Když skupina sešla do přízemí, sesedla se do těsného kruhu kolem Chloe. Svítidla v obývacím pokoji sice sálala teplé žluté světlo, ale na přeživší nevysvětlitelně vrhala studenou, přízračnou zář. Ve vzduchu těžce visel neviditelný tlak a svíral dech v hrdle každého z nich. Gideon přistoupil blíž, přitáhl si dřevěnou židli přímo naproti ní, posadil se, předklonil se a opřel si lokty o kolena.

„Chloe, říkala jsi, že ten pacient promluvil. Co přesně řekl?“ zeptal se Gideon tichým, klidným hlasem.

Při pouhé zmínce o pacientovi z Chloiny tváře vyprchala veškerá barva. Omotávala si plavé prameny kolem třesoucích se prstů a bezohledně za ně tahala, jako by si je chtěla vyrvat i s kořínky z hlavy. Lapala po dechu, dech se jí zadrhával v hrdle a oči těkaly po místnosti.

„Snažila jsem se ho nakrmit. Ale on každou lžíci vyplivl. Myslela jsem, že za to může jeho poloha, tak jsem vstala, abych mu zvedla pelest. A vtom mě někdo zezadu popadl za šaty. Myslela jsem, že se látka zachytila o rám. Když jsem se otočila, ten pacient měl oči dokořán a držel mě!“ vyhrkla Chloe v záchvatu paniky.

Duncan se narovnal a vstoupil do středu kruhu. Založil si mohutné paže a shlížel na třesoucí se ženu.

„Nemáš halucinace? Už tak je dost divné, že ležák mluví. Proč jsi dřív neřekla, že tě popadl a otevřel oči, jestli se ti to jen nezdálo?“ dožadoval se odpovědi Duncan.

Gideon na Duncana vrhl přísný, káravý pohled. Jediným pohledem mohutného muže umlčel, takže Duncan zatáhl krk a sklapl. Gideon se pak znovu obrátil k vyděšené ženě.

„Jaká slova řekl?“ zeptal se Gideon.

Chloe hleděla před sebe. Oči jí zeskelněly a ztratily jakékoli povědomí o tom, co se v obývacím pokoji děje.

„Pustila jsem tu mísu čistě z instinktu, abych utekla. Ale jeho stisk byl neuvěřitelně silný. Držel mě za šaty tak pevně. Řekl mi, ať vypadnu. Vypadni, vypadni, vypadni!“ zaječela Chloe poslední slova do ztichlé místnosti.

Právě když se jí hlas zlomil, ozářil její profil mohutný záblesk blesku. Na zlomek vteřiny se po Chleině bledé tváři rozlil děsivě pokřivený úsměv.

Bum!

Venku před domem zaduněl mohutný hrom. Haley vykřikla a v čirém děsu se skácela na dřevěnou podlahu. Těžká židle se s rachotem převrátila vedle ní. Pod hlasitým hřměním skupině unikl Chloin hroutící se duševní stav i onen bizarní výraz ve tváři. Všichni přispěchali, aby Haley pomohli zpátky na nohy, rozptýleni náhlým hlukem.

Gideon rozruch ignoroval a přistoupil k drnčícímu oknu. Dešťové kapky bušily do skla a hrozily, že tabulky prorazí. Pootevřel okno. Chladný, prudký vítr bouře se mu zakousl do kůže a těžké závěsy divoce vlály jako vlajky v hurikánu. Zvedl ruku k ústům a začal si okusovat nehty.

„Období dešťů je skutečně tady,“ zamumlal Gideon do větru.

Hleděl do temnoty a v duchu uvažoval, zda tato bouře nepředstavuje proroctví pro pohromy, jež mají přijít. Během jejich dřívějších rozhovorů si uvědomil, že všichni mají totožný zvací dopis. Přesto jen on v sobě choval hluboké tajemství světle zeleného vzkazu. Obsahoval skryté postskriptum, což z něj v rámci skupiny činilo naprostou anomálii. Rozhodl se ho přísně tajit, aby si udržel výhodu a vyhnul se zbytečným potížím.

Gideon okno přirazil a západku před bouří bezpečně zajistil. Otočil se zpět k šeptajícímu hloučku v obývacím pokoji.

„Zítra se o pacienta postará někdo jiný. Třeba jen odmítá Chloe. Zítra ráno to jídlo rozmixujte ještě jemněji, aby se mu snáz polykalo. Rozhodli jste se, jak si rozdělíte pokoje?“ přehlušil Gideon svým hlasem šumění hovorů.

Děsivé události noci skupinu ochromily. Nikdo se neodvažoval spát v tomto domě hrůzy sám. Maya si objala paže a třásla se od hlavy až k patě. Natáhla ruku a chytila Haley za rukáv.

„Haley, prosím tě, buď se mnou v pokoji. Mám takový strach,“ prosila Maya.

Haley zaváhala. Kousla se do rtu a nervózně pohlédla na Tessu, svou původní společnici z lodi. Držely při sobě už od chvíle, kdy dorazily na ostrov.

Tessa si jejího vnitřního boje všimla a popošla dopředu. Věnovala jí mírný úsměv a poplácala Haley po rameni, aby ji uklidnila.

„To je v pořádku, zůstaň s Mayou. Já budu v pokoji s Chloe,“ nabídla se Tessa.

Chloe vstala. Obrátila se k Tesse zády a nepřítomně zírala do temné chodby.

„Nechci sdílet postel s někým cizím,“ prohlásila Chloe chladným, odměřeným hlasem.

Tessa sebou trhla, jako by dostala facku. V očích se jí okamžitě zaleskly ublížené a zahanbené slzy. Zbytek skupiny si vyměnil zmatené, znepokojené pohledy. Chloino nevypočitatelné, nepřátelské chování po takovém traumatu nedávalo žádný smysl. Pomyšlení, že by měla spát sama hned vedle té děsivé místnosti, ji přece muselo k smrti děsit.

Venku neúprosně zuřila divoká bouře, bušila do střechy a uvrhla místnost do těžkého, společného ticha. V temné noci a v neznámém domě jako by všechno neustále něco pozorovalo.