Žena se zarazila, Gideonova náhlá otázka ji zjevně vyvedla z míry. Na vteřinu napjatě ztuhla, ale rychle se vzpamatovala. Na tvář si znovu nasadila onen zneklidňující, křečovitý úsměv.

„Zatím to tak vypadá. Tato čtvrť je svým uspořádáním dosti stará. Vzhledem k tomu, že leží v odlehlém údolí a období dešťů se kvapem blíží, sousedé se v uplynulých týdnech jeden po druhém odstěhovali. Kdyby nebylo manželovy tragické nepohyblivosti, připojili bychom se k nim.“

Hlas jí utichl do tíživého prázdna. Těžce polkla, sevřela dlaně k sobě, až jí zbělely klouby, a pak nasadila o něco veselejší výraz.

„Prosím, chovejte se tu po celou dobu jako doma. Osobně jsem uklidila a připravila pokoje pro hosty v prvním a druhém patře. K odpočinku si vyberte kterýkoli z nich.“

Její úsměv beze stopy varování zmizel. Přes bledé rysy se jí přelila mrazivá přísnost a oči jí potemněly.

„Jen jednu věc mějte na paměti. Do třetího patra nechoďte, jinak...“

Nechala tu ponurou hrozbu viset v chladném kuchyňském vzduchu. Pohledem přejela po vyděšených tvářích přeživších, aby se ujistila, že pochopili závažnost jejích slov.

„Za žádných okolností nesmíte být ohledně třetího patra zvědaví. Je to striktní pravidlo!“

Když viděla, jak skupina v napjatém, ustrašeném souhlasu přikyvuje, dovolila svému strojovému úsměvu návrat.

„Jelikož všichni rozumíte, mohu odjet s klidným srdcem. Svého milovaného muže svěřuji do vaší schopné péče.“

Duncan vystoupil ze zadní části hloučku a při zamračení mu zacukal hustý vous.

„Paní, a kde máte děti?“

Žena vydechla a teatrálním gestem si přiložila ruku k tváři, jako by si právě na něco vzpomněla.

„Ach, děkuji vám za připomenutí! Určitě si ještě hrají nahoře.“

Otočila se k velkému dřevěnému schodišti a hlasitě zatleskala.

„Děti! Je čas jet!“

Na její zavolání okamžitě odpověděla záplava dusajících nohou. Jedna, dvě, tři – Gideon během několika vteřin ztratil přehled. Ze schodů se vyřítil houf štěbetajících dětí a jejich hlasy se rozléhaly v tiché chodbě. Pečovatelé v naprostém úžasu zírali na tu početnou suitu, která zaplavila zádveří.

Dáma stála u otevřených vchodových dveří a s nacvičenou obratností je jedno po druhém vyháněla ven.

Zničehonic Gideon ucítil, jak mu kolem pravého lýtka sevřelo pevné, nečekané sevření. Trhl sebou a podíval se dolů. Nohu mu objímal malý chlapec s neposlušnými kudrnatými vlasy.

Kluk zabořil obličej do Gideonových kalhot, zhluboka nasál vzduch a přitiskl nos k látce.

„Krásně voní.“

Gideon zmateně svraštil obočí. Pokrčil kolena a natáhl se, aby chlapce jemně odtáhl.

„Co jsi to říkal?“

Než se však Gideonovy prsty stačily vůbec dotknout látky chlapcovy košile, dáma se vrhla vpřed. Popadla hocha za paži a s překvapivou, agresivní silou ho trhla zpátky.

„Pospěš si! Bratři a sestry už na tebe čekají!“

Přiklopila bledou ruku pevně na chlapcova ústa, aby udusila jeho hlas, a vlekla ho ze dveří. Než za posledním dítětem zabouchla těžké dveře, vrhla na Gideona spěšný, omluvný úsměv.

V Gideonově hrudi se utáhl ledový uzel. Přešel k oknu do ulice a zadíval se skrz sklo. Dáma právě cpala děti do tmavého vozu zaparkovaného na příjezdové cestě. Ve chvíli, kdy vysazovala kudrnatého chlapce na zadní sedadlo, dítě otočilo hlavu.

Jeho temný pohled se přes tlustou okenní tabuli zabodl přímo do Gideona.

Gideon na místě ztuhl. Dech se mu zadrkl v hrdle a zaplavila ho vlna čisté hrůzy.

Kluk roztáhl rty do širokého, nepřirozeného úsměvu. Byla to děsivá, dokonalá kopie matčina odporného výrazu. Dítě pak mlasklo rty k sobě, jako by si pomalu vychutnávalo jakousi neviditelnou, lahodnou chuť.

Gideonovi sjel po zádech další záchvěv chladu. Neměl na sobě žádnou kolínskou. Byl pokrytý potem a špínou z té prokleté plavby lodí. Co proboha mohlo tomu dítěti tak neodolatelně vonět?

Vedle něj se zhmotnila těžká postava. Duncan zíral z okna, mohutné paže pevně zkřížené na širokém hrudníku.

„Taky ti to přijde divné, co? Obrovská smečka dětí, obří manžel a tohle mrtvé, tiché sousedství. Je to noční můra.“

Gideon odtrhl oči od mizející dodávky. Vzpomněl si na staršího muže a jeho dřívější nedokončený postřeh.

„Když jste říkal, že ten dům nevypadá obydleně, jak jste to myslel?“

Duncan nespouštěl tvrdý pohled z prázdné příjezdové cesty.

„Hlína na předzahrádce se jen hemží hmyzími vajíčky. Kdyby tu opravdu žila rodina a denně udržovala tyhle dokonalé trávníky, půda by nebyla takhle prolezlá. Tohle místo je opuštěné. Všechno je to jenom kulisa.“

Gideon pootevřel rty, aby se vyptával dál, ale opatrná povaha ho okamžitě zarazila. Dával přednost udržování bezpečného, vykalkulovaného odstupu od cizích lidí, dokud dokonale nepochopí své okolí. Sevřel rty do úzké linky a mlčel.

Zdálo se, že Duncan z jeho strnulého postoje vyčetl zdrženlivost. Drsně si povzdechl a poplácal Gideona po rameni.

„Pojďme do obýváku.“

Duncan se otočil a těžkopádně zamířil chodbou.

Gideon vrhl poslední pohled z okna. Auto už zmizelo v ponuré mlze. Pomalu, roztřeseně vydechl a vydal se za vousatým mužem.

Ostatní pečovatelé se už mezitím shromáždili v prostorném obývacím pokoji. Tísnili se na plyšových pohovkách, tváře bledé a stažené stihomamem. Po napjatém, spěšném kolečku představování se skupina pokusila soustředit na vlastní přežití. Rozebírali, jak správně krmit a ošetřovat toho obrovského pacienta nahoře.

Napětí v místnosti zůstávalo husté a dusivé. Nikdo tam ve skutečnosti nechtěl být. Vtom se náhle ozvala Tessa, drobná žena s červenými obroučkami brýlí.

„Promiňte... smím se zeptat, jak jste se na tu loď vůbec dostali vy?“