Pohled Kaelena:

Kožené desky, které jsem svíral v rukou, mi připadaly těžké jako kotva. Obsahovaly diplomatické podrobnosti k nadcházejícímu obřadu spojení mého synovce Declana se Siennou Mercerovou. Zatímco můj beta, Jace, řídil mé sportovní auto po okraji Moonhollow, v hlavě mi stále dozníval ranní telefonát mé matky.

Břitce mi připomněla, že v jednatřiceti letech už mám nejvyšší čas najít si lunu. Neopomněla zdůraznit, že mezi ostatními alfami představuji anomálii. Většina mužů mého postavení si družky zajistila a zplodila dědice už kolem pětadvaceti, aby upevnili svou moc. Já jsem se však tvrdošíjně odmítal spokojit s pouhým politickým spojenectvím. Místo toho jsem se rozhodl počkat na tu jedinou vlčici, kterou mi předurčila Měsíční bohyně. Chtěl jsem svou osudovou družku a měl jsem dost trpělivosti, abych si na ni počkal.

Sportovní vůz zpomalil, jak jsme se blížili k semaforu. Pustá silnice za tónovanými skly ladila se zchátralostí průmyslové čtvrti. Vzduch v sobě nesl kovový nádech blížící se bouře.

Vtom z hloubi mé hrudi vytryskl příval prapůvodní energie.

Můj vnitřní vlk Duke procitl s divokostí, která mi ochromila smysly. Ten náraz mi vyrazil dech z plic. Srdce se mi rozbušilo v zběsilém rytmu proti žebrům. Bestie začala výt a drásat hranice mé mysli. Zuřivě bojovala o to, aby převzala kontrolu nad naším sdíleným vědomím. Její neodbytný požadavek se nesl naším poutem a otřásal samotnými základy mého rozumu.

*LUNA. DRUŽKA.*

Prapůvodní prudkost jeho probuzení mi zastřela zrak rudým závojem. Svaly se mi napjaly v křeči. Aniž bych k tomu dal vědomý souhlas, vyrazily mi drápy. Ostrý keratin pronikl tlustými deskami na mém klíně a rozsápal diplomatické listiny uvnitř.

„Zastav.“ Můj hlas nevyšel jako lidská prosba, nýbrž jako děsivý rozkaz podbarvený zabarvením alfy, které nepřipouštělo žádný odpor.

Jace zareagoval okamžitě. Zadupnul brzdu a strhl sportovní auto k betonovému obrubníku. Pneumatiky zasyčely o asfalt.

Sváděl jsem nelítostný boj o kontrolu nad Dukovým nevídaným povstáním. Přes průduchy uzavřené kabiny se ke mně donesla omamná vůně. Byla to jedinečná směsice měsíčnice a zimního mrazu. Ta vůně obešla veškeré racionální uvažování. Udeřila na strunu v mé duši, o jejíž existenci jsem neměl ani tušení. Přehlušila pach výfukových plynů i blížícího se deště a naplnila mé plíce nepřekonatelnou sladkostí.

„Alfo, je všechno v pořádku?“ zeptal se Jace a v hlase měl patrné napětí z prudkého nárůstu mé aury.

„Jsem v pořádku.“ Ta slova mi na jazyku zhořkla, jak jsem svému betovi lhal. Přinutil jsem se soustředit na okolí a prohledával pustou ulici, dokud se můj zrak nezachytil o zrezivělou kovovou ceduli. „Vidíš toho člověka, co stojí sám na té nedaleké zastávce?“

Jace se předklonil a pohlédl přes mě čelním sklem. „Jen nějaká dívka ve vybledlých šatech, pane.“

Ten lhostejný popis mě nevysvětlitelně rozzuřil. V hrudi mi nebezpečně zavibrovalo zavrčení, které se dralo z hrdla. Pro něj to možná byla jen dívka v laciném oblečení. Pro mé zbystřené smysly a mého šílejícího vlka však znamenala všechno. Uvědomění mě zasáhlo s ohromující jasností. Po jednatřiceti osamělých letech jsem konečně našel svou osudovou družku.

Těsně před námi přirazil k obrubníku městský autobus. Jeho brzdy zaskřípaly a pneumatické dveře se se syčením otevřely. Spustil jsem tónované okénko na straně spolujezdce o nepatrný zlomek palce, abych nechal neředěnou vůni měsíčnice vniknout do vozu.

Chvíli předtím, než nastoupila do autobusu, otočila hlavu. Její uhrančivé, stříbrošedé oči našly ty mé skrze úzkou škvíru s neomylnou přitažlivostí.

Ten letmý pohled mým nitrem prohnal blesk elektrizujícího potvrzení. Svaly mi zkameněly. Opěrku dveří jsem sevřel s takovou silou, až drahá kůže pod mým stiskem zasténala a popraskala. Samotná tíha toho očního kontaktu nás oba přikovala na místě a svět kolem se rozplynul v statický šum. Na jednu matoucí vteřinu neexistovalo nic než magnetická přitažlivost jejích očí. Viděl jsem, jak se jí v hrdle zadrkl dech. Prsty křečovitě sevřely kovovou tyč u dveří autobusu.

Uvnitř mé mysli se Duke proměnil v nespoutanou sílu. Zcela ho ovládl prapůvodní pud roztříštit okno auta, vyskočit ven a přímo tam na betonu si ji nárokovat.

*DRUŽKA. NAŠE. KONEČNĚ. OZNAČ JI. UKAŽ VŠEM, ŽE JE NAŠE,* řval a bušil do mentálních zábran, které jsem narychlo vztyčil.

Racionální muž ve mně bojoval ze všech sil. Zaťal jsem zuby a sevřel čelist, až mě rozbolela. Odmítal jsem zmařit trýznivé tři dekády čekání nějakým hrubým výstupem na veřejnosti, který by ji jen vyděsil. Už teď se chvěla pod drtivým tlakem mé uvolněné aury. Zapřisáhl jsem se, že až si ji konečně přivlastním, přijde ke mně dobrovolně a odevzdá se mi bez výhrad. Nechtěl jsem získat jen její tělo, toužil jsem po její mysli i její důvěře. A k dosažení tak hlubokého spojení jsem musel projevit mučivou trpělivost.

Řidič autobusu na ni něco křikl a kouzlo pominulo. Rychle nastoupila, hodila mince do pokladny a spěchala úzkou uličkou. Pneumatické dveře se za ní s těžkým úderem zavřely a odřízly ji ode mě. Autobus sebou trhl a zmizel za nevlídným rohem – i s mou nově nalezenou družkou uvnitř.

Každý sval v mém mohutném těle byl napjatý k prasknutí tím, jak jsem se přemáhal. Potlačil jsem divoké nutkání nařídit Jaceovi, aby autobus sledoval. Spolkl jsem bouři běsnící v mé hrudi a přinutil svůj splašený dech ke zklidnění.

„Zjisti přesně, kdo ta dívka je.“ Pečlivě jsem ovládal hlas, abych zajistil, že do mého tónu nepronikne ani stopa po běsnící bestii uvnitř.

„Ano, Alfo.“ Jace prudce přikývl, ačkoliv jeho prsty na volantu zůstávaly bílé napětím. „A co ta nadcházející schůzka s Mercery?“

Pohlédl jsem dolů na své chvějící se ruce. S krajním soustředěním jsem napjal prsty a přinutil plně vysunuté drápy, aby se bolestivě zatáhly zpět do lůžek. Roztrhané zbytky kožených desek mi ležely na klíně jako strohý důkaz mé narušené sebekontroly. Smetl jsem zničené dokumenty z kalhot.

„Přelož ji.“ Nedíval jsem se na něj, oči jsem nespouštěl z prázdného rohu, kde autobus zmizel. „Vzkaž Nathanielu Mercerovi, že se vyskytla naléhavá záležitost a nedorazíme.“

Vteřinu nato jsem ve zpětném zrcátku zachytil Jaceův ustaraný pohled. Sloužil mi už léta a ještě nikdy nebyl svědkem tak surového selhání mé železné rozvahy. Jeho nevyřčené otázky jsem přešel a vydal svůj konečný, nesmlouvavý rozkaz.

„Ovez mě domů. Potřebuji čas, abych znovu získal klid, než se pokusím řešit nicotné záležitosti smečky.“

Jace zařadil rychlost a plynule vyjel od popraskaného obrubníku. Opřel jsem si hlavu o koženou opěrku a zavřel oči, zatímco se v kabině vznášela doznívající vůně zimního mrazu. Diplomatické spojenectví mezi mým synovcem a Siennou Mercerovou už nemělo žádnou váhu. Netrpělivost mé matky, politika smečky i blížící se obřad spojení – to všechno ztratilo smysl. Celá má existence se nyní neodvolatelně točila kolem té dívky se stříbrnýma očima.