Pohled Corbina

Upravil jsem si v zrcadle kravatu a zhluboka, drsně vydechl. Bylo to přesně měsíc od chvíle, kdy mi zemřel otec. To znamenalo, že dnes nastal den, kdy označím Sloane Mercerovou za svou družku a ujmu se vlády jako alfa smečky Bloodstone. Zíral jsem na svůj odraz a necítil nic než děs. Můj život se řítil z kopce a já nenáviděl vědomí, že toto otupělé zoufalství je mou novou realitou.

Otevřel jsem dveře šatny a vstoupil do velkého sálu. Hlasitý hovor okamžitě utichl. Do mě se zabodly stovky očí.

Matka přistoupila ke mně a urovnala mi klopy tmavého obleku. „Usměj se na ně, Corbine. Jenom trochu.“

Přinutil jsem koutky úst jít nahoru.

Poklepala mi na hruď. „Dobře. Předem ti gratuluji, synu.“

Vykročil jsem k oltáři. Tichou místností se rozezněl hluboký hlas staršího Whitmana:

„Dnes jsme se shromáždili, abychom byli svědky spojení Corbina Lowella a Sloane Mercerové. Tento svazek upevní spojenectví naší smečky a zajistí naši budoucnost.“

Otočil jsem hlavu a pohlédl na Sloane. Oči jí zářily neskrývaným vzrušením. Jenže má mysl mě zradila. Myšlenky mi okamžitě zabloudily k Valerii. Vybavil se mi ten syrový žal v její tváři a slzy stékající po lících, když jsem jí zlomil srdce. Kde asi teď je? Posunula se dál? Na jazyku mi ulpěla hořká pachuť, když jsem si vzpomněl na noc, kdy se vrátila domů a páchla vůní jiného muže. V hrudi mi hlodaly výčitky.

Starší Whitman si mou pozornost přitáhl zpět: „Corbine Lowelle, přijímáš Sloane Mercerovou za svou družku a slibuješ, že ji budeš chránit a opatrovat?“

Spolkl jsem těžký knedlík v hrdle. „Přijímám.“

Sloanin zářivý úsměv na zlomek vteřiny zakolísal, než ho zamaskovala.

„Sloane Mercerová, přijímáš Corbina Lowella za svého druha a slibuješ, že budeš stát po jeho boku jako Luna?“

„Přijímám.“ Její hlas zazněl jasně a zřetelně.

Starší nás prohlásil za druhy. Velký sál propukl v ohlušující potlesk. Naklonil jsem se a vtiskl Sloane na rty krátký, čistě formální polibek. Žádná jiskra nepřeskočila. Jen povinnost. Dělily mě vteřiny od toho, abych oficiálně nesl titul alfy, ale ta cena mi připadala nesnesitelná.

Pohled Valerie

Stála jsem u zadních dvoukřídlých dveří velkého sálu a sledovala obřad s těžkou bolestí v hrudi.

Victor se ke mně naklonil a zašeptal mi těsně u ucha: „Corbin nevypadá ani trochu šťastně. Řekni mi, že nejsem jediný, kdo to vidí.“

Pomalu jsem přikývla. Corbinův úsměv působil křečovitě a falešně. Přirozená vřelost, kterou v sobě obvykle nosil, byla pryč. Když je starší Whitman oficiálně prohlásil za druhy, u srdce mě ostře píchlo. Proč to pořád ještě tak bolelo? Dav propukl v hlasitý jásot. Přinutila jsem se tleskat s nimi a dělala všechno pro to, abych splynula s davem.

Potlesk utichl. Sálem se náhle přehnalo mrazivé ticho. Vzduch zhoustl ryzí mocí. Těžké dveře na protější straně sálu se rozletěly dokořán. Dovnitř vstoupila vysoká postava. Přes dav jsem mu neviděla do tváře, ale po zádech mi přeběhl podivný mráz. Ta temná, drtivá aura mi připadala povědomá. Už jsme se někdy setkali?

Čistá dominance, která z toho muže sálala, donutila každého vlka v místnosti k podrobení. Všechny hlavy se okamžitě sklonily. Spustila jsem bradu k hrudi. Ticho bylo k zalknutí. Rytmický, těžký dopad bot krále Mavericka na mramorovou podlahu se hlasitě rozléhal. Předpokládala jsem, že kráčí přímo k oltáři.

Těžké kroky se však zastavily přímo přede mnou. Zorné pole mi vyplnily velké boty z tmavé kůže.

Místností zazněl hluboký, chraplavý hlas: „Povstaňte.“

Spolu se zbytkem smečky jsem zvedla hlavu. Zamrkala jsem a z plic se mi vytratil všechen dech. Srdce mi divoce bušilo o žebra. Muž stojící přede mnou byl ten cizinec. Muž s pronikavě modrýma očima z mých vlhkých snů. Ten tajemný zachránce, který mě vytáhl z uličky. Muž, na kterého jsem se pozvracela. Stál přímo tady a vyzařovala z něj děsivá moc.

Naše oči se střetly. Žilami mi projel mohutný elektrický výboj.

Zakoktala jsem: „Vy jste Lykanský král?“

Před očima mi začaly tančit černé tečky. Místnost se se mnou zatočila, země pod nohama mi zmizela a já se zhroutila k zemi.

„Valerie! Probuď se!“

Zděšené hlasy se rozléhaly mlhou v mé mysli. Zaúpěla jsem a zamrkala víčky. Victor mě objal pažemi a přitáhl si mě do pevného sevření. Seděli jsme na plyšové pohovce v tichém bočním salonku u velkého sálu. Máma přecházela sem a tam u zavřených dveří.

Victor se odtáhl a zkontroloval mou tvář, zda nejsem zraněná. „Proč jsi takhle omdlela?“

Přejížděla jsem pohledem mezi Victorem a přecházející matkou. Hrdlo mi sevřela panika. Jak jsem jim měla vysvětlit, že jsem se vyzvracela na nejmocnějšího lykana na světě? Určitě mě sem přišel potrestat. Až do tohoto jediného okamžiku jsem po dalším setkání s ním tajně toužila. Teď, když jsem znala jeho pravou totožnost, jsem litovala, že se naše cesty kdy zkřížily.

Těžce jsem polkla a vykouzlila chabý úsměv. „Jsem v pořádku. Jen jsem se v tom davu cítila trochu přetížená.“

Máma se zastavila a přimhouřila na mě oči. „Jsi si jistá, že ti Lykanský král nic neudělal? Slyšela jsem o jeho vznětlivosti děsivé zvěsti. Třeba něco provedl.“

Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Nic to není, mami. Přísahám, že se mě ani nedotkl. Měli byste se oba vrátit na slavnost.“

Victor vzal dřevěnou baseballovou pálku a položil si ji na klín. „Ani náhodou. Nenechám tě tady samotnou. Co když se vrátí a zkusí ti ublížit?“

Nervózně jsem se uchechtla. „To neudělá.“

Máma si povzdychla a vrátila se do velkého sálu, aby se věnovala svým povinnostem bety. Victor zůstal jako přibitý sedět vedle mě a odmítal se hnout. Seděla jsem v tichu a v hlavě se mi honily děsivé myšlenky na krále.

Uplynuly dvě mučivé hodiny, než se těžké dveře konečně otevřely. Máma vešla zpátky do místnosti. Byla bledá a její výraz byl nečitelný.

Posadila jsem se na okraj pohovky. „Co se děje, mami?“

Hlas udržovala ztišený. „Král Maverick je právě v zasedací místnosti. Jedná s radou starších, bývalou Lunou a Corbinem.“

Naléhala jsem dál, protože jsem věděla, že přijde něco horšího: „A?“

Máma se pomalu, roztřeseně nadechla. „Chce tě vidět…“