Gideon ještě dlouhou chvíli pozoroval temné schodiště, než spolkl poslední sousto. Odložil vidličku na keramický talíř a pohlédl na trojici sedící poblíž.

„Byli jste teď nahoře na průzkumu?“ zeptal se.

Edgar přikývl. „Kromě pokoje toho pacienta a našich ložnic tam žádné další skryté prostory nejsou. Uspořádání je přísně symetrické. Pacientův pokoj zabírá celé levé křídlo. Naše jednotlivé pokoje lemují protější stranu chodby.“

Gideon poklepal prsty o dřevěný stůl a svraštil čelo, jak vstřebával nové informace. „Našli jste nějaká další vodítka?“

Maya pohlédla ke stropu. „Pořád je tam nahoře cítit zvláštní pach. Nedokážu přesně říct, co to je, ale vyvolává to hluboký neklid. Visí to ve vzduchu.“

„Je ten pach cítit v každém pokoji?“ zeptal se Gideon.

Maya pomalu přikývla. „Řekla bych, že jím je nasáklé celé druhé patro.“

Haley se předklonila a její pohled těkal po stinných koutech jídelny. „Mě znepokojuje ještě něco jiného. Je to divné. Každý jednotlivý pokoj má vlastní koupelnu. To rozvržení vypadá úplně jako ve vězení.“

Edgar si trpce odfrkl a posunul si brýle na kořen nosu. „A odkud vy víte, jak vypadá vězení? Seděla jste snad někdy za mřížemi? Co je tak zvláštního na tom, že má velké panské sídlo koupelny u každého pokoje?“

Haley odsunula těžkou dřevěnou židli, vstala a vrhla na profesora vzteklý pohled přes stůl. „Vy se nikdy nedíváte na televizi, Edgare? Člověk nemusí být trestanec, aby poznal uspořádání vězeňského bloku!“

Gideon se také postavil a položil dlaně na stůl, aby narůstající napětí utnul. „Haley má pravdu. Z architektonického hlediska je to zvláštní volba. Na celém panství mají údajně žít jen pán domu, paní a jejich děti. Dříve jsme viděli celou skupinu dětí, což znamená, že pravděpodobně všechny obývají třetí patro. Logicky vzato by pokoje pro hosty ve druhém patře neměly vyžadovat samostatné koupelny s naprosto totožným vybavením.“

Maya si třela paže, jako by se snažila zahnat chlad. „Možná si hostitelka prostě jen zakládá na pohostinnosti, i na takhle odlehlém místě.“

Hlas jí přešel do šepotu. Znělo to, jako by ani ona sama své zoufalé výmluvě nevěřila. Jídelna se znovu ponořila do ticha.

Ticho náhle prořízl ostrý třesk tříštícího se skla.

Po dřevěném schodišti se s ozvěnou snesl Chloin pronikavý výkřik a roztrhl těžkou atmosféru v místnosti.

Všichni u stolu v tu ránu vyskočili ze židlí.

„Co se stalo?“

„Měli bychom se tam jít podívat?“

„Pojďme, všichni společně!“

Skupina vyrazila z jídelny a spěchala nahoru po schodech. Jakmile Gideon vstoupil na odpočívadlo druhého patra, udeřil do něj onen pach jako fyzická rána. Byl to podivný, hnilobný zápach rozkládajících se bílkovin, hutný a zvedající žaludek. Na pátrání po zdroji však nebyl čas. Rozrazili těžké dřevěné dveře do pacientova pokoje.

Rozlehlou místnost halily hluboké stíny. Ozařoval ji pouze krvavě rudý měsíční svit pronikající těžkými sametovými závěsy. Mohutný muž na lůžku dýchal s vlhkým, chrčivým zvukem. Oteklé břicho se mu zvedalo a klesalo s každým namáhavým lapnutím po dechu. Pravidelné pípání monitoru srdeční činnosti protínalo šero jako metronom.

Šedá břečka z mixéru byla rozstříknutá po podlaze z tvrdého dřeva a mísila se s ostrými střepy rozbité skleněné mísy. Chloe seděla schoulená v nejzazším koutě místnosti. Tiskla si kolena pevně k hrudníku a v horečném rytmu si pod fousy něco mumlala.

Tessa k ní přispěchala a poklekla vedle ní na podlahu. Ovinula třesoucí se plavovlásku konejšivou paží.

Gideon přešel blíž, boty mu tiše zaskřípaly na rozlitém jídle, a dřepl si k nim. „Co se tady stalo?“

Chloe držela hlavu skloněnou. Zvedla třesoucí se prst a ukázala přímo na mohutnou, nehybnou postavu na posteli. „On na mě promluvil.“

Všichni přítomní stočili zrak k muži. Ležel na matraci bez hnutí, jako pravá lidská troska ve vegetativním stavu, a nedělal nic jiného, než že ztěžka a nepravidelně oddechoval. V rozlehlém pokoji nebylo slyšet nic než rytmické pípání přístroje po jeho boku.

Edgar si založil ruce na prsou a ve tváři se mu usadil zarputilý úšklebek. „Slečno Bensonová, není třeba vyvolávat takovou paniku. Pacienti v kómatu nejsou mrtví. Mohou vydávat zvuky nebo mluvit ze spaní. Je to zcela běžný medicínský jev.“

Chloe prudce zvedla hlavu, po bledých tvářích jí stékaly slzy. „Ne! To nebylo mluvení ze spaní!“

Gideon muže v bezvědomí dlouze zkoumal. Pak vstal a pokynul Tesse. „Odveďme ji dolů, ať si odpočine a uklidní se.“

Pohlédl ke dveřím. „Duncane, pomoz mi ten nepořádek uklidit.“

Duncan se opíral o veřeje a měl zkřížené silné, svalnaté paže. „Proč to mám uklízet já? Ona to upustila.“

Navzdory své hrozivé postavě a reptavému tónu však Duncan popadl mop stojící u dveří koupelny a začal šedou kaši stírat z podlahy. Byl to až divadelní kontrast – tenhle hromotluk svědomitě plnil Gideonovy tiché pokyny.

Kvůli napjaté atmosféře všichni ostatní mlčeli. Byli příliš otřeseni, než aby řešili Duncanovy drobné stížnosti. Chtěli jen dostat Chloe z té tísnivé, rudě nasvícené místnosti a zjistit, co přesně jí ten ležící muž řekl.

Když byla podlaha jakž takž čistá, přešel Gideon k pelesti postele. Mírně se sklonil a přiblížil svou tvář k pacientovi.

Muž dál nehybně setrvával ve svém vegetativním stavu. Těžký, chrčivý dech byl jedinou známkou života. Rysy v obličeji měl stlačené těžkou obezitou. Gideon zíral na tlusté, překrývající se záhyby kůže kolem mužovy čelisti. Kladl si otázku, zda je ten člověk po fyzické stránce vůbec schopen otevřít ústa.

Když žádné odpovědi nenacházel, Gideon se narovnal a obrátil se k odchodu. Následoval Duncana ven do temné chodby.

Co však nevěděl, bylo to, že ve chvíli, kdy těžké dveře ložnice s cvaknutím zapadly, muž na lůžku pootočil ztuhlým krkem a pomalu otevřel oči.