Holden

Sleduji, jak Roxi přikývne. Přitahuje si mou bundu těsněji kolem třesoucích se ramen. Zabořuje obličej hluboko do hrubé látky. Její bledé rysy zalévá jemný, upřímný výraz úlevy. Není předurčena k tomu, aby byla mou Lunou. Vím to s jistotou v morku kostí. Moje smečka potřebuje silnou proměněnou samici, která dokáže bojovat po mém boku. Přesto mi hrudí projede divoký, nepopiratelný záchvěv pýchy při vědomí, že je to právě můj pach, co ji uklidňuje.

Stryker v mé mysli neúnavně přechází. Můj vlk se doslova naparuje. Připisuje si plné, arogantní zásluhy za to, že uklidnil naši osudovou družku. On je jediným důvodem, proč stojíme na tomto mrazivém parkovišti u bistra. Narážel svou mohutnou vahou do mých mentálních zdí, dokud jsem nesouhlasil, že zůstanu poblíž a dohlédnu na ni. Nechtěl jsem zůstávat. Říkal jsem si, že bude v pořádku. Je to dospělá žena. Určitě už byla někdy v temnotě sama mnohokrát. Vybitá baterie je nepříjemnost, ne rozsudek smrti.

Ale Stryker odmítal poslouchat logiku. Neustále se vrhal proti naší mentální bariéře, pokoušel se vynutit si proměnu a převzít fyzickou kontrolu nad mým tělem, jen aby se dostal zpátky k Roxi. Pořád na mě řval, ať se otočím. Způsobil mi masivní, pulzující bolest hlavy. Musí se přes tu náhlou posedlost přenést. Bude to pro něj podstatně horší, až si vyberu řádnou družku, která se lépe hodí pro naši budoucnost.

Abych ho umlčel, jel jsem zpátky k bistru. Dorazil jsem právě ve chvíli, kdy vycházela ze skleněných dveří. Zaparkoval jsem na vzdálenějším konci parkoviště, aby mě neviděla číhat ve stínech. Sledoval jsem, jak nasedá do auta. Když se hned nerozjela, myslel jsem, že jen nechává starý motor zahřát v tom mrazivém vzduchu. Naladil jsem svůj zostřený sluch a čekal na známé dunění motoru. Neslyšel jsem nic než studený vítr kvílející prázdným parkovištěm.

Zrovna jsem se chystal vystoupit z kabiny a zkontrolovat ji, když koutkem oka zachytím pohyb. Uviděl jsem obrovského šedého vlka stojícího přesně na okraji lesního porostu. S intenzivním soustředěním Roxi pozoroval.

Stáhl jsem okénko a ochutnal mrazivý vzduch. Ten pach jsem neznal. Okamžitě jsem poznal, že je to samec, měňavec, a nese těžké, dominantní pižmo alfy. Rozhodně to ale nebyl člen mé smečky. Jeho zlaté oči byly upřené na Roxi.

Zíral jsem na Roxi, abych se ujistil, že je v bezpečí. Všiml jsem si, že ona se dívá přímo zpátky na vlka. Čekal jsem, že projeví jakoukoli známku lidské paniky. Nastražil jsem uši na zrychlený tep. Zkoumal jsem vzduch, zda se nezměnil její pach nebo nedošlo k náhlému výkyvu jejích emocí. Nezachytil jsem nic. Cítil jsem slabý závan frustrace, ale ten pramenil výhradně z jejího mrtvého motoru.

Když tu divokou šelmu pozorovala, byla naprosto klidná. Vypadala zvědavě. Necítil jsem z jejího těla vyzařovat ani špetku strachu. Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co její zvláštní reakce znamená, protože Stryker v mé hlavě znovu zešílel. Vrazil prudce do bariéry. Křičel, že v té kovové krabici bez topení umrzne. Dožadoval se, abychom zasáhli a pomohli jí. Souhlasil jsem. Rozhodl jsem se, že toho cizího šedého vlka vyřeším později. To, že Roxi nemůže být mou družkou, ještě neznamená, že jsem bezcitný parchant, který ji nechá zmrznout na parkovišti.

Trhnutím se vracím do přítomného okamžiku. Beru z korby auta silné červenočerné kabely. Kovové čelisti pevně připínám na póly její baterie. Ve tmě přeskočí jiskry a osvítí prostor mezi námi.

„Nechám ty kabely pár minut zapojené a pak to můžeme zkusit natočit.“ Opírám se o otevřený rám dveří a dívám se na ni shora.

„Dobře.“ Roxi přikývne a ruce nechává pevně složené v klíně.

Protože nemáme co jiného dělat než sedět a čekat v zimě, rozhoduji se využít tuto vynucenou chvíli k tomu, abych ji poznal. Musím vyzvídat informace. Musím najít nějaké logické odpovědi na to, proč ji vlci mých přátel tak zoufale chtějí chránit. Musím zjistit, jestli přijdu na to, co dělá tohoto křehkého člověka tak sakra výjimečným.

Když mi v bistru poprvé řekla, že její oči mění barvu, nevěřil jsem jí. Pak jsem to viděl na vlastní oči. Pod ostrými zářivkami svítily jasnou, nepřirozenou zelení. Ať už před minutou přemýšlela o čemkoli, přimělo je to znovu změnit odstín a proměnit se v tmavý, sytý nefrit.

Jak stojím tak blízko jejích otevřených dveří, v hrudi mě zvláštně, těžce škubne. Cítím ve vzduchu mezi námi něco cizího. Liší se to od pouta osudových druhů. Jde to mnohem hlouběji než prvotní přitažlivost. Působí to jako prastarý, instinktivní rozkaz. Svou smečku a rodinu chráním divoce a neústupně. Ale tento pocit je na jiné úrovni. Je to drtivá, přemáhající potřeba zaštítit ji před celým zbytkem světa. Je čas získat nějaké odpovědi.

„Když už máme čas, proč mi o sobě něco nepovíš? Vím, že jsi přišla nedávno, protože jsem tady celý život a nikdy jsem tě neviděl.“ Zkřížím paže na hrudi a čekám na její odpověď.

Roxi zamrká. Dívá se na mě, jako bych jí právě naservíroval tu nejlacinější a nejubožejší balicí hlášku pod sluncem. Mám chuť pěstí vyrazit důlek do jejích plechových dveří. Zním jako zoufalý idiot. Dokonce i Stryker v mé mysli kroutí hlavou v záchvatu cizího studu.

O vteřinu později jí ze rtů unikne tichý smích.

„Máš pravdu, nejsem odsud. Přistěhovala jsem se z Floridy asi před pěti měsíci kvůli škole.“ Roxi se usměje a opře se o ošoupané lavicové sedadlo.

To vysvětluje ten slabý přízvuk v jejích slovech.

„Vážně? A co studuješ?“ ptám se.

Tohle nejsou otázky, na které potřebuji odpovědi. Její vysokoškolské předměty mě nezajímají. Jen nechci působit, jako bych vyslýchal podezřelého. Potřebuji, aby dál mluvila.

„Zoologii.“ Roxi mírně nakloní hlavu.

„Takže máš ráda zvířata,“ konstatuji zřejmé.

„To ano. Vždycky mě to táhlo ke všem zvířatům. Ale víc mi jde o ochranu jejich přirozeného prostředí a o to, aby ho neničily invazní druhy, pytláci a developeři.“ Roxi promlouvá s náhlým, plamenným přívalem vášně.

Tvář se jí rozzáří, když mluví o záchraně zvířat. Je to ušlechtilý cíl, ale nevysvětluje to to nadpřirozené podivno, které ji obklopuje. Vzpomínám si na toho obrovského šedého vlka z dřívějška. Vzpomínám si, jak neuvěřitelně klidná zůstala, když zírala do očí smrtící šelmě.

„Jaké je tvoje nejoblíbenější zvíře?“ stáčím rozhovor ke svému skutečnému cíli.

Stryker dopadne předními tlapami do popředí mé mysli. Skloní svou mohutnou hlavu a dychtivě čeká na její odpověď.

„Musela bych říct, že mým nejoblíbenějším jsou vlci. Z nějakého důvodu mě to k nim táhne víc než k ostatním. Skoro jako bych k nim cítila nějakou blízkost. Jako bych měla být blízko nich. Potřebuji je udržet v bezpečí.“ Roxi mluví ztišeným, uctivým tónem.

Dívá se mi přímo do očí. Na zlomek vteřiny její duhovky zazáří oslnivou, svítící zelení. Ztuhnu na místě. Ta barva je živá a ostrá. Vím naprosto přesně, co jsem viděl. Stryker vítězoslavně zavyje. Viděl ten oslepující záblesk taky.

Proč to její oči pořád dělají? A proč mě ten nepřirozený pohled tak bezmocně přitahuje?

Roxi zavrtí hlavou a přeruší oční kontakt.

„A teď si asi myslíš, že jsem divná. Nebo blázen.“ Roxi svěsí ramena a nepřítomně zírá před sebe skrze tmavé čelní sklo.

Přes její bledé tváře se rozlije jasně růžový ruměnec. Její vlastní přiznání ji hluboce uvádí do rozpaků. Nesnáším pohled na to, jak se na předním sedadle snaží udělat malou a bezvýznamnou.

*Ke mně se může přiblížit, kdykoli bude chtít,* zavrčí Stryker v mé hlavě.

*Mohl bys už držet hubu? Řekl jsem ti, že ji nemůžeme mít,* odseknu přes naše mentální pouto.

Stryker na mé odmítnutí zavrčí. Ignoruje mé varování a veškerou svou pozornost zaměřuje na Roxi. Dívá se mýma fyzickýma očima a hltá její zarudlou kůži i nervózní postoj.

*Řekni jí, že není blázen. A že si nemyslíš, že je divná. Potřebuje to slyšet,* dožaduje se Stryker.

*Proč?* ptám se.

*Protože to, co říká, je pravda. Má být blízko vlků. Cítím to v každé své části. Ale nejsou to vlci z lesa, na které myslí. Má být blízko nás. Musíš jí to říct hned teď,* trvá můj vlk s absolutní jistotou.

Musel jsem se ve své vlastní hlavě dohadovat moc dlouho. Roxi se už na mě nedívá. Zůstává schoulená nad volantem. Stryker má pravdu. Musím něco říct. Nemůžu ji tam nechat sedět utápět se ve studu.

„Roxi, nemyslím si, že jsi divná nebo blázen. Připadá mi docela fajn, že tě to k vlkům tak táhne.“ Držím svůj hlas tak vyrovnaný a chápavý, jak je to jen možné.

Roxi se ke mně otočí. Roztáhne rty do úsměvu tak neuvěřitelně falešného, že by tu lež poznal i slepý. Nevěří ani jedinému slovu, které jsem právě vyřkl. Ale co jiného jí mám říct, abych ji přesvědčil?

Nechci na pilu tlačit. Rozvíjení tohoto rozhovoru mě k ní jen ještě víc přiblíží. Bude to přiživovat dřímající pouto družství a umožní mu to zakořenit. Musím si udržet odstup. Je pravděpodobně jen dobře, že má přede mnou postavené hradby. Možná cítím spalující potřebu udržet ji v bezpečí, ale nemohu si dovolit pustit ji do svého života.

„Myslím, že bychom měli zkusit nastartovat. Myslím, že by to mohlo jít.“ Roxi ukáže třesoucím se prstem ke sloupku řízení.

Poznám, že se mě zoufale snaží zbavit. To tiché odmítnutí zabolí, ale zatlačím ten hořký pocit hluboko do žaludku.

„Běž do toho, zkus to.“ Ustoupím od otevřených dveří.

Roxi otočí kovovým klíčkem. Starý motor jednou zakašle, chytne a napoprvé zaburácí k životu.

„Fajn. Na pólech baterie máš trochu koroze. Odpojím nás.“ Jdu k předku kapoty.

Stáhnu těžké kovové svorky z vývodů a s hlasitým bouchnutím kapotu zaklapnu. Roxi si rozepne mou bundu a shodí ji z ramen. Podává teplou látku ven z okna.

„Díky za ten kabát. Ale teď už to zvládnu. A tady.“ Roxi sáhne hluboko do kapsy zástěry a vytáhne zmuchlaný svazek bankovek.

Rychle peníze prolistuje. Ten pohyb je rozmazaná šmouha, až příliš rychlá na normální lidskou holku. Oddělí pětidolarovku a pár jednodolarovek a natáhne ruku z okénka k mé hrudi.

„Není to moc. Ale jako náhrada za tvůj čas.“ Roxi se vyhýbá mému pohledu.

Zavrtím hlavou a zatlačím její ruku zpátky k volantu. Její peníze si vzít odmítám.

„Nepomohl jsem ti pro peníze. Potřebovala jsi pomoc a já to udělal. Každý, kdo by tě viděl, by udělal totéž.“ Mračím se na ty peníze.

Roxi rychle ruku stáhne. Všímám si, že si dává nesmírný pozor, aby její holá kůže nezavadila o mé klouby. Aktivně se vyhýbá mému dotyku.

*To proto, že ses předtím choval, jako bys sotva snesl se jí dotknout, když jsi jí podával ruku. Chová se uctivě. Kreténe,* odfrkne si Stryker v mé mysli.

Můj vlk má dnes večer pořádně drzý přístup.

„Ještě jednou díky.“ Roxi vytáhne okénko a zařadí rychlost.

Stojím na mrazivém parkovišti a dívám se, jak odjíždí. Chci mít naprostou jistotu, že nenarazí na žádné další mechanické potíže. Stojím zcela bez hnutí, dokud její červená koncová světla úplně nezmizí na temné, klikaté silnici.

Otočím se a jdu zpátky k vlastnímu autu. Zabouchnu těžké kovové dveře a naposledy přejedu pohledem prázdné parkoviště. Zkoumám linii stromů, zda tam neuvidím jakoukoli stopu po tom šedém vlkovi. V hlubokých stínech se nic nepohne. Vetřelec je pryč.

Hodím bundu na sedadlo spolujezdce vedle sebe. Těsnou kabinou exploduje těžká, omamná vůně vanilky a deště. Roxiina vůně zůstává v látce trvale zachycena. Stryker při tom pachu hluboce, dunivě zavrní.

Zařadím déčko a vyrazím z parkoviště, míře rovnou domů.

*Strykere, kámo. Musíš ji dostat z hlavy. Znáš pravidla. Potřebujeme silnou vlčici, která nám pomůže vést smečku. Roxi to nedokáže. Vždyť o měňavcích ani neví,* vysílám k němu své pevné myšlenky.

Stryker vypustí zuřivé, vibrující zavrčení, které mi otřese lebkou.

*Nevíš o ní vůbec nic. Ani se nepokusíš. Měsíční bohyně nás s ní spojila z nějakého důvodu. A víš, že osudové dvojice člověka a vlka už v minulosti existovaly. Říkám ti to hned teď. Jestli ji odmítneš nebo se pokusíš vzít si jinou družku, budeš toho litovat. Já se o to postarám. Co myslíš, jak se zachová smečka, až zjistí, že jsi odmítl svou osudovou družku? Víš, jak jsou posvátné. Co si pomyslí tvůj otec? Nebo starší? Vážně si myslíš, že z tebe udělají alfu, až to zjistí?* Strykerův hlas duní syrovou, děsivou agresí.

Zasáhne každý jednotlivý nerv. Stryker má pádné argumenty. Byli jsme vychováni k tomu, abychom ctili a opatrovali družky, které nám Měsíční bohyně dává. Dává dohromady ty, kdo k sobě nejlépe pasují. Máme vyvažovat své silné a slabé stránky. Vím o svazcích lidí a vlků v jiných teritoriích. Ale nikdy to nebyli alfové. Alfa potřebuje Lunu, která dokáže bránit teritorium a přežít brutální útok. Moji rodiče budou hluboce zklamaní. To vím jistě.

„Nedozvědí se to. Prostě si vyberu silnou vlčici a řeknu, že jsme osudoví partneři,“ pronesu nahlas do prázdné kabiny.

Stryker se zasměje. On se mi kurva směje. Ten zvuk se v mé hlavě ozývá výsměšně a hlasitě.

*Hodně štěstí s tímhle plánem. Třeba až si najde svého skutečného lidského partnera. Nebo až nezplodíš dědice, protože ti nedovolím ji označkovat. Ta značka patří jen mé družce,* zavrčí Stryker se smrtícím příslibem.

Sevřu volant tak pevně, až mi lupne v kloubech. V panice mi srdce bije o žebra.

*Děláš si ze mě srandu? To vůbec můžeš udělat?* namítám vztekle.

*Můžu a udělám to. Promluv si se staršími. Nejdřív se zeptej na to pouto, které k Roxi cítí ostatní. A pak se jich zeptej, co může vlk udělat, když jeho hloupý člověk odmítne jejich družku,* hrozí Stryker.

O vteřinu později se v mé hlavě s třesknutím zřítí pevná, neproniknutelná zeď. Mentální pouto se přetrhne. Můj mozek zaplaví ticho.

Stryker mě zablokoval.

Dupl jsem na brzdu a strhl auto na krajnici prázdné silnice. Vypnu motor a sedím v černočerné kabině. To ticho je ohlušující a děsivé.

Stryker a já jsme vždy fungovali v dokonalé synchronizaci. Věděli jsme, co musíme udělat, a provedli jsme to bezchybně. Bojovali jsme spolu, lovili spolu a vládli spolu. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by se vlk takto aktivně vzbouřil proti svému lidskému protějšku. Z té náhlé, mrazivé izolace mi po zádech přeběhne prudký mráz. Jsem uvězněn sám ve své vlastní hlavě. Můj vlk přetrhl naše pouto.

Zabořím prsty do vlasů a slepě zírám čelním sklem ven. Stryker má pravdu v tom, že si musím promluvit se staršími. Tohle vítězství mu přenechám. Ale ohledně Roxi se plete. Jen mu musím ukázat tvrdou pravdu. Teď ji však ještě odmítnout nemohu. Musím si být naprosto jistý, že to, co Stryker říkal, byl jen blaf. Nemůže mi zabránit označkovat mnou vybranou družku. To přece nemůže být biologicky možné.

Zítra ráno musím jako první promluvit se staršími. Musím zjistit, co ten šedý vlk dělal na parkovišti. Musím odhalit pravdu za jejíma měnícíma se očima a její nepřirozenou rychlostí. Musím se poradit se staršími, zda má můj vlk skutečně moc mě zastavit. Dokud neprokážu, že se jeho zvířecí instinkty mýlí, jsem připoután k lidské družce.