Gideon těžce přikývl, odstrčil Edgarovu chladnou ruku ze svého zápěstí a vzal za těžkou mosaznou kliku. Prudce otevřel dveře dokořán.

Do chodby se jako neprostupná zeď vyvalil dusivý puch čerstvé krve. Měďnatý zápach jim v mžiku obalil patro. Tři dívky choulící se na chodbě okamžitě propukly v tichý, hysterický pláč a zabořily tváře do dlaní.

Do podlahových prken se vsakovala obrovská temně rudá kaluž. Z okraje matrace s odporným pleskáním vytrvale odkapávala karmínová tekutina. Uprostřed té spouště ležela Chloe. Dívka, která se s nimi ještě včera hádala, se teď topila v moři vlastní krve.

Gideon cvakl vypínačem. Přetáhl si rukáv přes nos a překročil práh, aby spatřil tu hrůzu v celém jejím zrůdném rozsahu.

Její plavé vlasy byly slepené sraženou krví, tvář však zůstala naprosto neporušená. Přímo uprostřed čela zela malá hluboká dírka. Měla velikost kulky, ale hladké, vyražené okraje svědčily o něčem jiném. Přímo skrz její lebku někdo prorazil trubkovitý nástroj.

Pod krkem bylo její tělo chirurgicky vykuchané. Maso a svalovina byly obráceny naruby a bělostná žebra zírala do ostrého světla ložnice. Z břišní dutiny zmizely veškeré vnitřní orgány – zůstala po nich jen prázdná, vyhloubená skořápka. Po nasáklých prostěradlech byly rozesety zohavené cáry potrhané kůže a krvavé tkáně.

Gideon se naklonil blíž a zatajil dech před zvedajícím se žaludkem. Nejvíc mrazivý detail však nepředstavovaly chybějící orgány ani roztříštěný hrudní koš. Byla to její tvář. Navzdory nepředstavitelnému masakru, jemuž bylo její tělo vystaveno, působil Chloein výraz pokojně. V koutcích bledých rtů jí pohrával nepatrný, strašidelný úsměv. Vypadala, jako by vůbec necítila bolest a odešla uprostřed krásného snu.

Duncan zavrávoral a narazil zády do zárubně. „Do prdele!“

Hlas se mu třásl. Žaludek se mu viditelně vzpříčil, když odtrhl pohled od vyprázdněné mrtvoly. Vyběhl na chodbu ke schodišti. Chňapl po západce velkého klenutého okna a rozrazil ho dokořán, zoufale lačnící po čerstvém vzduchu, aby zkrotil žluč stoupající mu do hrdla.

Gideon vyrazil z ložnice a surovou silou okno zabouchl. Sklo v dřevěném rámu drnčelo.

„Odteď nikdo nesmí otvírat žádná okna!“ vyštěkl Gideon.

Jeho náhlý, agresivní výbuch rozbil jeho obvyklé klidné vystupování. Ohromná síla jeho hlasu se rozlehla tichým schodištěm. Všichni sebou trhli. Šokovaně na něj zírali, vyděšení trhlinou v jeho dosud vyrovnané fasádě.

Duncan se těžce opřel o zeď a otřel si krůpěj studeného potu ze spánku. „Fajn. Necháme je zavřená. Poslechneme tě.“

Gideon se otočil zády k děsivému výjevu v patře. Rázoval dolů po schodech. Zbytek skupiny spěchal za ním, hnán touhou uniknout přetrvávajícímu pachu smrti.

V přízemí Gideon prošel obývacím pokojem i jídelnou. Posedle zkontroloval těsnění každého jednotlivého okna a přejížděl prsty podél spár, aby se ujistil, že dovnitř neproniká žádný vzduch. Teprve když byl spokojený, odsunul dřevěnou židli a klesl do ní.

Přistoupil k němu Edgar. Vyčerpání v jeho bledé tváři vystřídal obranný hněv. Shlížel na Gideona s očima planoucíma zlobou. „Co tohle má znamenat? Žádám logické vysvětlení pro tuhle bizarní karanténu. Proč nemůžeme otevřít okna?“

Gideon se s ním střetl pohledem; oči měl mrtvé a smrtelně vážné. „Pach krve je příliš silný. Nevyhnutelně by přilákal nebezpečné tvory zvenčí.“

Edgar založil ruce na prsou a šedomodré oči se mu nedůvěřivě zúžily. „O čem to mluvíš? Jaké nebezpečné tvory?“

Gideon vstal. Přešel k nejbližšímu oknu a nekompromisně ukázal prstem ven do pustého, zarostlého dvora. „Nevšiml sis snad toho nepřirozeného hejna krys, když jsme dorazili? Tohle je opuštěná osada uprostřed ničeho. Krysy sice dokážou přežít bez lidí, ale ne v takhle obrovských počtech. Aby takhle prosperovaly, potřebují vydatný zdroj potravy.“

Edgar zakoktal a jeho arogantní postoj vzal za své. „Krysy sežerou cokoli.“

„Zjevně tu stojí jediný obydlený dům.“ Gideon k němu přistoupil blíž a donutil Edgara snést jeho pronikavý pohled. „Co jiného by jim podle tebe mohlo poskytovat tolik zbytků masa?“

Edgar ztěžka polkl, jak mu docházela ta hrůzná pravda.

„Jestli ti to nedochází, radši nad tím nepřemýšlej. Hlavně si pamatuj, že okna nesmíš nikdy otevřít, jinak poneseš smrtící následky.“ Gideon se otočil a zamířil do kuchyně. Monstrózního pacienta nahoře bylo stále potřeba nakrmit.

Přízemí zahalilo tísnivé ticho.

Tessa si objala chvějící se paže a zadívala se do země. „Byli jsme tak vyčerpaní. Upadli jsme do hlubokého spánku a z Chloeina pokoje jsme celou noc neslyšeli vůbec nic.“

Haley kvapně přikývla, v očích ještě doznívala panika. „Ano, po včerejšku jsme byli k smrti unavení. Usnuli jsme okamžitě.“

Edgar stál jako přimrazený uprostřed místnosti. Zaťal pěsti a pevně stiskl zuby, jak se mu vybavila vzpomínka. „Mám pocit, že jsem něco slyšel. Uprostřed noci jsem zaslechl, jak se Chloe velmi tiše směje. A pak jsem ji slyšel volat mámu.“

Duncan se zarazil ve dveřích do kuchyně, pánev mu bezvládně visela v ruce. „Mámu? Jsi si jistý, že jsi to slyšel?“

Edgar si promnul zátylek a očima těkal po podlahových prknech, jako by se tu vzpomínku zoufale snažil zahnat. „Možná jsem byl jen v polospánku. Byla to nejspíš halucinace ze stresu.“

Gideon si s Duncanem vyměnil napjatý, všeříkající pohled. V Gideonově mysli bleskla ta zlověstná vyrovnanost na tváři mrtvé Chloe. Ten pokojný úsměv. Krásný sen předtím, než ji vykuchali.

Gideon obrátil pozornost zpět k bezprostřednímu úkolu. „Duncane, uvař čisté, neupravené maso. Nic jiného do pánve nepřidávej. Půjdu nahoru zkontrolovat stav pacienta.“

Duncan pomalu přikývl a vstřebával ten ponurý rozkaz.

Gideon pokynul zbývajícím čtyřem, aby šli za ním. Edgar se zhluboka nadechl a kývl na znamení, že je připraven čelit čemukoli, co se v hlavní ložnici skrývá. Skupina se v těsném, ustrašeném chumlu vlekla zpátky po dřevěných schodech. Tři dívky se tiskly k sobě se zaklesnutými prsty a držely se těsně za muži.

Gideon se zastavil před těžkými dvoukřídlými dveřmi pacientova pokoje. Stiskl západku a zatlačil dveře dovnitř.

Všechny smysly jim okamžitě ochromil hutný, kovový zápach čerstvé krve.

Celá skupina ztuhla. Přešlapovali na prahu, paralyzováni čirou hrůzou. Těkali pohledy po sterilním pokoji a hledali zdroj toho měďnatého puchu. Nebyl žádný důvod, proč by to v této místnosti mělo páchnout jako na jatkách, ze kterých právě odešli.

V tom samém okamžiku se ta obrovská, horu připomínající postava na vyztuženém lůžku pohnula.

Těžká péra zasténala pod náhlým posunem váhy. Pacient pomalu, mechanicky otočil oteklou hlavu na polštáři směrem ke dveřím. Dýchal vlhce a chraplavě. Přímo v koutku jeho povislých úst hyzdila bledou kůži děsivá, nezaměnitelná stopa čerstvé krve.