Pohled Talie

Přitisknu páteř k mrazivému kovu své skříňky. Srdce mi zběsile tluče o žebra, jak zírám na dvě dívky, které mě obklíčily. Celé roky jsem sledovala dívky přesně jako Chloe a Paige, jak kolem trojčat Lockwoodových obíhají jako krásně navržené družice. Pohybují se v jiné společenské stratosféře. Na otloukánka smečky nikdy nevěnují ani letmý pohled. Holky jako ony se s holkami jako já nebaví.

Až do dneška.

„Ty bydlíš s trojčaty Lockwoodovými, že jo?“ zeptá se Chloe.

Nenáuceně se opře o otlučený kov mé skříňky. Předvede dokonale lesklé rty a perfektní, zářivě bílé zuby. Její drahý květinový parfém přebíjí vlhký, zatuchlý pach chodby. Rušná chodba kolem nás ubíhá v rozmazané šmouze privilegovaných teenagerů ve značkovém zimním oblečení. Skříňky bouchají a boty vržou o naleštěnou podlahu, ale ten hluk ustupuje do pozadí.

Žaludek se mi propadne až k odřenému linu. V hrudi mi prudce a horko vzplane panika. Přemýšlím, jestli jsem je nějak neurazila. Říkám si, jestli je sem neposlalo některé z trojčat, aby mě potrápilo, než zazvoní ranní zvonění. Přitáhnu si obnošenou parku těsněji kolem své hubené postavy a přeji si, abych se mohla vypařit.

„Takhle to není. Já tam jen... jsem.“ Mluvím tiše a ostražitě, s očima sklopenýma k mým zničeným botám.

Paige se nakloní blíž. Oči se jí rozšíří nefalšovaným nadšením. Pohupuje se na svých nedotčených značkových sněhulích a zdá se, že mé rozpaky vůbec nevnímá.

„To je úžasné. Jací jsou doma? Vídáš je úplně každý den? Chodí Jace vážně pořád nahoře bez?“ sype ze sebe Paige otázky, aniž by se na vteřinu nadechla.

Ohromeně mrkám v tichu. Vůbec netuším, jak tento výslech zpracovat.

„Panebože, kdybych v tom domě bydlela já, byla bych snad těhotná každý den. Ti kluci jsou neskuteční,“ rozplývá se Chloe s dramatickým povzdechem.

Obě propuknou v záchvat pisklavého chichotání. Ten zvuk mi ostře rezonuje v uších a zhoršuje tupou bolest pulzující za mými spánky.

Zmocní se mě chmurné pobavení. Tyhle holky si vážně myslí, že žiju v nějaké romantické pohádce. Představují si obrovské ložnice, nekonečné bohatství a romantická setkání na chodbách. Zůstávají slepé vůči kruté realitě mé existence. Nevědí, že spím na tvrdé podlaze přestavěného kumbálu. Nemají ani ponětí, že vstávám před úsvitem, abych vařila honosná jídla, která mám zakázáno jíst.

Chloe mé mlčení ignoruje. Natáhne se a chytí silný pramen mých vlasů. Při náhlém doteku sebou trhnu. Vlasy mám vlhké od roztátého sněhu a zacuchané do neposlušných vln, protože jsem se ráno nestihla učesat.

„Víš, máš nádherné vlasy. Jsi jako opravdová Popelka, ze které se stala princezna žijící se třemi kouzelnými princi Alfami,“ usmívá se na mě Chloe zářivě.

Deset let neustálého kousání se do jazyka a polykání hrdosti mě v tomto bizarním okamžiku konečně dožene. Ta naprostá absurdita jejího výroku prolomí mé těžké vyčerpání. Nedokážu zabránit slovům, aby mi vyletěla z úst.

„Takže jsem Popelka, ale na rozdíl od pohádek já o půlnoci uteču, co?“ vpálím jí do očí a opětuji její pohled.

Mezi námi se rozhostí ticho. Připravím se na jejich nevyhnutelnou krutost. Čekám úšklebek, strčení, krutou urážku.

Místo toho Chloe zakloní hlavu a hlasitě se rozesměje.

„Panebože. Ty jsi vážně vtipná! Vůbec jsem netušila, že máš smysl pro humor,“ vyhrkne Chloe a oči jí září upřímným pobavením.

„Měla bys s námi někdy zajít na oběd,“ přidá se Paige s rozzářeným úsměvem.

Zírám na ně, vyvedená z míry tímto náhlým posunem ve středoškolském ekosystému.

Chloe mé vlasy pustí. Její pohled sklouzne po mých promočených, laciných džínách a příliš velkém kabátu. Bez zaváhání připojí dvojsmyslný kompliment.

„Byla bys vážně hezká, kdybys jen měla hezčí oblečení. Jako vážně, máš skvělé lícní kosti. Klidně bychom tě mohly vzít do parády a změnit ti styl,“ pronese Chloe ledabyle svůj postřeh.

Polknu ostrý sarkasmus pálící mě na jazyku. Připomenu si, že mým největším problémem není móda, nýbrž přežití těžkého hladovění a každodenního fyzického týrání.

„Díky.“ Vymáčknu ze sebe to jediné slovo.

Nad hlavami nám pronikavě zazvoní výstražný zvonek. Dívky vesele zamávají na rozloučenou a odkráčejí přeplněnou chodbou, přičemž mě zanechají napospas vlastnímu zmatku.

Sleduji, jak jejich bezchybné boty mizí v moři studentů. Hluboce ubohá, zranitelná část mé mysli zašeptá nebezpečnou myšlenku.

*Co kdyby na tom mohlo záležet? Co kdybys nemusela odcházet?*

Zabouchnu skříňku. Rozdrtím tu pošetilou naději dřív, než stačí zakořenit. Otočím se zády k prázdné chodbě a zamířím do hodiny biologie.

V biologické laboratoři je teplo a slabě to tam páchne formaldehydem a voskem na podlahy. Vklouznu na své obvyklé místo v úplně poslední řadě. Dr. Prescott stojí u přední tabule a píše složité chemické rovnice buněčného dýchání. Je jedním z mála učitelů na této škole, který se ke mně chová jako ke skutečné lidské bytosti, a ne jako k ubohému charitativnímu případu. Otočí se s tlustým štosem opravených pololetních písemek ve velkých rukou.

„Poslouchejte, lidi. Rozdávám vám pololetky. Někteří z vás si vedli výjimečně dobře. Jiní potřebují zázrak,“ zahřmí Dr. Prescott svým dunivým hlasem tichou místností.

Prochází úzkými uličkami a pokládá písemky lícem dolů na černé laboratorní stoly. Dojde k mé lavici a zastaví se. Otočí můj papír. Ke stropu září obrovské červené A+.

„Naše úřadující šampionka v přírodních vědách obhajuje svůj titul. Skvělá práce jako vždycky, Talio,“ prohlásí Dr. Prescott hlasitě před celou třídou.

Pár studentů neochotně a roztroušeně zatleská. Přikrčím se a zabořím se hlouběji do tvrdé plastové židle. Do tváří se mi vhrne horkost. Zoufale toužím splynout se škvárobetonovou zdí a zůstat neviditelná. Nesnáším, když si mě někdo všímá. Pozornost přináší trest.

Dr. Prescott se posune o dvě řady dál. Zastaví se před Chloe a Paige.

„Chloe. Za pět.“ Položí papír na její lavici s hlasitým plácnutím.

Chloe zírá na červený inkoust a z její bezchybné tváře mizí veškerá barva.

„Paige. Pět minus. Upřímně jsem ani nevěděl, že je to matematicky možné.“ Dr. Prescott položí druhý papír.

Paige si zakryje pusu a oči se jí zalijí vyděšenými slzami.

„Aby bylo jasno. Pokud obě propadnete u nadcházející závěrečné zkoušky, budete trvale vyloučeny z roztleskávacího týmu. Sportovní komise výjimky nedělá,“ pronese Dr. Prescott přísné varování.

Sleduji, jak tváře obou populárních dívek zalévá čirá hrůza. Jejich dokonalý svět se hroutí kvůli testu z biologie. Skutečně k nim pocítím náhlé bodnutí soucitu. Moc dobře vím, jaké to je mít strach ze ztráty všeho. Vážně uvažuji o tom, že jim nabídnu doučování. Říkám si, že udělat jednou pro někoho jiného něco skutečně dobrého by mi mohlo pomoct cítit se jako skutečný člověk, a ne jen jako určený otloukánek smečky.

Má vzácná chvilka pozitivního rozjímání se v mžiku roztříští.

Uličkou si to rázuje Caleb Trent. Je to notoricky krutý Jaceův spoluhráč z baseballu, stavěný jako cihlová zeď a se zlomyslností na míle daleko. Zabodne do mě pohled. Záměrně vybočí ze své trasy.

Svěsí široké rameno a vší silou narazí do mé lavice. Úmyslný náraz vymrští můj otevřený šanon do vzduchu. Mé puntičkářsky uspořádané, barevně odlišené poznámky explodují v chaotickou vánici papírů. Těžké listy se rozlétnou po celé špinavé podlaze učebny.

Caleb se zastaví a s přehnaným úšklebkem se podívá na tu spoušť.

„Jejda. Moje chyba, stipendistko,“ rýpne si Caleb hlasitě a z hlasu mu odkapává jedovatý sarkasmus.

Několik členů smečky se ze svých míst uchechtne.

Dr. Prescott se prudce otočí od tabule, tvář zrudlou viditelným hněvem.

„Calebe! Okamžitě ty papíry seber,“ štěkne Dr. Prescott rozkaz.

Caleb ztuhne a jeho arogantní úšklebek zakolísá.

„Byla to nehoda,“ zalže Caleb hladce.

„Řekl jsem seber je.“ Dr. Prescott vykročí kupředu a jeho tón nepřipouští žádné námitky.

Caleb zpraží učitele pohledem. Neochotně si dřepne. Hrubě a bezstarostně nabírá papíry po hrstech. Zmačkanou, zpřeházenou spoušť mi vrazí zpátky na lavici.

Nakloní se přes mou židli, aby sebral úplně poslední list papíru u mých bot. Jeho ruka vystřelí. Chytí mě za hrst vlhkých vlasů a prudce, bolestivě mi trhne kůží na hlavě. Kousnu se do vnitřní strany tváře, abych potlačila výkřik bolesti. Rychlým, zlomyslným pohybem mi přetrhne mou poslední, levnou gumičku do vlasů. Vytáhne ji a strčí si prasklou gumu hluboko do kapsy.

Nakloní se blízko, aby učitel přes šustění papírů neslyšel jeho další slova.

„Dneska vypadáš nějak zdrbaně, Talio. Jsi nemocná, nebo co?“ utrousí Caleb ve zlomyslném šepotu.

Narovná se a ledabyle hodí poslední zmačkaný papír na mou hromádku. Sebevědomě odkráčí zpátky ke své lavici, jako by se nic nestalo.

„Calebe, po zbytek týdne máš školní trest,“ vyměří mu Dr. Prescott trest okamžitě. Pak obrátí svůj soucitný pohled ke mně. „Talio, to mě mrzí.“

„To je v pořádku,“ zašeptám svou automatickou, navyklou odpověď.

Vnitřně křičím. Nic není v pořádku. Ani jediný aspekt mé bídné existence není v pořádku.

Natáhnu se a sbírám své zničené papíry. Ruce se mi třesou tak silně, až stránky chrastí o lavici. Nutím mozek, aby se soustředil na složitou strukturu mitochondrií. Nutím se opakovat vědecká fakta, která skutečně dávají logický smysl. Věda má pravidla. Věda má předvídatelné výsledky.

Násilím vytěsňuji krutý hlad, který mi fyzicky drásá prázdnou žaludeční stěnu. Ignoruji mrazivou, čvachtající studenou vodu prosakující děrami v mých botách. Zapuzuji zničující ztrátu mé jediné roztřepené gumičky. Vlasy mi spadnou v zacuchaném závěsu přes obličej a skrývají mé pálící oči před zbytkem třídy.

Vtáhnu vzduch do stažených plic. Křečovitě se držím té jediné záchrany, která mi v tomto mizerném světě zbývá.

*Zítra. Už jen jeden den.*