Zběsilé, rytmické škrábání protrhlo ticho v místnosti. Duncan sebou škubl a probral se z vynuceného spánku, páteř mu okamžitě vystřelila do vzpřímené polohy. Zadržel dech a v dusivé tmě vyvalil oči. Ten zvuk se ozýval z chodby před jejich dveřmi. Připomínalo to ostré drápy, které se neúnavně vlečou po holých podlahových prknech. Rychlost a nebývalé množství škrábavých úderů vykreslovaly v mysli hrůzný obraz. Ať už tam venku číhalo cokoli, mělo to až příliš mnoho nohou.

Duncan otočil hlavu k otevřenému vchodu, který spojoval jejich pokoje. Zašilhal do šera a spatřil Gideona, jak nehybně leží na matraci. Lovecká nehybnost jeho společníka vyslala Duncanovým tělem novou vlnu paniky. Pootevřel rty, připraven vyhrknout pár slov, aby se ujistil, že v tom není sám.

„Ani muk,“ varoval ho Gideon dřív, než stačil promluvit; jeho hlas sotva překročil hranici pouhého dechu.

Duncan měl vytříbené instinkty pro přežití a tma jeho sluch jen přiostřila. Zachytil slabé, neklamné zachvění vetkané do Gideonova ztišeného tónu. Ta skutečnost ho tvrdě zasáhla. Gideon měl doopravdy strach.

Zkroucený spodní okraj dveří ložnice propouštěl na podlahu proužek bledého, nezdravého světla z chodby. Chaotické kroky mnoha končetin ztěžkly a ozývaly se přímo před jejich prahem. Vtom škvíru pod dveřmi pohltil mohutný, neprostupný stín. Bledé světlo zmizelo. Pokoj se propadl do černočerné tmy.

Duncan si přitiskl obě dlaně na ústa, aby utlumil své přerývané dýchání. Srdce mu bušilo do žeber tak zběsile a nahlas, až se bál, že ho ten tvor musí slyšet. Paže i nohy mu zachvátil třes. Slepě zíral ke dveřím. Kdyby ta chatrná dřevěná překážka v příští vteřině povolila, neměli sebemenší šanci na útěk. Myšlenky se mu rozpadly do zbytečného šumu, čistý pud sebezáchovy sváděl boj s ochromující hrůzou.

Čas ztratil veškerý smysl. Mohla to být minuta, nebo celá hodina. Dusivý stín se pomalu pohnul. Proužek bledého světla z chodby se znovu vpíjel do podlahových prken. Zavalitá zrůda se vzdálila a její těžké končetiny s drápy se vlekly nahoru po dřevěném schodišti.

Dům upadl do nepřirozeného, prázdného ticha. Každé nepatrné zaskřípání v Duncanových zvonících uších rezonovalo desetkrát silněji. Pohyb té stvůry sledoval podle zvuků ze stropu. Těžký stín se zastavil u prvních dveří ložnice ve druhém patře. Čekal. Pak se kroky mnoha nohou znovu rozezněly. Zastavil se u dalšího pokoje. Znovu čekal. Lovil ve tmě a pečlivě si vybíral další kořist.

Nakonec skřípavé zvuky zanikly v nejzazších koutech horního patra. Dům si znovu vzalo do moci ticho.

Duncan a Gideon se v naprostém souladu a s nejvyšší opatrností vysoukali z postelí. Tiše se přikradli ke dveřím a přitiskli uši k chladnému dřevu. Bouře venku polevila v tiché mholení. Na chodbě byl klid. Děsivá přítomnost zmizela stejně náhle, jako se objevila, a zanechala za sebou jen přízračný pocit společné noční můry za bdělého stavu.

Po několika trýznivých minutách naslouchání ustoupili oba muži do středu temné místnosti.

„Co to proboha bylo za věc?“ vysoukal ze sebe Duncan staženým hrdlem a držel hlas v napjatém šepotu.

Gideon se v šeru odmlčel. „Nejsem si jistý. Ale ty nohy jsi slyšel. Člověk to nebyl.“

Duncana zasáhlo mrazivé prozření. Chlupy na pažích se mu zježily a po krku mu vyrazil studený pot. Jeho dřívější postřehy do sebe zapadly a vytvořily jedinou strašlivou pravdu. Silné vrstvy prachu. Obrovské, nosné pavučiny. Hmyzí vajíčka zahrabaná v zahradní půdě. Ta prapodivná paní domu se svými nepřirozeně širokými, rozevlátými sukněmi. Nespočet hemžících se dětí. Obří, upoutaný pán, který údajně odpočívá nahoře.

Tento zchátralý panský dům nikdy nebyl určen lidem. Bylo to rozlehlé, vícepatrové hnízdo. Takzvaná rodina byla kolonií monstrózních pavoukovců skrývajících se na očích všech a tento dům nebyl ničím jiným než spíží určenou k uskladnění čerstvé kořisti.

Ticho prořízla těžká, dutá kapka. Do místnosti se znovu vvalil zvedající se pach hnijícího masa, hutnější a dusivější než dříve.

Duncan se zvedl a slepě klopýtl k otevřeným dveřím Gideonova pokoje. Ačkoli je dělila pouhá tenká stěna, vzduch kolem Duncana nepřirozeně zledovatěl.

„Gideone.“ Duncan natáhl ruku a třesoucími se prsty přejel po ledové omítce. Hnán čirou panikou a dusivou tmou začal instinktivně šmátrat po vypínači.

Gideon, obdařený ostrým nočním viděním, přesně viděl, k čemu se Duncan chystá. Jeho hlas sklouzl do těžkého, naléhavého syknutí. „Říkal jsem ti, nerozsvěcej. Chceš snad umřít?“