„Už jsi vzhůru, Nadi? Udělala jsem tvoje oblíbené ravioli. Pojď dolů, ať se najíš, dokud jsou teplé.“

Miriamin tlumený hlas pronikl těžkými dřevěnými dveřmi.

Známý zvuk prolomil Nadininu ranní otupělost. Rozptýlené vzpomínky rázem zapadly na své místo. Poté co včera opustila vilu v Crestmontu, zašla do nemocnice na vyšetření a pak utekla sem, do deště. Přejela si dlaní těžké čelo, hluboce zneklidněná tím, jak jí vynechává paměť. Ztrátu rozumu si teď nemohla dovolit.

Vzepřela se do sedu a dlaň se jí zabořila do čehosi nepříjemně vlhkého.

Do květovaného povlaku na polštář se vsákla obrovská tmavá skvrna od krve. Nadine ztuhla. Roztřesenými prsty sáhla k pravému uchu. Kůže byla kluzká a teplá. Když ruku odtáhla, zírala na svou dlaň. Byla celá od čerstvé, lepkavé černi krve. Dotkla se ucha znovu a vytáhla tělové naslouchadlo. Bylo doslova obalené hustou krví. Do nosu jí udeřil štiplavý, kovový pach mědi. V hrudi jí vyšlehla čirá panika. Chňapla po hrsti kapesníků z nočního stolku, otřela krev vytékající z uší a strhla potřísněné povlečení z matrace.

Zmačkala zničenou látku v náručí a vyběhla k umyvadlu na verandě.

Miriam vyšla na verandu zrovna ve chvíli, kdy Nadine otočila kohoutkem. „Co se děje, Nadi?“

„Dostala jsem to nečekaně dřív. Zašpinila jsem postel.“ Nadine přes rameno vykouzlila nucený úsměv, drhla látku a nechávala tekoucí vodu splachovat jasně rudé skvrny do odtoku.

Snídaně proběhla v tichosti, ale pod hladinou Nadine svírala hrůza. Zatímco jedly, Miriam brebentila o počasí, jenže její hlas se podivně lámal a zkresloval. Chvíli zněl čistě, vteřinu nato se vytratil do dutého, vzdáleného šepotu. Sluch jí divoce kolísal. Krev z uší byla křiklavým, nepopiratelným znamením. Nastupovalo závěrečné stadium ztráty sluchu. Zanedlouho bude konejšivý zvuk Miriamina hlasu navždy pryč. Nadine polykala ravioli, přemáhala těžký knedlík v krku a úzkostlivě skrývala děsivou pravdu o svém selhávajícím těle. Nemohla Miriam zlomit srdce.

Než odešla, zasunula pod budík na nočním stolku tlustou obálku s částí svých úspor.

Miriam ji doprovodila na vlakové nádraží. Starší žena ji pevně držela za ruce a v očích se jí leskly zadržované slzy. Když se dveře vlaku konečně zavřely, Nadine jí zamávala přes sklo a vryla si Miriaminu laskavou tvář hluboko do paměti. Loučila se s jedinou mateřskou postavou, kterou kdy skutečně poznala, a to loučení jí drásalo duši.

Miriam stála na betonovém nástupišti ještě dlouho poté, co vlak zmizel z dohledu. Nadinina vychrtlá, křehká postava jí nedávala spát. Ta dívka vypadala, jako by jí i silnější poryv větru mohl zpřerážet kosti. Protože se Miriam nedokázala zbavit hlodavé starosti, vytáhla telefon a vytočila vnitřní linku společnosti Hawthorne Group. Oznámila zaneprázdněné sekretářce, že je bývalou chůvou paní Nadine a musí s generálním ředitelem mluvit okamžitě.

Uběhly tři dny od chvíle, kdy si Nadine sbalila kufry. Desmond seděl za svým masivním dubovým stolem, a když spatřil přepojený hovor, samolibě se ušklíbl. Zabořil se do koženého ředitelského křesla. Nadine to nevydržela ani týden. Už nasadila svou starou chůvu, aby urovnala spory a vyžebrala pro ni jeho pozornost.

Zvedl hovor.

„Pane Hawthorne, starala jsem se o Nadine od peřinky. Prosím vás, mějte s ní slitování. Už jí neubližujte. Není tak silná, jak se tváří. Paní Mercerová ji od narození nechtěla a nechala ji na krku mně. Do panského domu si ji vzali zpátky, až když měla jít do školy. Všichni v rodině Mercerových s ní jednali hůř než se služkou, kromě jejího tatínka. Když byla malá, schovávala se do skříně, volala mi a usedavě plakala. Říkala, že už nechce být Mercerová, že chce jen přijít ke mně a být mojí dcerou. Vy a její otec jste byli jediní lidé, na kterých jí kdy záleželo. Prosím vás, chovejte se k ní hezky. Prožila tak ponižující, bolestný život.“

Z reproduktoru telefonu se valila Miriamina zoufalá, přiškrcená prosba.

Desmondovi se sevřela hruď, ale vzápětí ten pocit smetl prudký záchvat arogantního vzteku. Celý tenhle citový výlev považoval jen za další manipulační tah ze strany své vypočítavé ženy, která se ho snažila vmanévrovat do pocitu viny.

„Nestačilo jí, že se mě pokusila ponížit penězi? Teď ze sebe bude dělat chudinku? Je mi úplně jedno, jak žila. Může si za to sama, za všechno.“ Desmond vyštěkl odpověď a v hlase mu čišelo ledové, bodavé opovržení.

Ukončil hovor a mrštil telefonem o desku stolu.

Na druhém konci linky zírala Miriam na zhasnutý displej. Z Nadinina vyprávění slyšela o Desmondovi vždy jen samou chválu do nebes. Teď se ta velkolepá iluze roztříštila na ostré střepy. Desmond byl arogantní a krutý. Žádný bezpečný přístav pro tu zkoušenou dívku nepředstavoval.

Nadine seděla na zadním sedadle taxíku směřujícího do centra města. V klíně jí zavibroval telefon.

Byla to zpráva od Desmonda: *Neříkalas náhodou, že se chceš rozvést? Zítra v deset ráno před radnicí.*

Zírala na zářící písmena. Drsná slova se jí lehce rozmazávala, jak jí ve spáncích pulzovala tupá bolest. Klepla na displej a odeslala jediné slovo jako odpověď.

*Dobře.*

Ve své kanceláři Desmond vztekle zíral na displej. Ta chladná, jednoslovná odpověď na něj zapůsobila jako políček do tváře. Pevně zaťal čelist. Tak dobrá! Uvidí se, jak dlouho jí to její zatvrzelé divadýlko vydrží.

Protože ztratil veškerou chuť zabývat se stohy korporátních smluv na stole, popadl kabát a zamířil rovnou do Apex Clubu.

VIP salonkem duněly hluboké basy. Chloe seděla vedle Donovana a ve chvíli, kdy Desmond vstoupil do šerosvitu místnosti, se jí rozzářily oči.

„Jak se dneska má ta naše hluchavka?“ zeptal se Donovan a zakroužil jantarovou tekutinou v drahé sklenici.

„Už se o ní nezmiňuj. Zítra se rozvádíme.“ Desmond si rozepnul límeček a v jeho pohledné tváři se usadil temný mrak. Oznámil nadcházející rozvod přítomným bez sebemenšího zaváhání.

Chloe popadla lahev drahého vína a horlivě mu nalila plnou sklenku. „Desmonde, připíjím na oslavu tvého nového života.“

Ostatní ze společnosti se přidali a zvedli sklenky k přípitku. Desmond do sebe obrátil drink jedním rychlým douškem a nechal palčivý žár, aby odvedl jeho pozornost.

Později, když Desmond objednával další rundu na baru, se Donovan naklonil k Chloe. „Vidím na něm, že k tobě pořád něco cítí. Musíš se téhle šance chopit a jít svému štěstí naproti.“

„Děkuju ti, Donovane. Bez tvé pomoci bych ho možná už nikdy nepotkala.“ Chloe se vřele usmála a bezchybně odehrála roli vděčné, skromné přítelkyně.

Ve skutečnosti stál celý jejich vztah na obludné, ukradené lži. Před čtyřmi lety Donovan a Desmondova matka Sylvia uvízli v brutální autonehodě. Byla to právě Nadine, kdo na to krvavé neštěstí náhodou narazil. Riskovala vlastní bezpečí, aby je oba vytáhla ze zkroucených plechů. Když se Chloe dozvěděla pravdu, zákeřně si zásluhy přivlastnila. Předvedla se jako neohrožená zachránkyně.

Tato ukradená statečnost byla jediným důvodem, proč Donovan s Chloe jednal jako s princeznou. Byl to jediný důvod, proč si Desmond ze zástupu bohatých dědiček, které se mu nabízely, vybral za partnerku právě ji. Oba muži byli skálopevně přesvědčeni, že jí vděčí za své životy. Nadine nikdy netušila, že Chloe její hrdinský čin ukradla, a Desmond neměl ani ponětí, že trestá tu samou ženu, která zachránila jeho vlastní matku.

Světla klubu kolem nich těkavě blikala a noc se prohlubovala. Desmond do sebe obracel sklenku tvrdého alkoholu za druhou.

Chloe vztáhla ruku k jeho paži. „Dovol mi, abych tě odvezla domů.“

Desmond ucukl a její dotek odmítl. „Není třeba. Nehodí se to.“

Kdykoli zůstal venku dlouho do noci, obvykle přespal v hotelu nebo ve své mládenecké garsoniéře. Dnes ho však nevysvětlitelné nutkání táhlo do vily v Crestmontu. V koutku duše čekal, že najde Nadine sedět v obývacím pokoji, jak na něj bdí, připravená ho na kolenou prosit, aby rozvod zrušil.

„Proč? Vždyť se stejně rozvádíš. Co by se na tom nemělo hodit? Bojíš se snad, že se o nás dozví?“ naléhala Chloe a její sladká maska poprvé lehce praskla frustrací.

Desmond na ni přimhouřil oči. „Moc nad tím přemýšlíš.“

Nařídil řidiči, aby odvezl nejprve Chloe. Pak zamířil do vily v Crestmontu.

Vůz vjel na širokou příjezdovou cestu. Desmond vystoupil do chladného nočního vzduchu. Vzhlédl k masivnímu domu. Byl ponořený do černé tmy.

Vyťukal kód a zatlačil do těžkých dveří. Cvakl nástěnným vypínačem. Křišťálový lustr zalil prázdný obývací pokoj jasným světlem. V domě vládlo hrobové ticho. Po Nadine nebylo ani stopy.

Všechno zůstalo přesně tak, jak to opustila. Prošel kolem prádelny a zarazil se. Jeho špinavé prádlo stále leželo na hromadě vedle pračky. Nevyprala ho. Nepověsila ho. Došla mu ledová pravda. Ona se opravdu nevrátila.

Zavalila ho vlna bezbřehého vzteku. Kopl do hromady oblečení, popadl ho do náruče a mrštil jím do blízkého koše na odpadky.

Z těžkého alkoholu se mu točila hlava. Dovrávoral do obývacího pokoje a zhroutil se na sametovou pohovku. Místnost se rozmazala a stáhla ho do temného, neklidného spánku.

Stíny v místnosti se proměnily v živou, děsivou noční můru. Před ním stála Nadine. Z uší jí prýštila hustá, temná krev, stékala jí po bledém krku a smáčela přední díl bílých šatů. Vypadala jako rozbitá panenka slepená rudým voskem.

Usmála se na něj. Rty měla zbrocené krví.

„Desmonde, já už tě nemiluju,“ zašeptala. Ta slova mu v mysli zaduněla jako hromobití.

Desmond sebou škubl a prudce procitl, srdce mu bušilo o žebra jako o mříže. Velkými okny obývacího pokoje prosvítalo první ranní světlo. Posadil se, zhluboka oddechoval a promnul si třeštící čelo. Kovový pach krve ze sna mu stále ještě vězel v chřípí.

Zvedl se z pohovky. Vystoupal nahoru, chrstl si do tváře studenou vodu a oblékl si dokonale střižený oblek. Podíval se na hodinky. Nastal čas. Vydal se k radnici.