Duncan rozrazil lítačky do kuchyně a z úst mu vylétla sprška tichých kleteb. Rázoval po dlážděné podlaze a jeho těžké boty duněly o linoleum. Hned za ním vklouzla dovnitř Tessa, ramena se jí třásla a po bledých tvářích jí němě stékaly slzy.

Gideon vzal z linky plastovou lahev s vodou, odšrouboval uzávěr a vrazil ji Duncanovi přímo do hrudi. „Napijte se a uklidněte se.“

Duncan lahev sevřel, až mu zbělely klouby. Vypil ji na tři obrovské doušky a plast v mohutné pěsti slisoval na placku. „Jak může být někdo takhle nemožný? Copak ji v životě nikdo nesrovnal?“

Gideon se k nim otočil zády a začal rovnat prkénko a nože. „Když se o něj chce starat, ať se stará. Ostatně, pro nás to může být ještě dar z nebes.“

Tessa si hřbetem rukávu otřela oči a v hrdle se jí zadrkl dech. Vyměnila si s Duncanem ustaraný pohled. „Jak to myslíte?“

Gideon přerušil přípravy. Otočil se k nim čelem a opřel se dlaněmi o chladnou žulovou desku. „Copak jste zapomněli, co přesně nám řekl ten chlap v obleku? Řekl, že se odsud musíme vrátit živí, než nám vůbec odpoví na jakoukoli otázku. Z toho jasně vyplývá, že tenhle dům je plný skrytých, smrtících hrozeb.“

Tessino drobné tělo se znovu roztřáslo a prsty se křečovitě chytila okraje kuchyňského ostrůvku. „Jakých hrozeb?“

Gideon zavrtěl hlavou a vrátil pozornost zelenině. „Hmatatelný důkaz zatím nemám. Ale jelikož hlavním úkolem této hry je péče o pacienta, selský rozum napovídá, že právě ten pacient bude primárním zdrojem veškerého nebezpečí. Být co nejdál od toho pokoje je prostě bezpečnější.“

Duncan o té logice chvíli přemýšlel a napjatá ramena mu o kousek klesla. Natáhl ruku a neobratně poplácal Tessu po zádech. „Všechno bude v pořádku. Tady dole s námi jsi ve větším bezpečí.“

Gideon si pod vousy povzdechl a rozhodl se Duncanovu křehkou bublinu optimismu nepropichovat. Přešel k průmyslové nerezové mrazničce v koutě a trhl za těžká dvířka. Vyvalil se oblak ledového vzduchu a zastudil ho na kůži.

Uvnitř ležela obrovská hromada zmrazeného masa, naskládaná do jakési hrůzné pyramidky. Gideon odhadl ten objem pohledem na dobrých padesát kilo syrového masa. Přehraboval se tou hromadou, vytáhl tlustý igelitový pytel s nápisem „Hovězí“ a hodil ho do mikrovlnky rozmrazit.

Natáhl se, aby těžké dveře mrazáku zabouchl. Než však magnetické těsnění stačilo dosednout, z hromady se uvolnil podivný, kulovitý kus masa a skutálel se po namrzlém kovovém roštu.

Gideon ho zvedl a potěžkal hutný kus v dlani. Působil nepřirozeně těžce, skoro jako kus pevného kamene. Na omrzlém plastovém obalu nebyla žádná papírová viněta. Odloupl zmrzlé vrstvy fólie, aby si ho lépe prohlédl. Maso mělo nezdravý, šedofialový odstín, což naznačovalo, že leželo v mrazáku mučivě dlouho. Z ledového povrchu trčelo tmavé, drátovité chmýří. Vypadalo to jako chomáče hustých černých chlupů propletené se svalovými vlákny.

Duncan přistoupil blíž a naklonil své mohutné tělo přes Gideonovo rameno. „Na co tam tak civíš?“

Gideon podržel zmrzlou hroudu pod ostrým kuchyňským světlem. „Podívejte se na tenhle kus. Ta struktura je divná.“

Duncan natáhl tlusté prsty, aby se ochlupeného povrchu dotkl. Vtom napjaté ticho roztříštil ostrý, uši drásající třesk.

„Moc se omlouvám! Ujelo mi to!“ Tessa padla na kolena a rukama zběsile šmátrala po kuchyňské dlažbě, aby posbírala ostré střepy z rozbité keramické misky.

Duncan stáhl ruku od masa a spěchal přes celou kuchyň, aby ji zastavil. „Opatrně, nebo se pořežeš.“

Na Tessině ukazováčku vyrazila kapka tmavě rudé krve. Gideon znepokojivý kus masa znovu zabalil, strčil ho hluboko do zadního rohu mrazničky a šel vzít čistý hadr. S poraněnou rukou musela Tessa zůstat sedět na nedaleké stoličce a tlačit si na řeznou ránu. Zbytek přípravy večeře tak padl na oba muže.

Gideon si velmi rychle uvědomil, že jeho kuchařské dovednosti jsou prakticky nulové. Ustoupil stranou a nechal Duncana krájet, kořenit a smažit. Hromotluk vládl pánvím s překvapivou lehkostí a prskající olej brzy provoněl místnost lákavým aromatem.

Gideon se opřel o linku a založil ruce na prsou. „Jde vám to od ruky.“

Duncan ze sebe vypravil unavený úsměv a jeho mozolnaté ruce se dál rytmicky pohybovaly s vařečkou. „Když jsi táta samoživitel, prostě se to naučit musíš. Moje dcera je v kuchyni vždycky tak trochu nešika, takže jídlo obstarávám já.“

O půl hodiny později už Gideon s Tessou nosili kouřící talíře do jídelny. Vůně stoupala po schodišti vzhůru a lákala ostatní z druhého patra jednoho po druhém dolů. Usadili se kolem dlouhého dubového jídelního stolu. Gideon v duchu přepočítal přítomné a všiml si jedné prázdné židle.

Tessa položila vidličku a rozhlédla se po místnosti. „Kde je Chloe?“

Haley nabodla kus hovězího na vidličku, strčila si ho do pusy a hlasitě přežvykovala. „Je pořád nahoře. Vůbec netuším, co tam vyvádí.“

Gideon vzal nůž a vidličku a zakrojil do své porce. „Nečekejme na ni. Jezte, dokud je to teplé.“

Na dřevěném schodišti ostře zaklapaly vysoké podpatky. Do jídelny ladným krokem veplula Chloe, blonďaté vlasy dokonale přehozené přes rameno. Protočila panenky a při pohledu na hodující společnost si odfrkla: „To jste na mě nemohli počkat ani pět minut?“

Duncan práskl dlaněmi do stolu a napolo se zvedl ze židle. Gideon se však natáhl, pevně ho chytil za předloktí a přísně zavrtěl hlavou.

Duncan zaťal zuby a klesl zpátky na své místo. Zbytek večeře proběhl v dusivém tichu. Jediným zvukem, který rozrážel těžkou, trapnou atmosféru, bylo skřípání příborů o keramické talíře.

Zatímco spěchali, aby jídlo dojedli, svět za okny jídelny se proměnil. Chmurné denní světlo se během pouhých několika vteřin proměnilo v neproniknutelnou, inkoustově černou tmu. Nebyl to přirozený západ slunce. Stíny se přelily přes jídelní stůl, pohltily zdi a ponořily místnost do naprostého temna, až jídlo na talířích přestalo být vidět.

Ze stěny se ozvalo hlasité cvaknutí. Křišťálový lustr nad stolem se rozzářil a zaplavil místnost ostrým umělým světlem. U vypínače stál Duncan, ruku ještě položenou na plastové páčce.

Haley vyhlédla z tmavého okna a její mladý hlas byl stažený úzkostí: „Tohle místo je strašidelné. Podívejte se na hodiny. Je teprve sedm. Jak to, že je venku tak rychle tma jako v pytli?“

Edgar si posunul brýle na kořen nosu, rysy ve tváři strnulé. „Paní domu nám přece vysvětlila, že je tu období dešťů. Nestálé počasí a těžká bouřková mračna dokážou zakrýt slunce mnohem dřív. Je to naprosto běžný meteorologický jev. Není důvod k panice.“

Profesor hovořil rázným, autoritativním tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. Gideon ho mlčky pozoroval. Edgar byl akademik a opíral se o logiku, aby si vybudoval chatrný štít proti nadpřirozené hrůze, jež se vkrádala do jejich reality. V takovém domě bylo popírání nejsnazším způsobem, jak otupit vlastní rozum.

Duncan odkráčel zpátky ke své židli. Zkřížil mohutné paže na prsou a zarostlou bradou ukázal na Chloe. „Nestaraj se jen o to, jak nacpat vlastní břicho. Sama sis vybrala péči o pacienta. Jeho jídlo je v mixéru na kuchyňské lince. Běž a dones mu ho nahoru.“

Chloe vyskočila na nohy. Dřevěná židle s jekotem zaskřípala o parkety. „Vypadám snad jako někdo, kdo potřebuje tvé připomínky?“

Odkráčela do kuchyně a za okamžik se vrátila s vysokou plastovou nádobou od mixéru, plnou husté našedlé kaše. Zastavila se pod schodištěm a přes rameno vrhla na Duncana jedovatý pohled. „Někteří lidé by se měli naučit starat se o své vlastní věci.“

Ostrý klapot jejích podpatků zvolna utichal, jak stoupala po schodech. Všichni sledovali, jak mizí v těžkých stínech druhého patra, a v hrudi se jim z nějakého neznámého důvodu znovu nepříjemně sevřelo srdce.