Za normálních okolností dokázala Nadine i bez naslouchadel zachytit alespoň nezřetelné zvuky – projíždějící nákladní auto na ulici, hluboké vrčení motelové klimatizace nebo kapání netěsnícího kohoutku. Dnes neslyšela zhola nic. Ticho uvnitř potemnělého pokoje bylo těžké a dusivé, až se jí z toho stahovaly plíce a bránily jí se nadechnout.

Přinutila se na proleželé matraci posadit. Údy ji neposlouchaly. Šmátrala po laciném nočním stolku, dokud prsty nenarazila na lahvičku s léky. Vyklepla si pilulku do dlaně, vstrčila ji do úst a nasucho polkla. Lék jí potáhl jazyk i hrdlo drsnou, neústupnou hořkostí.

V hlavě jí tupě tepalo, ale fyzická bolest nebyla ničím ve srovnání s krutými hlasy, které neúprosně pronásledovaly její mysl. Než se v tomto odloučeném motelu ubytovala, zašla do rodného domu. Byla právě u vchodových dveří, když zaslechla Dianu a Gideona, jak uvnitř rozmlouvají.

Dianin hlas pronikal škvírou ve dveřích s děsivou zřetelností: „Proč jsem jen porodila takovou budižkničemu? Jsou to tři roky a Desmond se jí ani nedotkl! Ani jako plnohodnotná žena se nedá brát, a ona teď ještě přemýšlí o rozvodu.“

Ta jedovatá slova projela Nadine hrudí jako dýky. Zůstala stát na verandě jako opařená, krev jí ztuhla v žilách. Co přesně dělalo v očích její matky plnohodnotnou ženu? Bylo to získání manželovy náklonnosti? Nebo plození dětí?

Pak se ozval hlas jejího bratra, ostrý a chladně kalkulující, a zabořil ten nůž ještě hlouběji.

„Vždyť ani nevypadá, že patří k Mercerovým. Lidi venku povídají, že se vrátila Desmondova první láska. I kdyby se nerozvedla, stejně nakonec poletí na dlažbu. Když je to takhle, měli bychom raději myslet na budoucnost. Neumřela panu Garrisonovi nedávno žena? I s tím svým hluchým uchem je pro toho osmdesátníka Nadine až moc dobrá partie.“

Nadine nepřítomně zírala na popraskaný strop motelového pokoje a marně se snažila setřást ten prázdný, drtivý zmar. Její rodina v ní neviděla živou lidskou bytost. Byla pro ně jen vadným kusem zboží, určeným k výměně a prodeji.

Sebrala ze zmačkaného prostěradla telefon. Displej se rozzářil nepřečtenou zprávou. Na kratičký zlomek vteřiny se její zkoušené srdce zachvělo nadějí, že se snad ozval Desmond.

Klepnutím otevřela oznámení. Byla to zpráva od Russella.

*Nadi, předal jsem dohodu o převodu majetku Desmondovi. Netvářil se na to vůbec dobře. Teď už by ses měla soustředit hlavně na sebe.*

Nadine vyťukala odpověď necitlivými, klidnými prsty.

*Děkuji. Budu.*

Odhodila telefon stranou a cítila, jak ji pohlcuje vlna prázdnoty. Rozhodla se převést svůj osobní majetek na Desmonda z vlastní vůle. Nezáviselo jí na jeho nelibosti ani na jeho nevyhnutelném hněvu. Chtěla jen čistý řez. Neměla tak obrovské jmění, jaké vyžadovala jejich drsná předmanželská smlouva, a tak byla smířená s tím, že ponese nálepku podvodnice až do konce života. Šlo jí o jediné: nedlužit tomu muži vůbec nic.

Žaludek měla prázdný a scvrklý. Dva dny nevzala do úst jediné sousto, přesto pro ni byl hlad cizím pojmem. Místo něj se jí do mysli začalo vkrádat děsivé prozření.

Zvedla ruku a sáhla si na uši. Naslouchadla seděla přesně na svém místě. Svůj hořký lék spolkla. Proč tedy neslyšela ani zašustění lůžkovin? Proč bylo všechno tak mrtvolně nehybné a tiché?

V žilách se jí vzedmul panický strach. Ztratila sluch. Ze strachu, že by Desmond mohl zavolat kvůli domluvě rozvodového řízení a ona by hovor promeškala, ze sebe strhla přikrývku a vyběhla ze dveří do nejbližší nemocnice.

Ostré zářivkové světlo v nemocnici pálilo Nadine do očí. Seděla strnule na vyšetřovacím křesle, zatímco se jí specialista věnoval uchu. Pomocí dlouhého tenkého nástroje opatrně odstraňoval ze zvukovodu zátku sražené, zčernalé krve.

Jakmile překážku uvolnil, do Nadinina vnímání proniklo tiché, statické bzučení. Sluch se jí dočasně vrátil.

Lékař odstoupil a s prasknutím stáhl latexové rukavice. Podíval se na ni s neskrývaným soucitem. Viděl před sebou mladou dívku sotva po dvacítce, která na první pohled působila zdravě a v plném rozkvětu sil.

Těžce si povzdechl a zalistoval její zdravotní kartou. „Co se to děje? Jak dlouho už tento stav trvá?“

Nadine pevně sevřela polstrované opěrky křesla. „Mám poruchu sluchu od narození.“

„Slečno, řeknu vám to na rovinu. Pokud to takhle půjde dál, brzy ztratíte sluch docela. Jakmile k tomu dojde, ani naslouchadla vám nepomohou. Ta hluchota bude trvalá.“

Definitivní ortel dopadl na Nadinina křehká ramena s vahou kovadliny. Slabé světélko naděje v jejích očích zhaslo. V hrdle se jí vzpříčil hustý, suchý knedlík, který ji začal dusit. Nemohla ho spolknout ani vykašlat. Dlouho seděla v ochromeném tichu a netečně zírala na sterilní bílou dlažbu.

Lékař pohlédl k zavřeným dveřím ordinace. „Přišla jste sama? Kde máte rodinu nebo přátele?“

Rodinu.

Nadine pomyslela na Dianu, která z hloubi duše opovrhovala samotnou její existencí. Pomyslela na Gideona, který osnoval její zkázu tím, že ji chtěl provdat za přestárlého vdovce. Pomyslela na Desmonda, svého manžela po tři dlouhá léta, který na ni nehleděl jinak než s mrazivým pohrdáním.

Nakonec její myšlenky utkvěly u Warrena. Vybavil se jí otcův zmučený obličej, když umíral na nemocničním lůžku, obklopený pípajícími přístroji. *Nemůžu tě tady nechat. Když umřu, co bude s Nadi?*

Warren snášel nesnesitelná muka, jen aby zůstal naživu, protože znal krutou pravdu. Věděl, že jakmile odejde, předhodí jeho dceru vlkům. Byl to jediný muž, který ji kdy doopravdy miloval.

Nadine potlačila palčivé sucho v krku a pohlédla na lékaře vyhaslýma, prázdnýma očima.

„Zemřeli.“

Vykročila z nemocničních dveří. Na ulice Ashbourne se snášelo studené mrholení. Letošní deště jako by byly mnohem častější a neúprosnější než jindy. Kolem ní pospíchali lidé ve dvojicích i skupinkách, dělili se o deštníky a hledali úkryt před vlezlým chladem. Jen Nadine stála v tom lijáku úplně sama.

S vědomím, že její svět se brzy ponoří do naprosté temnoty a ticha, zamířila na nádraží. Koupila si lístek na venkov. Potřebovala útočiště. Potřebovala Miriam Higginsovou, věrnou hospodyni, která o ni odjakživa pečovala. Miriam pro ni znamenala víc než matka, jíž Diana nikdy nebyla.

Když Nadine dorazila na venkov, bylo už devět hodin večer.

Zastavila se před důvěrně známým cihlovým domkem, déšť jí promáčel tenkou bundu. Zaváhala s rukou napřaženou k dřevěným dveřím. V uplynulých třech letech Miriam navštěvovala vždy jen ve spěchu a shonu. Věčně se musela hnát zpátky, aby se postarala o Desmonda, aby měl teplé jídlo a dům jako ze škatulky.

Než stačila zaklepat, dveře se zevnitř otevřely. Na mokrou dlažbu se vylilo hřejivé, zlatavé světlo.

Ve vchodu stála Miriam. Jakmile starší žena spatřila postavu na zápraží, tvář se jí rozzářila čirou radostí.

„Nadi!“

Ten vřelý, známý úsměv zasadil Nadininu chabému sebeovládání poslední ránu. Její netečná maska se roztříštila na tisíc kousků. Slzy, které v sobě celý den dusila, jí zaplavily oči a pálily ji na studených, promoklých tvářích.

Nadine se vrhla hospodyni do náruče a zabořila obličej do jejího ramene. „Miriam.“

Miriam se kvůli vlastnímu podlomenému zdraví nikdy neprovdala a neměla děti, ale Nadine milovala jako vlastní krev. Ucítila hlubokou, drásavou bolest, která z dívky vyzařovala, a pevně ovinula paže kolem jejího chvějícího se těla.

„Co se stalo, Nadi?“ zeptala se tiše a hladila ji po zádech.

Nadine dávala svou zranitelnost najevo jen zřídka. Naposledy ji Miriam viděla takto zhroucenou v den, kdy zemřel Warren.

Nadine jen vrtěla hlavou přitisknutou k jejímu rameni a odmítala se pustit. „Nic to není. Jen se mi po tobě strašně stýskalo.“

Miriam věděla, že nemá naléhat, a vtáhla ji z deště dovnitř. „Mně po tobě taky. Pojď, napustím ti horkou vanu.“

O několik hodin později bubnoval déšť do střechy cihlového domku. Nadine ležela v posteli, bezpečně schoulená v objetí Miriam, přesně tak, jak to dělávala jako vyděšené dítě.

Miriam ji ve tmě tiskla k sobě. Hladila Nadine po zádech, ale prsty se jí třásly. Cítila každý jednotlivý obratel. Nadine byla děsivě vyzáblá, zbyla z ní jen hromádka křehkých kostí potažených kůží.

Miriam se opatrně zeptala a v hlase jí zaznívala těžká starost: „Nadi... chová se k tobě Desmond hezky?“

Při vyslovení Desmondova jména se Nadine stáhlo hrdlo. Jejím prvním popudem bylo lhát. Chtěla říct, že Desmond je báječný manžel, jen aby Miriam uklidnila. Ale se lhaním skoncovala. Byla unavená z klamání jediného člověka na celém světě, kterému na ní doopravdy záleželo.

„Vrátila se k němu jeho první láska. Chci mu dát svobodu a rozvést se s ním.“

Miriam ztuhla. V němém úžasu pohlédla na Nadine. Byla to táž dívka, která jí po celá léta tvrdila, že chce s Desmondem zestárnout.

Když Nadine viděla, že Miriam mlčí, pevně sevřela víčka a přitiskla se k ní ještě víc. Z úst jí vyšlo zlomené zamumlání: „Miriam... mohla bych žít jako ty?“

Myslela tím život bez manželství, navždy o samotě. Desmond ji kdysi proklel k tomu, aby zestárla v opuštění. Jenže kdyby si člověk mohl zvolit lásku, kdo by dobrovolně volil věčnou samotu?

Miriam pukalo srdce pro zlomenou dívku v jejím náručí. „Ty moje hlavičko pošetilá, nemluv hlouposti. Máš před sebou celý život. I když Desmonda opustíš, přijde někdo jiný, kdo tě bude milovat a na rukou nosit.“

Nadine tiše přikývla do polštáře, ale konec věty už neslyšela. V uších jí prudce a pronikavě zalehlo a sílící pískot utopil všechna Miriamina chlácholivá slova.

Křečovitě zavřela oči, zatímco jí po tvářích stékaly horké slzy a smáčely bavlněné povlečení. Po více než deseti letech jednostranné, neopětované oddanosti znala krutou pravdu lépe než kdokoli jiný. Milovat někoho bylo vyčerpávající a plné bolesti. A takhle zlomená holka si něčí lásku stejně nezasloužila.

Vyčerpaná až do morku kostí se Nadine nakonec s pláčem propadla do spánku.

Druhého dne ráno pronikly oknem ložnice bledé sluneční paprsky. Nadine zamrkala do světla a zírala na cizí strop. Ležela v posteli v otupělém zmatku a vůbec netušila, jak se tam ocitla.