Pohled Valerie

Lebka mi pulzovala krutou, rytmickou bolestí. Zaúpěla jsem a přinutila těžká víčka, aby se otevřela, zatímco jsem bojovala s hustou mlhou brutální kocoviny. Prudké nadechnutí mi rozdrásalo suché hrdlo ve chvíli, kdy se mi vyjasnil zrak. Tohle nebyla moje ložnice. Stěny měly ostrý krémový nátěr a těžké zatemňovací závěsy propouštěly jen úzký pruh slunečního světla dopadající na neznámou mahagonovou komodu.

Posadila jsem se. Náhlý pohyb vyslal žaludkem novou vlnu nevolnosti.

„Vezmi si tohle.“

Trhla jsem sebou při zvuku hlubokého, neznámého hlasu. U okraje velké postele stál muž. Byl nápadně pohledný, s drsnou, ostře řezanou čelistí, širokými rameny a pronikavě modrýma očima, které na mě hleděly s naprostou, mrazivou lhostejností. Natahoval ke mně sklenici vody a dvě bílé pilulky proti bolesti.

Žilami mi projela panika. Má mysl okamžitě přeskočila k nejhoršímu možnému závěru. Byla jsem v cizím hotelovém pokoji s mužem, kterého jsem neznala, a má vzpomínka na včerejší noc byla zející černou dírou. Zběsile jsem odhrnula těžkou peřinu a podívala se na své tělo. Měla jsem na sobě příliš velký bílý hotelový župan. Dech se mi zadrhl, jak jsem se zoufale snažila zjistit, zda mě někdo nezneužil, když jsem byla v bezvědomí.

„Nelihoť si.“ Položil sklenici i pilulky na noční stolek. Jeho pohled zůstával odtažitý a ledový. „Kdybych tě ojel, tvoje kunda by tě ještě teď bolela a cítila bys fyzické následky mýho semene, co by ti stékalo mezi nohama.“

Zkameněla jsem a tváře mi vzplály doběla. Jeho přímočará, nevybíravá slova neponechávala prostor pro pochybnosti. Těžce jsem polkla a přitáhla si peřinu k hrudi.

„Jak jsem se tedy dostala do tohoto županu? Svlékl jste mě?“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl.

„Nechal jsem pokojovou službu, aby tě vykoupala a oblékla. Tvoje šaty jsou složené tamhle na židli.“ Založil si svalnaté paže na prsou. „Byla jsi silně opilá. Naslepo jsi vběhla přímo před moje auto uprostřed silnice. Strhl jsem tě z cesty, abych ti zachránil život. Ty ses mi na oplátku z plných plic vyzvracela na oblečení. Potom ses mě pokusila svést a prakticky jsi mě prosila, abych tě přímo tam na chodníku ojel.“

Zavalilo mě naprosté ponížení. Ztratila jsem veškerou důstojnost. Zhroutila jsem se před úplně cizím člověkem, zničila mu šaty a vrhala se na něj jako zoufalá bláznivka. Vzpomínka na mé citové zhroucení z Corbinovy zrady se mi rozhořela v hrudi a přidala k situaci další vrstvu hanby.

„Moc se omlouvám. Včera večer jsem procházela strašným citovým zhroucením, ale to mé chování neomlouvá.“ Vyškrábala jsem se na okraj postele a pod jeho tyčící se postavou si připadala neuvěřitelně malá. „Děkuji vám, že jste mě zachránil. Slibuji, že najdu způsob, jak vám to vynahradit.“

„Nic od tebe nechci. Obleč se a vrať se k rodině. Pravděpodobně mají strach.“ Otočil se ke mně zády, zjevně rozhodnutý rozhovor ukončit.

Jednala jsem z čistého instinktu a zoufalé potřeby dát najevo svou upřímnou vděčnost, a tak jsem natáhla ruku. Konečky mých prstů se jemně dotkly jeho širokého ramene.

Zareagoval okamžitě. Prudce sebou při mém dotyku trhl a otočil se, přičemž v jeho modrých očích divoce blesklo.

„Snažíš se mě zase svádět?“ vyjel na mě a hlas mu klesl do vražedného, nepřátelského vrčení.

Ucukla jsem, zděšená jeho extrémním odporem. Jako by ho má kůže pálila.

„Ne! Jen jsem se snažila poděkovat.“ Popadla jsem ze sousední židle složené šaty a přitiskla si je k hrudi.

„Obleč se a odejdi.“ Ukázal neoblomným prstem k těžkým dřevěným dveřím.

Neplýtvala jsem ani vteřinou. Prakticky jsem vběhla do přilehlé koupelny, hodila na sebe zničené oblečení z předešlé noci a vyřítila se zpátky. U dveří jsem se zarazila jen na tak dlouho, abych se na něj ohlédla.

„Ještě jednou vám děkuji. Doopravdy se omlouvám.“ Vyhrkla jsem ta slova a prchla z hotelového pokoje; těžké dveře za mnou zaklaply.

***

O několik týdnů později.

Matrace se prohnula pod tíhou těžkého, dusivého žáru. Záda se mi prohnula nad prostěradlem. Dýchala jsem mělce a trhaně.

V temných hlubinách mého podvědomí mě k posteli přitlačoval ten tajemný modrooký cizinec. Jeho chladný zevnějšek zmizel, nahrazen temnou, svůdnou dominancí, která mi zapalovala krev v žilách. Svýma velkýma rukama mi přišpendlil zápěstí nad hlavu, zatímco jeho ústa zanechávala horké, vlhké polibky na mém krku. Pustil má zápěstí a jeho dlaně sjely dolů, aby sevřely má nahá prsa. Hrubě stiskl měkké maso a palci mi přejížděl a štípal ztvrdlé bradavky, dokud jsem se pod ním nezačala zmítat.

„Jsi na to připravená?“ zašeptal mi do ucha a jeho horký dech mi poslal divoké mrazení podél páteře.

Ve snu jsem zběsile přikývla. Chtěla jsem ho. Potřebovala jsem, aby si mě nárokoval. Roztáhla jsem stehna ještě víc a prakticky ho prosila, aby jeho tvrdý kok vklouzl do mé toužící kundy.

„Řekni to slovy, Val!“ přikázal mi. Jeho dominantní aura ze mě vymámila zakňourání. Sjel prsty po mém břiše a vklouzl jimi přímo do mé promočené štěrbiny, kde mi bezcitně dráždil klitoris.

„Omrdej mě!“ zavrčela jsem nahlas a můj hlas se rozezněl tichou místností.

Intenzivní, výbušná fantazie se roztříštila na milion kousků.

„Co to kurva je, Val?“

Oči se mi prudce otevřely. Zalapala jsem po dechu a v posteli se vymrštila do sedu. Ranní slunce mě na vteřinu oslepilo, než se mi zaostřil zrak. Ve dveřích mé ložnice stál můj starší bratr Victor. Zíral na mě s děsivou směsicí naprostého zklamání, šoku a čistého pobavení.

Tvář mi vzplála. Popadla jsem polštář a přitáhla si ho k hrudi v touze, aby se pode mnou propadla zem.

„Nemáš tady co dělat! Vypadni!“ vykřikla jsem a hodila po jeho hlavě další polštář.

„Klepal jsem pětkrát! Neodpovídalas, tak jsem vrazil dovnitř, protože jsem si myslel, že jsi mrtvá nebo nemocná.“ Victor uhnul letícímu polštáři a hlasitě, posměšně si odfrkl. „Rozhodně jsem nečekal, že tě nachytám při vlhkém snu, jak křičíš na nějakého ducha, ať tě vojede.“

„Vypadni hned z mého pokoje!“ Vyskočila jsem z postele a agresivně ho vystrčila na chodbu.

Práskla jsem před jeho smějícím se obličejem dveřmi ložnice a zamkla je. Zhroutila jsem se zpátky na rozestlanou postel a zabořila tvář do dlaní. Zasténala jsem v čirých mukách. Už několik týdnů tenhle chladný princ beze jména zcela ovládal mé podvědomí. Ani jsem neznala jeho jméno, a přesto mé tělo každou noc toužilo po jeho doteku. Kvůli pouhé fantazii jsem přicházela o rozum.

Později odpoledne napětí v domě trochu polevilo, když naše matka odešla plnit své každodenní povinnosti bety. Seděla jsem na posteli a snažila se soustředit na nějaký náhodný film běžící na mém notebooku.

Matrace poklesla. Victor se svalil na okraj mé postele a založil si ruce na prsou. Zaměřil na stranu mé hlavy těžký, vyšetřující pohled. Pokusila jsem se ho ignorovat a nespouštět oči ze zářící obrazovky, ale jeho tichý nátlak byl k nevydržení.

„Takže, kdo je ten šťastlivec?“ zeptal se Victor s poťouchlým úšklebkem na rtech.

„Vůbec netuším, o čem to mluvíš.“ Protočila jsem panenky a dál upírala zrak na notebook.

„Nedělej ze mě blbce, Val. Dneska ráno jsi vzdychala tak nahlas, že bys vzbudila i předky.“ Naklonil se blíž a snažil se mi zakrýt výhled na displej. „Kvůli komu jsi takhle řvala? Je to někdo ze smečky? Znám ho?“

„Nikdo to nebyl, Victore. Byl to jen hloupý sen.“ Zaklapla jsem notebook a odsunula ho stranou.

Victor zvedl obočí a zjevně mi nevěřil ani slovo. Dlouhou chvíli sledoval mou zardělou tvář a hravé popichování se z jeho rysů pomalu vytrácelo. Jeho výraz se změnil a zjemněl v opravdovou bratrskou náklonnost. Natáhl ruku, sevřel mé paži a povzbudivě ji stiskl.

„Víš, ať už je ten záhadný chlápek kdokoli, mně se vlastně ulevilo.“ Victor si tiše povzdechl. „To, že na něj myslíš, tě konečně odpoutalo od Corbina. Býváš sice duchem nepřítomná, ale už nebrečíš. Posouváš se dál.“

Při zmínce o Corbinově jménu se mi stáhla hruď. Ostrá, dusivá bolest ze zlomeného pouta druhů otupěla v přetrvávající tupou bolest, ale Victor měl pravdu. Modrooký cizinec v mé mysli jakýmsi způsobem vystavěl zeď, která mě chránila před tím nejhorším zlomeným srdcem.

„Jen doufám, že ten chlap tě chce zrovna tak, jako ty očividně chceš jeho.“ Victor se smutně usmál.

Odvrátila jsem zrak a zadívala se na své ruce. V žaludku se mi svinula hluboká, těžká touha. Ten cizinec mě nenáviděl. Nesnesl ani dotek mých prstů na svém rameni.

„Možná je to jen fantazie, Victore. Nic víc,“ zašeptala jsem a bojovala s knedlíkem v krku.

Victorův stisk na mé paži podpůrně zesílil. Naklonil se ke mně a jeho hlas byl pevný a plný naděje:

„Nebo je to možná ten, komu je souzeno, aby tě přiměl na Corbina jednou provždy zapomenout.“

Zavřela jsem oči a naposledy si představila ty pronikavě modré oči.

„To se asi nikdy nedozvíme...“

Nebo ano?