Těžké cvakání dveřních západek se rozléhalo černotou celého domu. Děsivé noční události přiměly vyděšenou skupinu stáhnout se do svých přidělených prostor. Nahoře ve druhém patře se Tessa, Maya a Haley natlačily do ložnice, která byla nejdál od dřevěného schodiště. Upínaly se k iluzi, že ve větším počtu budou ve větším bezpečí. Edgar si vzal prostřední pokoj naproti pacientovu doupěti. Chloe si zabrala pokoj nejblíže ke schodišti, hned vedle Edgara.

Chloe ještě chvíli postávala sama v temné, zlověstné chodbě. Odkudsi ji do holé kůže zasáhl ledový závan nepřirozeného větru. Kýchla a protřela si prochladlé paže, přičemž nervózně střelila pohledem k oknu na chodbě. Zuřivá bouře nepolevovala. Zmítající se větve stromů vrhaly na sklo chaotické stíny. Jejich zubaté, proměnlivé tvary připomínaly obří pavouky, kteří se po ní sápou ostnatýma předníma nohama. V čiré hrůze vběhla do svého pokoje. Před plíživými stíny zabouchla těžké dubové dveře a otočila kovovým zámkem.

Dole v přízemí se zavalitý Duncan převaloval na matraci. Nemohl usnout. Spustil nohy z postele a vydal se za Gideonem do jejich společného, přepaženého apartmá.

Duncan rozrazil spojovací dveře a v tlumeném světle zastihl Gideona napůl svlečeného. Duncanův zrak okamžitě upoutala hluboká, ošklivá, stopu dlouhá jizva táhnoucí se přes Gideonova záda. Zubatá rýha sahala od pravé lopatky přímo dolů k pasu.

Duncan se opřel o dřevěné veřeje a ukázal na zjizvenou kůži. „Ta jizva na zádech není z obyčejného zranění.“

Gideon si hluboko do čela vepsal vrásku. Přetáhl přes sebe tmavou košili, aby svou minulost skryl.

„Je ti po tom něco? Nejsme si tak blízcí, abychom si vykládali osobní tajemství, nebo ano?“ odsekl Gideon s chladnou nevraživostí.

Napětí v malé místnosti zhoustlo. Gideon vydechl a jeho vystupování o nepatrný zlomek změklo.

„Duncane, co chceš?“ zeptal se Gideon tichým tónem.

Duncan pokrčil širokými rameny a popošel dál do pokoje.

„Nemohl jsem spát, tak jsem si přišel popovídat. V tomhle domě nejméně tři roky nikdo nebydlel.“ Duncan si založil ruce na prsou.

Gideon se zarazil. Přecházel po malé místnosti a skládal zlověstnou skládačku dohromady. Pokud tu nešlo o žádnou předem připravenou reality show, ale o čiré nebezpečí, proč tato vykonstruovaná, zrůdná rodina tvrdila, že žije na mrtvém, opuštěném místě?

Duncan na podporu svého tvrzení vyjmenoval svá profesionální pozorování. „Jako zkušený lesník své řemeslo znám. Ta dáma nám lhala. Přestože fontána běží a ona tvrdí, že sousedé se odstěhovali teprve nedávno, silné vrstvy prachu a obrovské pavučiny uvnitř sousedních domů dokazují, že je to tu město duchů. Navíc konkrétní druh hmyzích vajíček v zahradní půdě tenhle časový odhad potvrzuje.“

Gideon přestal přecházet a přimhouřil bystré oči. Všiml si svíjející se tmavé hmoty nacpané v úzké škvíře okenní tabule.

Gideon ukázal ke sklu. „Duncane, pojď sem a podívej se na tohle.“

Duncan přistoupil blíž a naklonil se, aby se na kroutící se chuchvalec podíval.

„Krucifix, to je obrovský roj pavouků! V normálním obydleném domě by se taková havěť v životě neobjevila.“ Duncan zaklel tak hlasitě, že mohl soupeřit s hromem. Popadl těžký lněný závěs a začal ty nepřirozené škůdce mlátit a drtit o parapet.

Jak oba muži s odporem zírali na hemžící se hmyz, snesl se od stropu odporný puch. Hnilobný zápach přicházel přímo z druhého patra.

Gideon si zakryl nos rukávem. „Cítíš to?“

Duncan přikývl a zaklonil hlavu. Dřevěnými prkny stropu začala prosakovat tmavě hnědá, odporně páchnoucí tekutina. Kalné kapky padaly jedna za druhou přímo na Gideonovo povlečení.

„Co to sakra je?“ Duncan popadl těžký dřevěný rám postele a v čirém hnusu ho odtáhl od rozpíjející se skvrny pryč.

Gideon zůstal stát jako přikovaný. V mysli mu bleskl tajemný zelený lístek, který nosil ukrytý v kapse. Když rozpoznal smrtící spouštěč zmíněný ve svém tajném vodítku, polil ho ledový pot.

Gideon bez mrknutí oka vydal hrobovým, naléhavým hlasem rozkaz: „Poslouchej mě velmi pozorně. Dnes v noci nesmíš usnout a za žádných okolností nesmíš rozsvítit světla. Ať se za dveřmi ozývají jakkoli děsivé zvuky, musíš zůstat nehybně ležet v posteli.“

Duncan vycítil Gideonovu děsivou vážnost a spolkl bezpočet otázek.

Jednou přikývl. „Rozumím.“

Duncan se stáhl do svého pokoje. Pro jistotu nechal spojovací dveře dokořán, zhasl stropní světlo a vlezl do postele. Dům se znovu ponořil do naprosté tmy, zatímco za oknem vyl zuřivý vítr.

Duncanovi vířily v hlavě obavy. Štípal se do paže a zarýval si nehty do masa, aby zahnal těžkou, nepřirozenou ospalost, která se mu začala rozlévat po celém těle. Navzdory veškerému zoufalému, bolestivému úsilí zůstat vzhůru ho těžká víčka zradila. Nakonec, neschopen déle udržet vědomí, podlehl temnotě.