, který si nemohu dovolit. Těžce jsem se naučila nikdy neodporovat rozkazu Alfy.

„Ano, Alfo. Vyleštím je znovu.“ Zašeptám svou obvyklou formuli podřízenosti a bradu držím pevně přitisknutou k hrudi.

Opatrně vykročím kupředu, abych ze stolu sebrala to provinilé, těžké stříbro. Pohybuji se pomalu a doufám, že popadnu příbory a stáhnu se do bezpečí kuchyně. Když natáhnu ruku, mé oči střelí k prostřednímu servírovacímu talíři. Zbývá tam jedna jediná borůvková vafle. Leží tam, zlatavá a dokonalá. V hrudi mi vzplane malá, zoufalá jiskřička naděje. Tiše jsem se modlila, aby na ni zapomněli. Myslela jsem, že bych ji mohla propašovat do spíže a zhltnout ji dřív, než budu muset odejít do školy.

Natáhnu třesoucí se ruku k podnosu.

Můj záměr zmaří šmouha děsivé, nadpřirozené vlkodlačí rychlosti. Jace vymrští ruku přes mahagonový stůl. Jeho dlouhé prsty popadnou tu úplně poslední vafli přímo z porcelánového talíře. Pohybuje se tak rychle, že mé lidské oči ten pohyb sotva postřehnou.

Ztuhnu na místě. Zvedne pečivo k ústům a pořádně, rozvážně se zakousne.

Jeho ledově modré oči se zabodnou přímo do mých. V jeho pohledu tančí záblesk hlubokého, krutého uspokojení. Ví, že hladovím. Ví, že jsem vesmír prosila právě o tenhle konkrétní kousek jídla. Přesto si ho vzal, jen aby viděl, jak mi v očích umírá naděje.

„Mmm. Lahůdka, Švábe. Tentokrát ses opravdu překonala.“ Jace se zeširoka zašklebí s plnou pusou jídla a s přehnanou pomalostí žvýká, aby mě ponížil.

Polknu velký knedlík hrdosti, který mi v krku pálí jako kyselina. Přinutím obličejové svaly zůstat bez výrazu a odmítám mu dát reakci, po které touží.

„Děkuji. Jsem ráda, že ti chutnalo.“ Podaří se mi ze sebe vymáčknout dutou, poraženeckou odpověď.

Luna Eleanor ani nevzhlédne od své zářící obrazovky. „Ukliď stůl, Talio. A snaž se při rozhovoru se svými nadřízenými nevypadat tak zatrpkle. Nesluší se to.“

Kousnu se do vnitřní strany tváře, dokud neucítím kovovou pachuť krve. *Nesluší se to.* Jako by můj zoufalý hlad byl osobní urážkou její drahé jídelny.

Jace spolkne poslední sousto mé vafle. Opře se do sametové židle a stupňuje své trápení tím, že nasadí falešně soucitný úšklebek, ze kterého mi běhá mráz po zádech.

„Šetři dechem, Švábe. Už tak jsi dost při těle. Tím, že jsem to snědl, ti dělám obrovskou laskavost.“ Otře si ústa naškrobeným plátěným ubrouskem.

Aby ještě přidal fyzickou práci k mému ponížení, zmačká špinavou látku do kuličky a hodí ji na dřevěnou podlahu. Včera jsem to přesné místo tři vyčerpávající hodiny drhla na kolenou.

Maddox odsune židli a vstane, přičemž se hrozivě tyčí nad stolem. „Pokud příbory nebudou do příštího jídla bez poskvrnky, budeš muset celou sadu udělat od začátku znovu. Rozumělas?“

„Ano, Alfo.“ Dívám se na špičky jeho značkových bot.

Rodina začíná odcházet z jídelny. Zane jde za svými bratry. Ve dveřích se na okamžik zastaví a otočí se ke mně. Na jeho pohledných rysech se objeví složitý úsměv plný viny, a přesto posměšný.

„Neboj se, Švábe. Už jen jeden den tohohle všeho, ne? Zítra jsi volná.“ Zane se mi posmívá kvůli mému blížícímu se odchodu a než se otočí na patě, bleskne po mně ostrým úsměvem.

Těžké dubové vchodové dveře zabouchnou. O chvíli později hluboký řev jejich obrovského, luxusního Escaladu zatřese předními okny. S řevem vyrazí k Summit High. Oni se vezou ve vyhřátém SUV potaženém kůží.

Já musím jít pěšky a sama.

Aljašské ráno je brutální, neúprosná noční můra. V tuto časnou hodinu je nebe stále tmavě fialové, černé jako modřina. Teplota se pohybuje kolem mrazivých minus pětadvaceti stupňů. Ledový vítr vyje z hor a zařezává se do tenkého materiálu mé roztrhané parky ze sekáče. Zip se utrhl před dvěma zimami. Levné peří uvnitř je sražené do chuchvalců a proti mrazivé vichřici neposkytuje žádnou izolaci.

Pevně oviňu paže kolem třesoucího se trupu a vydám se na vyčerpávající tříkilometrovou cestu ke střední škole. Je to čistá fyzická muka.

Podél okrajů temné, klikaté silnice se tyčí závěje sněhu. Nutím nohy do pohybu, ale mé děravé boty ze sekáče mě zrazují s každým krokem. Ledová voda prosakuje prodřenými švy a vsakuje se do tenkých ponožek. Během prvních deseti minut mi zdřevění prsty na nohou. Na řasách se mi tvoří ledové krystalky. Můj dech vytváří v mrazivém vzduchu husté bílé oblaky páry. Zima mě pálí v plicích. Mým podvyživeným tělem vystřeluje čistá fyzická bolest. Každý sval křičí protestem, ale já prostě kladu jednu nohu před druhou.

Za mnou přejede po sněhových závějích jasná dvojice blížících se světlometů. Hluboké dunění silného motoru protne ječící vítr.

V mé promrzlé hrudi vzplane hloupý, prchavý plamínek naděje. Na kratičkou vteřinu si pomyslím, zda v sobě nenašli špetku lidskosti. Třeba se jeden z nich podíval z okna, uviděl mě, jak se potácím v tom smrtícím mrazu, a rozhodl se mi nabídnout odvoz.

Zpomalím krok a uhnu ke kraji silnice.

Motor zařve ještě hlasitěji. Escalade zrychlí. Mohutný vůz se agresivně přežene kolem mě a nebezpečně se stočí ke krajnici.

Moje naděje je rozdrcena. Zpanikařím. Rychlost vozidla mě donutí zběsile skočit do hluboké závěje, aby mě nesrazilo.

Zpod jejich těžkých kol vystříkne přívalová vlna mrazivé, špinavé břečky. Šedé ledové bláto narazí do mého těla a okamžitě promočí přední část mých džín. Ledová voda prosákne přímo na kůži. Během několika vteřin mokrá látka v hlubokém mrazu ztvrdne na kost a promění mé kalhoty v tuhou, trýznivou klec z ledu přímo na mých holých nohách.

Ležím v ledu, třesu se a lapám po dechu. Přes doznívající řev motoru se z tónovaných oken SUV hlasitě nese Jaceův hrubý, posměšný smích. Odjíždějí temnou silnicí a nechávají mě za sebou v prachu.

Vydrápu své promrzlé, třesoucí se tělo ze závěje. Zuby mi drkotají tak silně, až mě bolí čelist. Opráším si kusy špinavého ledu ze zničeného oblečení.

*Nenávidím je. Nenávidím je. Nenávidím je.*

Tuto tichou mantru si v duchu opakuji s každým trýznivým krokem. Ta hořká nenávist působí jako malá, žhnoucí pícka v mé hrudi a udržuje mě na nohou. Upínám se k jedinému slovu, na kterém v mém temném vesmíru záleží.

*Zítra.*

Připomínám si, že zítra mi bude osmnáct. Konečně zažiji svou první přeměnu. Získám svou vlastní vrozenou vlkodlačí sílu. Snad najdu svého předurčeného druha, nebo si prostě sbalím těch pár svých věcí a navždy tuto hroznou smečku opustím. Ať už to dopadne jakkoli, mé odhodlání je neochvějné – skončila jsem s tím, abych jim dělala fackovacího panáka.

Dovleču se těžkými skleněnými dvoukřídlými dveřmi Summit High. Závan ústředního topení narazí do mé zmrzlé kůže a po znecitlivělém obličeji a rukou mi vystřelí bolestivé píchání.

Obrovská hlavní hala je vyzdobena propracovanou zimní pohádkovou výzdobou. Přes vysoké stropy se táhnou obří slavnostní transparenty odpočítávající zítřejší převzetí moci nad smečkou trojčaty Lockwoodových. Nádherně vyřezávané ledové sochy vyjících vlků lemují hlavní schodiště. Celá škola přistupuje k jejich nadcházejícím narozeninám jako ke královské korunovaci.

Hala hučí ohromující, chaotickou energií. Po lesklých mramorových podlahách se procházejí stovky rozjívených studentů. Všichni jsou oblečení v drahém značkovém zimním oblečení. Dívky se shlukují k sobě a dychtivě drbou o nastupující alfovské trojici. Chlapci se hlasitě vytahují a plácají se po zádech.

Stojím u vchodu a třesu se zimou. Z mých zmrzlých džín stéká vytrvalý proud špinavého roztátého sněhu a na bezchybné podlaze tvoří smutnou šedou louži.

Sklopím hlavu a zoufale se snažím zůstat neviditelná. Přitisknu paže k hrudi a tiše vklouznu podél okraje přeplněné chodby. Skříňky se zabuchují jako výstřely z pušky. Batohy drhnou o vyleštěné linoleum. Proplétám se zástupy smějících se teenagerů a oči upírám pevně k zemi. Jen potřebuji dorazit ke své otlučené skříňce zastrčené v dalekém, temném koutě chodby.

Dojdu k rezavým plechovým dvířkům a ztuhlými, promrzlými prsty otočím rezavým číselníkem. Kombinace skříňky se tvrdohlavě zasekává přesně tak jako vždycky. Trhnu kovovou západkou a s narůstající frustrací točím číselníkem sem a tam.

V přesném okamžiku, kdy se mi konečně podaří mrazivá kovová dvířka otevřít, málem vyskočím z kůže leknutím.

Z procházejícího davu vystoupí dvě postavy a tiše mě z obou stran obklíčí. Zády narazím do kovových skříněk, srdce mi splašeně buší až v krku.

Jsou to Chloe a Paige.

Dvě vysoké, blonďaté, populární holky, které vládnou maturitnímu ročníku. Stojí tam bezchybně oblečené a vypadají jako dokonalé modelky zimní módy vystřižené přímo z časopisu. Chloe má na sobě nedotčený růžový kašmírový svetr. Paige má přes elegantní černý rolák oslnivě bílou prošívanou vestu a blond vlasy stažené do dokonalého, upnutého vysokého culíku. Voní drahým parfémem a bezbřehým privilegiem. Nikdy moji existenci nebraly na vědomí. Do tohoto temného, zapomenutého koutu chodby nikdy nezavítaly.

A přesto tu teď stojí, uvězňují mě u mé otevřené skříňky a zírají přímo na mě.